Kolik bude stát zelené šílenství? Tuhletu otázku zelení doslova nenávidějí!

Bude nás to stát strašně moc. A to nejen peněz, ale i pohodlíčka, životních zvyků a standardů. Mluvím samozřejmě o zeleném šílenství, ne o devastaci planety

            Letní, příjemně horký den. Vzduch nasycený bučením hmyzu a vůní, příjemnou vůní, kouře, který odkudsi přinášel vítr, asi zase někde hořel les, měnil se v popel jako za starých dobrých časů, kdy se orná půda nedala získat jinak než klučení a nikdo se nezabýval nějakými pitomými emisemi a uhlíkovou neutralitou jako teď, když by Evropská unie nejraději zdanila každý prd.

            „Kdysi tady rostl les. Ale pak ho lidé vypálili a rostou tu slunečnice. Připadám si jako na obrazu od van Gogha. Řekni sám, není to nádhera?“ řekla Alexandra, protože jsme skutečně šli kolem nedozírného lánu právě kvetoucích slunečnic.

            „Nádhera!“ přitakal jsem a chytl Alexandru za její mozolnaté ruce, „musím ti něco říct.“

            „Je to důležité?“ usmála se Alexandra.

            „Je to životně důležité,“ přikývl jsem.

            „Tak mi to řekni,“ vyzvala mne Alexandra.

            „Víš, hodně jsem teď o tom přemýšlel, dá se říct, že ve dne noci,“ řekl jsem, trochu stydlivě se usmál a pokračoval, „ale ať počítám, jak počítám, tak mi pořád vychází, že nejlevnější by pořád bylo, kdybychom jakože furt spalovali uhlí. Když budeme spalovat uhlí, tak nezchudneme ani trochu.

            Dobře, možná se zvednou hladiny oceánů, ale ty by se zvedly přece i tak.

A možná se vůbec ani nezvednou, proč by se zvedaly, proboha?

Protože tají ledovce?

Však ony zase zmrznou, toho se nebojím.

Jedině uhlí nás zachrání před chudobou.

Musíme spalovat uhlí, jestli chceme přežít, jestli chceme žít jako doposud.

Je to tak, jiné cesty není!“

Dech se mi zrychlil a já vzrušeně hleděl na Alexandru.

Co mi na to řekne?

Alexandra mi dlouho hleděla do očí a pak se zeptala: „Víš to určitě?“

„Vím to určitě!“ vykřikl jsem a stiskl pevně její ruce, „vím to na beton, věř mi!

Musíme spalovat uhlí, tak je to!

Aktivisté se neptají, kolik to bude stát, až přestaneme spalovat uhlí!

Jenže drtivá většina musí na cenu koukat, a uhlí, ano, uhlí je nejlevnější!

Moc se o tom nemluví, ale musí se o tom mluvit!

Když přestaneme spalovat uhlí, a vůbec fosilní paliva, vyšlo by nás to do roku 2030 na dva BILIONY korun, to je pro lepší představu slovy DVA TISÍCE MILIARD!

            Dva tisíce miliard!

            Víš ty, kolik by to bylo jackpotů ve sportce?!

            Ví ty, kolik by sis za to mohla koupit aut a koní, se kterými bys tutově vyhrála olympiádu jako Kellnerová-Křetínská?

            A tolik by nás to stálo, kdybychom přestali spalovat uhlí!“

            „To číslo sis mohl klidně vymyslet,“ ušklíbla se Alexandra.

            „Jenže já jsem si ho nevymyslel. Už půl roku to počítám a dnes jsem se dopočítal.

            Stálo by nás to dva tisíce miliard, kdybychom přestali spalovat uhlí!“ zavrtěl jsem hlavou.

            Alexandra se zase ušklíbla: „Každá tvoje útrata je něčí příjem. Když o svoje peníze, přijdeš, někdo jiný je zase získá. Chápeš?“

            Alexandřina slova mě urazila.

            „Chápu to! Chápu to moc dobře!“ zasyčel jsem vzteky a přitáhl Alexandru k sobě, „tak poslouchej, já dobře vím, že ty peníze ty dva tisíce miliard někdo shrábne, ale my to nebudeme!

O to jde!

My budeme žrát lebedu a někdo se bude topit v penězích!“

„Jenže pokud ty peníze neutratí, budou mu na nic. Ti, co je shrábnou, je budou utrácet stejně tak, jako bychom je utratili my, kdybychom byli na jejich místě,“ zašeptala výsměšně Alexandra.

„Ale to je přece sobecké! Přestane se spalovat uhlí, my nebudeme na nic mít, a oni se budou topit v přepychu, protože všechno jim budou vyrábět roboti!“ hystericky jsem vykřikl.

„Ano, to je sobecké. Ale ty jsi nečetl článek Chvála sobců od M. Šichtařové?

Ti, co nás chtějí připravit o všechno tím, že se přestane spalovat uhlí, jsou zrovna takoví sobci.

Proč by se na nás měli ohlížet?

Proč by je mělo zajímat, že nebudeme mít auta?

To zajímá přece jen komunisty,“ vysvětlila mi Alexandra.

„Když jsou sobci, tak ať si koupí uhelné doly, ať si pořídí uhelné elektrárny a ropné rafinérie, ale nás ať nechají žít, proboha, ať nám nechají naše auta, naše sekačkym naše bazény, co si bez nich počneme?!“ rozvzlykal jsem, zabořiv hlavu do Alexandřiny hrudi.

„Blázínku, všechno si to moc bereš. Ti, co to dělají, moc dobře vědí, proč to dělají, nemusíš mít strach,“ pohladila mě Alexandra a pak mi sevřela hlavu jako kleštěmi a doslova mi ji vrazila do květu nejbližší slunečnice, „no řekni sám, není nádherná?!

Uviju ti z nich věnec, budeš vypadat jako olympijský vítěz!“

A tak jsem se vracel domů se slunečnicovým věncem kolem hlavy, lidé se na mě se svých aut divně dívali, nejspíš si mysleli, že jsem taky nebinární...