Nechme zpívat Annu Netrebko a Jarka Nohavicu!

Annu Netrebko si teď určitě poslechnu. Ostatně ji poslouchám už hodně dlouho. Když jsem Annu Netrebko poprvé slyšel v Bohémě, přestala mě úplně zajímat Anne Sofie von Otter a to nejen jako žena

Anna Netrebko se už dostala do věku, kdy se její rysy, typicky ruské rysy, ještě více zvýraznily. Totiž stala se matronou, přesně tak, jak tento, v podstatě neodvratný proces, popisuje i, tuším, sám, F.M. Dostojevskij ve svém stěžejním díle na příkladu Grušeňky, kvůli níž Dmitrij Karamazov divže nezabije vlastního otce, atd., atd., jistě nemusím nikomu připomínat, o co jde.

Všiml jsem si toho dobře, když mi Anna Netrebko otevřela, upravená jako vždy, i když právě před malou chvílí dle všeho vyšla z koupelny.

„Přejete si, prosím?“ zeptala se mne svým příjemným hlasem a mile se usmála tak, jak se umějí usmívat jen ruské ženy.

„Já, přišel jsem se vám omluvit. Věřte, že všichni Češi nejsou fašisté!“ vyhrkl jsem a strčil divě do ruky pugét rudých růží, „umělci zpívají, hrají, skládají, píšou knihy. Neřídí země, nevedou války, nepotlačují demonstrace, neposílají lidi do vězení. Občas se hloupě zapletou a často za to tvrdě zaplatí, třeba když dostanou Puškinovu cenu.

Spousta lidí je má za prodejné komedianty, nebo dokonce udavače.

Ale to je omyl!

Umělci jsou na světě, aby ho zkrášlovali, aby nás vedli k laskavosti, pokoře, katarzi.

Například nebýt Jarka Nohavici, byla by válka na Ukrajině mnohem krvavější. Ba dokonce by to byla válka jaderná!

To Jarek Nohavica zabránil tomu, aby na nás Putin poslal jaderné rakety, ačkoliv v čele naší země stojí fašistická vláda!

Vzal si od Putina Puškinovu cenu, obětoval se stejně tak, jako se pro Krista obětoval Jidáš,, a tím zabránil tomu, abychom se museli obracet patami k jadernému výbuchu, protože kdyby na nás Putin vyslal rakety s jadernými hlavicemi, sám by tím popřel Puškinovu poezii.

Říkám: ,Nesuďme je, umělce, kvůli názorům, recepcím, metálům, kvůli jejich udavačství! To všechno dělají jen proto, aby nám rozdávali radost!

Faust byl jen jeden!

Ale Bulgakovův Mistr není Faust a proto ho Ďábel spasí, na rozdíl od Fausta!

To nám celé mládí dělali komunisti, že dělali z umělců udavače a my přece nejsme jako oni!

Tady jsem se vám ještě přinesl čokoládové bonbóny!“

Strčil jsem Anně Netrebko ještě čokoládové bonbóny.

„Jé, tyhle bonbóny mám moc ráda, děkuji!“ poděkovala mi Anna Netrebko a usmála se, „a víte, že se chystám s Jaromírem Nohavicou natočit duet?

Víte, moc se mi líbí jeho životní filozofie.

Víte to, co řekl o hudbě, když dostával Puškinovu cenu.

Proto fašisté nechtěli, abych zpívala v Praze, protože fašisté jsou proti každému přátelství mezi národy, fašisté nenávidějí mír a milují válku. Pan Nohavica už tu píseň napsal, je moc pěkná.

Zazpívám vám svůj part.

Chcete?“

„Chci!“ vykřikl jsem.

Anna Netrebko se nadechla a začala zpívat nádhernou píseň, kterou jí napsal Jarek Nohavica.

A sotva začala Anna Netrebko zpívat píseň Jarka Nohavici, otevřely se všechny hroby a z těch hrobů začali vycházet mrtví, takovou moc ta píseň měla!

Tam kde fašisté vraždí, tam Netrebko a Nohavica křísí mrtvé zpět k životu, svatý Jan Křtitel měl pravdu, když říkal, že po něm přijde někdo mnohem větší než on...