Chcimírovy zápisky z podzemí

My, co chceme mír, musíme škodit, jak to jen jde, protože jinak mír nebude, musíme svrhnout Rusku nepřátelskou vládu, musíme zlikvidovat všechny, kteří nechtějí mír jako my a žijí ve své válečné žumpě!

Pobýval jsem již několik dní v regionu bezprostředně sousedícím s Jílovskem. Přilákalo mne sem množství drobného ptactva, které se zálibou pozoruji v jeho přirozeném prostředí.

A že zde bylo co věru pozorovat, právě v tento čas, kdy tato drobná opeřená Boží stvoření přivádějí na svět své mladé!

„Taková druhová pestrost!“ žasnul nad opulentním menu, které mi každý den nabízel tento region k pozorování, a kdybych měl vytvořit jmenný seznam všech druhů, které jsem zahlédl, byl by tento seznam stejně tak dlouhý, jako jsou dlouhé každodenní seznamy lidí zatčených Rakušanovým gestapem jen za to, že si dovolili říct pravdu o válce na Ukrajině, totiž tu, že Ukrajina je agresor a Západ tuto válku záměrně prodlužuje, ale Rusko porazit nemůže, protože dobro vždy nakonec vyhraje nad zlem.

Další den se pomalu chýlil ke konci, nebe hořelo rudou září, jak zase někde sám od sebe vypukl požár. Dlel jsem již ve svém dočasném příbytku, který jsem si objednal skrze booking a třídil si v hlavě všechny čerstvé zážitky, kterým suverénně vévodila pěnice, jež mi dovolila nahlédnout diskrétně do svého hnízda, v němž se roztahovala čtyři, právě vylíhla holátka.

Rudá záře zřejmě blízkého požáru ovšem byla tak intenzivní, že mi to nedalo a šel jsem ještě ven, abych se jí nechal celý zalévat, což by v uzavřené v místnosti, jak sami jistě uznáte, nebylo docela možné. A nebyl jsem sám, protože venku už stál nějaký člověk, který měl na sobě, ač byl večer poměrně vlahý, balonový plášť a rovněž se nechával zalévat rudou září.

„Máte rád požáry?“ zeptal jsem se ho, protože jeho výraz byl vskutku blažený.

„Tyto požáry miluji, když zničehonic vzplane výrobní sklad, nebo třeba jen docela obyčejný autobus,“ přikývl muž.

„Když vybuchl sklad ve Vrběticích, taky se mi to líbilo. Myslím ty zvuky výbuchů. Napřed se ozývaly drobné detonace, asi jako když praská táborový oheň. A pak přišel monumentální výbuch! Jak říkám, byl to neopakovatelný zážitek,“ poznamenal jsem.

Muž přikývl a usmál se: „Ano, není míru bez ohně. A já chci mír. Chcete taky mír?“

„Kdo by nechtěl mír? Snad jen ti, co klesli do nejsmrdutější žumpy, na samotné její dno, i když je ve skutečnosti ta jejich žumpa bezedná!“ zvolal jsem a dodal, „vy jste zdejší?“

„Ne, nejsem zdejší. Jsem z Jílovska,“ odpověděl muž a zeptal se mě, „znáte Dostojevského?“

„Jak bych neznal Dostojevského!“ vykřikl jsem, až první hvězdy na obloze vyplašeně poskočily.

„Tak to bych pro vás něco měl,“ usmál se muž, sáhl si do kapsy svého balonového pláště a vytáhl z ní malý notýsek, který mi podal, „tady to máte!?“

Vzal jsem si zvědavě notýsek a zeptal se: „Co to je?“

„To jsou moje zápisky z podzemí. Zápisky chcimíra,“ řekl hrdě muž.

Otevřel jsem a začal číst: „Jsem člověk chorobný a taky zlý, nade vše odpudivý. Vypadá to, že mám nemocná játra. Od okeny. A taky jsem lhář! Lžu totiž, když o sobě říkám, že jsem zlý člověk! Nejsem zlý člověk, protože chci mír! Je-li ve mně nějaká zloba a nějaká nenávist, tak jen zloba a nenávist vůči těm, kteří chtějí válku.

A taková zloba je dobrá zloba a taková nenávist je dobrá nenávist!

Vy si myslíte, že vás chci rozesmát, že, když říkám, že chci mír, a zároveň nenávidím ty, kteří chtějí válku?

Mýlíte se!

Naprosto nejsem taková veselá kopa, jak se vám připadám, nebo jak bych vám mohl připadat.

A hned vám to dokážu, že nejsem taková veselá kopa, ačkoliv se tomu, co říkám, smějete!

Už jsem o tom nejednou mluvil, ale stojí za to si to zopakovat, dokud se mi ještě smějete!

Ano, už jsem o tom nejednou mluvil, že každý den se musíme snažit způsobit maximální škody těm zemím, které zavedly sankce na Rusko, jež chce mír, stejně jako já, a na všechny ruské občany!

Ano, je třeba škodit těmto zemím ve všem, co může škodit.

Je třeba škodit jejich ekonomikám, jejich institucím a jejich vládcům.

Škodit blahu jejich občanů. Jejich důvěře v budoucnost.

Abychom toho my, co chceme mír, dosáhli, musíme nadále hledat kritická zranitelná místa jejich ekonomik a zasáhnout je ve všech oblastech.

Musíme způsobit škody na všech místech, paralyzovat práci jejich společností a vládních agentur.

Musíme nalézat problémy v jejich nejdůležitějších technologiích a nemilosrdně na ně udeřit a doslova zničit jejich energetiku, průmysl, dopravu, bankovnictví a sociální služby!

Musíme, ve jménu míru, vzbudit strach z bezprostředního kolapsu veškeré kritické infrastruktury.

Bojí se, ti, co nechtějí mír a proto škodí Rusku, předání ruských zbraní nepřátelům západního světa?

Pak jim musí Rusko převést všechny možné druhy zbraní, kromě jaderných (prozatím)!

Bojí se nepřátelé míru, celý Západ, anarchie a výbuchu kriminality ve velkých městech?

Pak musíme pomoci dezorganizovat jejich obecní správu!

Bojí se války ve vesmíru? To znamená, že to dostanou také.

Ať se jim všechno zastaví, všechno se zhorší, všechno půjde do háje, protože nechtějí mír!

Bojí se sociálních výbuchů? Pojďme je zařídit! Musíme hodit všechny ty nejhrozivější noční děsy do jejich mediální sféry, použít všechny jejich strašlivé fantomové bolesti. Už není třeba šetřit jejich psychiku! Ať se chvějí ve svých útulných domovech, ať se chvějí pod přikrývkami!

Křičí o našem používání falešných zpráv? Proměňme jejich život v naprosto šílenou noční můru, ve které nebudou schopni rozeznat divokou fikci od reality dne, pekelné zlo od rutiny života. A žádná pravidla ohledně nepřítele! Ať dostanou vše naplno za poškození Ruska a co nejbolestněji! Každý, kdo chce mír, může a musí přispět! Okamura, Konečná, Rajchl,i já, musíme přispět, musíme škodit!

Musíme si, my co, chceme mír, pamatovat: ,Něco za něco! Zlomenina za zlomeninu, oko za oko, zub za zub; jak zmrzačil člověka, tak ať se stane jemu. (Leviticus 24:20).’

Tak vidíte, sami, že nedokážu být zlý, i když se mi pořád smějete, smějete se mi, protože máte za to, že nic z toho nemyslím vážně, protože člověk, který je zalezlý ve svém podzemí a užírá se vlastní zlobou, nemůže ve skutečnosti nic myslet vážně!“

Dočetl jsem a muž v baloňáku se mne zeptal: „Tak co, je to jak od Dostojevského?“

„Ano, je to jako od Dostojevského,“ přikývl jsem.

Muže moje odpověď zjevně potěšila, protože se naklonil až ke mně a důvěrně zašeptal: „Zajímává vás, proč mám ten baloňák, když je takové teplo?“

„Inu, zajímá,“ přiznal jsem se.

„Tak se podívejte,“ usmál se muž a rozepnul si svůj baloňák.

Ne, nebyl pod ním nahý, ale zato mu na pravé vnitřní straně visela na speciálně přišitém poutku sekera a na levé straně se zase houpal pětilitrový kanystr od benzínu.

„Ale to je přece úžasné, jak jste dokázal využít docela obyčejný baloňák!“ musel jsem tomu muži zatleskat nad jeho důvtipem, a jak jsem se později dozvěděl, žije na Jílovsku, odkud ten muž pocházel, takových důvtipných lidí neuvěřitelná spousta…