Nemilí zabednění neočkovaní, kvůli vám bude očkování proti Covidu naštěstí povinné!

Očkování proti Covidu bude již brzy naštěstí povinné, takže i nenaočkování zabedněnci budou muset navštívit vakcinační centrum a my, normální lidé, tak konečně uděláme tečku za epidemií

            Jedním z nejsmutnějších pohledů, smutnější je snad už jen pohled na auty přejeté ještěrky a na čelech rozpláclé ovády, je pohled na lidské bytosti, které právě vycházejí z vakcinačního centra.

            Chodím kvůli tomu kolem vakcinačních center jen velmi nerad, obcházím je třeba i velkou oklikou, abych byl tohoto pohledu ušetřen, ale někdy přece jen musím kolem nich projít a tu se mi srdce sevře takovým smutkem a takovou úzkostí, že sotva stojím na nohou a život mi připadá ještě milionkrát nesmyslnější než dosud.

            Tuhle mne vedli policisté v poutech na služebnu, nemám totiž mobil a tak se při kontrole nemohl se nijak prokázat, že jsem očkován. Cesta na policejní služebnu vedla bohužel kolem vakcinačního centra. Poprosil jsem stručně policisty, zda bychom se nemohli přece jen vakcinačnímu centru vyhnout, jít jinudy.

            Policisté mi obšírně vysvětlili, že to není možné, že je nutno jít právě tudy a ne jinudy. Nezbývalo než se připravit na nejhorší a to nejhorší skutečně přišlo. Snažil jsem se co nejvíce odvrátit svůj zrak, nakolik mi to pouta dovolovala, ale přece jsem se neubránil pohledu na právě naočkovanou lidskou bytost, která vyšla z vakcinačního centra a udiveně mžourala na svět, který ji obklopoval.

            Naše pohledy se střetly. Já vedený v poutech, ona lidská bytost, na první pohled vcelku inteligentní, právě naočkovaná snad už i čtvrtou dávkou.

            „Co mi zbývalo!? Zákon mi to přece ukládá, každý se musí očkovat, je to povinnost!“ četl jsem v očích lidské bytosti.

            Usmál jsem se a lidská bytost rychle vytáhla mobil a předstírala, že na něm hledá něco důležitého, ale držení křečovitého jejího těla, oteklá hlava i napuchlé rameno, to všechno tuto lidskou bytost usvědčovalo z toho, že moc dobře chápe, čím se právě provinila, čeho se dopustila, v čem spočívá její vina.

            Pořád hledíc do mobilu, nemajíc tolik síly ani odvahy, ani cti, aby se mi znova podívala do očí, prosmýkla se kolem mne a mé eskorty, a kvapila rychle ke svému autu, aby do něj usedla.

Ale když už v něm seděla a projížděla kolem nás, již jsme šli pěšky, přece jen se jí zmocnil démon vzpurnosti natolik, že stáhla okénko a zařvala na mě: „Svině jedna! Kdybys byl zodpovědný jako my všichni a nechal se naočkovat dobrovolně, tak by se nemuselo očkovat povinně!

            To jen kvůli takovým jako ty se musí očkovat povinně!“

            A tato vzpurnost, ve všech ohledech naprosto nezdravá, je na těch, co se nechali naočkovat, to nejsmutnější.

Bůh suď, kde se v těch lidech jen bere tolik vzpurnosti...