Dezinfomátoři a proruští švábi utrpěli v případě J. Hudáčka porážku. Je ale vyhráno?

Zdálo by se, že neumožnit působení proruského brankáře Hudáčka v našem hokeji je samozřejmostí. Ve skutečnosti jde nejen o součást boje za demokracii a jasný signál do rozbouřené české společnosti, ale hlavně o další správný krok

            Pan Ladislav Pokojný byl, nejen v našem domě, známý svou nepopiratelnou uvědomělostí, která hraničila až s revolučním zápalem.

            Tato uvědomělost se projevovala, jak už to v dnešních časech bývá, tak, že jako člověk s těmi správnými názory nenáviděl vše ruské.

            Pravda, našli se tu a tam občas nějací dezoláti, kteří tuto jeho uvědomělost považovali za chorobnou hysterii. Ale každý dezolát, který se odvážil něco takového prohlásit nahlas, jednoduše zmizel, zřejmě na udání samotného pana Ladislava Pokojného.

            A tak mohl nerušeně pan Ladislav Pokojný pěstovat svou nenávist ke všemu ruskému.

            Začal s tím už ráno.

            To vstal a vykřikl na celý barák tak, že to slyšely všechny partaje: „Toho rusáka Borise Němcova bych nejraději zastřelil!“

            Pak se nasnídal a syt zase vykřikl, na celý barák, že ho slyšeli všechny partaje: „Tu ruskou zrůdu Politkovskou bych nejraději poslal do samotného pekla!“

            Pak přišla na řadu přesnídávka.

            Když ji Ladislav Pokojný zblafnul, zase vykřikl na celý barák: „Ty ruské Židy Kasparova a Chordovského bych nejraději poslal za Němcovem a Politkovskou!“

            Ještě nestačila doznít ozvěna tohoto výkřiku a už byl tady oběd.

            I při něm si dal pan Ladislav Pokojný záležet.

            „Doživotí je pro Navalného málo, rusáka jednoho podělaného!“ řval s plnými ústy, což bylo vskutku působivé.

            Pak následoval odpolední spánek, sytý a vydatný na člověka, který od rána prokazoval svou uvědomělost.

            Ale ani ve spánku pak Pokojný nezahálel, protože i ze spaní křičel na celé kolo: „Měli ty ruské parchanty, ty tzv. básníky Arťoma Kamardina a Jegora Šťovbu znásilnit nejen činkou, když je zatýkali za recitaci nějakých blbých ruských básní proti válce!“

            A když se pan Ladislav Pokojný probudil, pustil se okamžitě do další demonstrace své uvědomělosti.

            Natahal na dvůr knížky Sorokina a pro jistotu taky Ulické, udělal z nich hranici, tu pak polil benzínem a slavnostně zapálil, křiče opět na celé kolo: „Hoř, ohníčku, plápolej, zlé Rusáky udolej!“

            A když ohníček dohořel, byl už večer.

            Pan Ladislav Pokojný spokojeně večeřel, ale nebyl by to on, aby ani u zasloužené večeře neprojevoval svoji uvědomělost: „Ať si sem zkusí někdo dotáhnout toho rusáckého brankáře Fedotova! Poženu ho zpátky až za polární kruh!“

            A tak pan Ladislav Pokojný uvědoměle prožíval den, co den, dávajíce najevo svou nenávist ke všemu ruskému.

            A když se každý večer ukládal do svých pruhovaných peřin, nezapomněl udělat pěknou tečku za dnem, řka: „Ostatně soudím, že vše ruské musí být zahlazeno!“

         A nám nezbývá dodat, že kdyby všichni naši občané byli tak uvědomělí jako pan Pokojný a pálili by aspoň na svých dvorech knihy Sorokinovy a Ulické, tak by už dávno naše milovaná zem byla zemí, kde zítra znamená již včera….