Odsuzuje Bůh k věčnému zatracení nejen lesby, ale i agnostickou a gnostickou verbež?

Lidé se dělí na dvě kategorie. Spravedlivé a špatné. Spravedliví lidé vědí, že jsou spravedliví a budou žít věčně. A špatní lidé taky vědí, že jsou špatní a že budou pro svou špatnost věčně zatraceni, páč nechodí ke svaté zpovědi

            Sv. Augustin mluvil s Bohem ve své hlavě.

            Sv. Norbert mluvil s Bohem taky ve své hlavě.

            A sv. Wojtyla, patron a ochránce všech kněží, které z ničeho přemístí do jiné farnosti?

            Ten taky mluvil s Bohem ve své hlavě!

            Jenom Veronika mluvila s Bohem osobně. Stávalo se tak na akcích církevní školy.

            Ovšem, kde jinde by Bůh měl být osobně přítomný než na akcích církevní školy?

            Samozřejmě tam nebyl přítomný, když se tam občas jako z podělání nachomýtl Halík. Ale když tam nebyl Halík, tak tam byl Bůh vždy přítomný a vždy rozmlouval s Veronikou.

            Samozřejmě, že to musí být velmi zajímavé takto mluvit s Bohem, jenže co čert nechtěl, rozmlouval Bůh s Veronikou vždy jen o zatracení.

            Co se jen nebohá Veronika naposlouchala Božích řečí o věčném zatracení!

            „K čertu se vším!“ zahajoval Bůh vždy svůj víceméně monolog (protože o čem se může bavit prostý člověk s Bohem, který je vševědoucí? O kvantové mechanice? O Bibli? Vždyť by se úplně ztrapnil!), a pokračoval, „to jsem si pěkně nadrobil s tím svým plánem lidské spásy!

            Spasit, což o to, spasím, na tom nic není!

            Horší je, že musím i zatracovat, věčně zatracovat, milá paní Veroniko!

            A musím zatracovat hlavně kvůli takovým, jako jste Vy, paní Veroniko!

            Neberte si to osobně, samozřejmě, že Vás miluji, ale himlhergot, to věčné zatracování mi stejně nejde pod vousy!

            A já zatracovat musím!

            Řekněte sama, jak by to vypadalo, kdybych nezatratil všechny, kdo ve mně nevěří, jako Vy!

            Vy přece věříte ve mně právě proto, abyste nebyla věčně zatracená, abyste žila věčně, protože máte strach, strašlivý strach, ačkoliv vás ujišťuji, že se není čeho bát!

            Kdybyste teď skočila z nějaké věže hlavou dolů, tak bych vás zachránil, protože jste poctivá katolička a poctivý katolík se pozná tak, že nemá rád toho zlolajného frátera Halíka.

            Nebo mi nevěříte?

            Máte právo mi nevěřit!

            Máte právo mi nevěřit, protože jste poctivá katolička a budete žít věčně, na rozdíl od těch, které musím zatratit, protože kdybych je nezatratil, tak by byla vaše víra úplně zbytečná!

            Jen, milostivá, uvažte, jak by to vypadalo, kdybyste věčně žila nejen vy, poctivá katolička, která věříte ve vzkříšení mého Syna, ale kdyby žili všichni věčně bez rozdílu?!

            To by bylo, nezlobte se na mne, krajně nespravedlivé!

            Vy, když dovolíte, chodíte pravidelně ke zpovědi, kde se vám, pochopitelně a zcela poprávu, neboť svých hříchů náležitě lituje, dostane rozhřešení, takže, de facto, a de facto ani de iure, nejste žádná hříšnice. A hříšnice nejste, protože jste katolička a katolíci, jak známo nemohou být hříšníci, neboť jsou členy všeobecné a proto jediné Církve.

            Neboli jinak řečeno, katolíci mohou hřešit, kolik chtějí právě proto, že chodí ke zpovědi a svých hříchů náležitě litují, a tak budou žít věčně, neboť katolíkům je dovoleno vše, třeba i krást.

            Ano, i krást, nebo i smilnit, nebo neříkat pravdu, a najde se dost takových případů i mezi katolickým klérem, a přesto katolický klér bude žít věčně, protože nezapřel Krista, i když snad tu a tam hřeší!

            A teď si vezměte hříšníka, který není katolík a kterého bych věčně nezatratil už jen za ten hřích, že není katolík!

            Jak by to vypadalo, jak bych se vám mohl podívat do očí?!

            Sám před sebou bych se musel hanbit, protože pak by nemusela existovat žádná katolická církev, pak bych nemusel obětovat svého jednorozeného Syna, ba dokonce bych pak nemusel existovat ani já sám, Bůh, kdybych nikoho nezatratil.

            Protože kdybych nikoho nezatratil, kdyby všichni měli žít věčně, tak by ve mne ani nemusel nikdo věřit!

            A co byste si pak počala vy, která okamžitě poznáte zlo, aha!?

            Vždyť to zlo, které posunuje význam evangelia, to, zlo, které říká, že jaderná válka, a tedy konec světa, jehož příchod mimochodem hlásal i můj Syn, přijde o Vánocích, zlo, které sice porušuje Desatero stejně jako katolíci, ale na rozdíl od nich nechodí ke zpovědi, by taky žilo věčně jako vy, nezatraceno mnou, Bohem!

            Jistě, faráři, ani katolíci sami o věčném zatracení mnoho nemluví, dílem ze své vrozené skromnosti, dílem, proto, že se stydí, ale kdo jiný by měl mluvit o této problematice než já, Bůh?“

            Co měla Veronika na to Bohu říct?

            Mohla mu na to říct jediné: „Nesahej mi na Nohavicu!“

            A to mu taky řekla, načež jí Bůh odpustil…