Kaifáš a jeho spravedlivý soud nad Kristem

Jde o jednu z nejpůsobivějších epizod v dějinách lidstva a jde nejspíš o epizodu i klíčovou, protože právě v tomto okamžiku se rozhodovalo a spáse lidstva...

Kristus sice svou nad pomyšlení vznešenou obětí spasil lidstvo (respektive ty lidské bytosti, které chtějí být spaseny, a proto pro jistotu, a ovšem taky dobrý pocit, uvěřily v Kristovo zmrtvýchvstání ve smyslu jeho návratu do mystického, respektive transcendentního těla), ale často, a ovšem i velmi rádo, se zapomíná na nezastupitelnou roli, kterou v Božím plánu lidské spásy obdržel velekněz Kaifáš, a proto si ho v tom článečku hezky spolu připomeneme.

K soudu s Kristem si vzal Kaifáš, jelikož byl spořádaný člověk, své nejskvělejší roucho. Vypadal v něm opravdu vznešeně, a proto i moudře, neboť vznešenost je rodnou sestrou moudrosti.

Jaký to byl rozdíl, když jste se podívali na Kaifáše v jeho skvostném rouchu, s jeho tak spravedlivou tváří, a když jste se podívali na Krista, kterého před ním povalili na zem!

Ten rozdíl bil doslova do očí, takže kdybyste byli tomu výjevu přítomni, jistě byste své oči přivřeli, zčásti zděšením a zčásti zhnusením, jak někdo může mít tak neupravené vousy a neupravené vlasy, jako je měl v tu chvíli Kristus.

A nejen to, vážení!

Kdybyste byli tomuto výjevu přítomni, museli byste přistoupit ke Kristu a vpálit mu do jeho tváře, po které již měly brzy stékat krvavé krůpěje (stejně jako po tváři našeho největšího básníka): „My si tě nevážíme! Nevážíme si tě ani trochu! Ty nejseš dělnej chlap! Normální lidé chodí do práce, nebo jsou aspoň v důchodu! Ale co děláš ty? Ty jen odehníváš!“

Ano, Kaifáš byl už na první pohled spravedlivý, ten, který může soudit. A Kristus byl už na první pohled ten, který musí být odsouzen, už jen proto, že měl tak neupravené vousy a vlasy, a dost možná i vši.

A pak se začal soud nad Kristem.

Řeč, kterou Kaifáš u této příležitosti pronesl, byla zároveň obžalobou i rozsudkem, pro nějakou obhajobu v ní, pochopitelně, nebylo žádného místa.

Byla tak moudrá a prošpikována tolika rozumnými argumenty, že by proti ní nic nezmohl ani samotný Ďábel, kdyby se v rámci jakéhosi svého obludného žertu chopil Kristovy obhajoby. A byla taky dlouhá. Kaifáš ji pronášel, nelžu vám, dobré čtyři hodiny, bez jednoho jediného přerušení.

Proto ji trochu zkrátíme, ale ovšem tak, aby to podstatné, její jádro, to, proč byl Kristus obžalován, a posléze odsouzen, zůstalo zachováno.

„Táhni k čertu s těmi svými fantasmagoriemi!“ začal Kaifáš působivě svoji řeč a pak docela klidným hlasem, čímž však dodal své obžalobě na působivosti mnohem víc, než kdyby křičel, pokračoval, „myslíš, že někoho zajímají ty tvoje fantasmagorie, ta tvoje liga mistrů nejen humoru, to tvoje urážení náboženského cítění mnoha a mnoha lidí, již doufají a věří ve své vykoupení!

Nikdo nezná líp svaté knihy než já!

V těchto svatých knihách, které umím odříkat nazpaměť, je obsažena Pravda, kterou ty svými fantasmagoriemi zesměšňuješ a tím urážíš nejen mé náboženské cítění!

Pro některé přívržence jsi něco jako modla!

Avšak dostane-li se člověk do pozice tvého oponenta, a to v rámci otevřeného diskusního fóra, se zlou se potáže (trpí obsesí, počíná si jako stalker).

Zdá se, že jsi nedotknutelný!

Ale seriózně a věcně s tebou debatovat je nemožné!

Každý pokus o to narazí na zásadní problém!

Když se ti to hodí, lpíš na věcnosti, tvrdíš, že co je císařovo, patří císaři, aby sis vzápětí začal z partnera dělat blázny a z vážně míněné argumentace udělal frašku, když ze sebe začneš chrlit ta svoje fantasmagorická podobenství o dělnících na vinicích, nebo o tom, že poslední, budou prvními!

Všem tvým přívržencům, kteří mi vyčítají protikristovskou posedlost, bych rád na vzkázal, že kdybys mi hned na začátku svého působení uvedl zdroje, odkud čerpáš ty svoje fantasmagorie, tak by k tomuto soudu vůbec nemuselo dojít, protože už v tu chvíli bych tvému působení zabránil.

S ohledem na Tvé tvrzení, že království tvého otce není z tohoto světa, bych se tě mohl zeptat: ,Ty máš důkaz, že to není z tvé strany jen vymyšlená lež? A pokud máš takové důkazy, mohl bys nás s nimi seznámit?’

Mohl bych se tě takto zeptat, ale já se tě nezeptám, protože dobře vím, co bys odpověděl!

Odpověděl bys něco v tom duchu: ,Kdo máš uši, slyš, kdo máš oči, viď!’

A takovou odpověď musím hodnotit jako méně věcnou!

Takto pojatou reakci člověka, či bohočlověka, jak tvrdí tví přívrženci, kterého jsem se slušně zeptal na důkazy (tvrdí-li veřejně, že království jeho otce není z tohoto světa), nepovažuji za ukázku, jak by kultivovaná debata ad rem měla vypadat.

Místo toho bych se od tebe dozvěděl všechno možné, až by to skončilo klasickým ad hominem: ,Jste farizej, farizej, farizej!’

Ano, jsem farizej, protože znám všechny svaté knihy nazpaměť a protože znám všechny svaté knihy nazpaměť, je mojí povinnosti chránit čistotu víry, kterou ty ohrožuješ a urážíš svými fantasmagoriemi.

A proto se ptám tvých stoupenců a to docela vážně: ,Opravdu si myslíte, že je takový způsob komunikace, kdy se na vážně myšlené otázky odpovídá rádoby humornými fantasmagorickými podobenstvími, v pořádku?’“

I z tohoto krátkého zlomku si můžeme udělat přesný obrázek o tom, jak precizní a moudrá byla Kaifášova řeč. Namluvil toho samozřejmě mnohem víc, vykládal například o tom, že je čistě jeho volbou, koho soudit bude a koho ne, a proto soudí právě Krista, protože jeho neozdrojované fantasmagorie jsou největší ohrožením víry a vlastně celého světa, jelikož zpochybňují všechno, co je psáno ve svatých knihách tím nejrafinovanějším způsobem, totiž nikoliv přímým popíráním, ale posunováním významu toho, co je ve svatých knihách psáno, což už vyloženě smrdí samotným Ďáblem.

Zkrátka a dobře, Kristus neměl, tváří v tvář důkazům, které proti němu snesl Kaifáš, sebemenší naději, a pokud přece jen nějakou naději neměl, tak ji definitivně ztratil ve chvíli, kdy Kaifáš pronesl na závěr svá slova, která se navždy zapsala do dějin: „Je lepší, když bude zatracen tento jeden člověk, než aby kvůli tomuto jednomu člověku, kvůli jeho fantasmagoriím, bylo zatraceno všechno lidstvo, amen!“

A když tato slova Kaifáš vyřkl, byla spása lidstva skrze Kristovu oběť potvrzena de iure, takže zbývalo už jen tuto oběť uskutečnit i v reálu, z čehož jasně vyplývá, že ten člověk, který přibíjel Krista na kříž, je de facto svatým a je až s podivem, že ho dosud nikdo za svatého neprohlásil, čímž toto pro věčnou slávu Boží napravujeme…