Stalo se vám někdy, že jste byli účastníky nějaké události, třeba oslavy svých narozenin a pak jste s úžasem sledovali, jak ji popisovala média? Možná jste pak dokonce i zapochybovali, jestli jste nebyli někde úplně jinde.
Káťa je děvče jako lusk.
Jako lusk a taky náramně chytré.
Má hlavu, jak se říká, na svém místě.
Ale fakt nevím proč, ale i ona má někdy záchvaty naivní důvěřivosti.
Tak naivní, jako by měla mozek vymytý Savem.
Dnes jsem zastihl Káťu plačící nad jejím vyšíváním.
„Proč nevyšíváš, proč pláčeš, Káťo?“ ptám se.
„Jak bych neplakala?“ potáhla Káťa plačtivě a začala mi vysvětlovat, „byla jsem včera na fotbale. Hrála Gruzie proti Turecku. Najednou začali gruzínští skandovat: „Putin geroj! Putin geroj! ‚
Skandovala jsem, to se ví, s nimi.
No, a dnes se všude píše, že gruzínští fanoušci skandovali: ,Putin chujlo! Putin chujlo! ‚
To je ale lež, přece vím, co skandovali!
Jak mohou tak lhát!?
Musel jsem se usmát té naivní otázce.
Posadil jsem si Káťu na klín a řekl jí: „Lhala, protože už nic jiného ani neumí. Lhala, protože to jsou provládní, zaprodanecká, liberální a sorosovská média!
Ty víš, že jsi skandovala úplně něco jiného, než pak tato média psala.
Máme vůbec reálnou šanci zjistit, kdy nám tato média o nich říkají pravdu a kdy ne?
Samozřejmě že nikoliv!
Stejně jako nikdo, s výjimkou tebe, která víš, co jsi skandovala, není reálně schopen ani u jiných zpráv zjistit, kolik z toho je pravda, co je jenom trochu přifouknuté a co bohapustá lež.
Naprosto směšně pak působí rady všelijakých těch bojovníků za pravdu, že si mají lidé informace ověřovat, čerpat a dohledávat pouze na internetu z alternativních zdrojů a nechme stranou fakt, že měřítka této důvěryhodnosti často určují lidé, kteří sami moc důvěry nevzbuzují, jako třeba Vrabel, nebo Peterková.
Ale jak může člověk vědět, že si nevymýšlí i onen alternativní zdroj, třeba Protiproud nebo deník To?
Má snad být potvrzením věrohodnosti to, že se v něm píše to samé, čemu věříme, třeba to, že Ukrajina napadla Rusko?
Vždyť z celé řady těchto alternativních zpráv přímo čiší, že jejich prapůvodní zdroj je nejspíš společný, například u zprávy o tom, že bude, když bude prezidentem Pavel, tak bude mobilizace a my půjdeme bojovat na Ukrajiny.
Jeho, tohoto původního zdroje, důvěryhodnost už přitom nikdo neřeší a měřítkem pravdivosti zprávy se tak v podstatě stává pouze to, kolikrát byla různými alternativními médii a řetězovými e-maily recyklována.
Prostě přesně podle hesla stokrát opakovaná lež se stává pravdou!
Někdy mají důvěryhodnost různých tvrzení dokládat odkazy na odborné studie, jako například ty, které dokazovaly, že vakcíny proti Covidu zabíjejí každého druhého očkovaného.
Jenomže jakou šanci porozumět jim má asi člověk, který je v daném oboru laik?
Jak může vědět, že jde opravdu o studie relevantní, a ne o bláboly vytvořené podle pravidla výsledek je předem znám a je třeba k němu dojít?
Nemluvě o odkazech na další a další studie, o jejichž relevanci a správnosti laik tuší to samé jako o té původní. Tedy starou belu, ale nejspíše proto se to v alternativních médiích takovými studiemi jen hemží.
Běžný člověk zkrátka nemá reálnou šanci ověřit pravdivost nějakého tvrzení. Tedy pokud není expertem na danou oblast, nebo nebyl svědkem události, kterou toto tvrzení popisuje. Může prostě buď uvěřit, nebo neuvěřit. Obvykle v závislosti na tom, jak zapadá nebo nezapadá do jeho vnímání světa. Takže, když o něčem tvrdí, že je to ,pravda ‚, tak ve skutečnosti říká: „Já tomu věřím, že když přestaneme dodávat zbraně na Ukrajinu, tak bude mír ‚.
Na tom není nic špatného. Horší je, když začne svoji víru vnucovat jiným a jejich vlastní víru jim zakazovat.
Kde už jsme to jen viděli…?
U našich vlastenců?
U našich chcimírů?
U našich členů ústředního výboru Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných Hornera a Lněničky?
U naší paní Lhotské?
Ano, tam všude jsme to viděli a vidíme dnes a denně!
Ale tobě, Káťo, věřím!
Věřím ti, protože ty musíš vědět, co jsi skandovala!“
A bylo to dobré.
Káťa přestala plakat a usmála se.
A když se ženy smějí skrze slzy, tak jsou nejkrásnější…
