Ad „Je-li v zemi nepřítel, urozený člověk nedělá kariéru“

Snad nedopouštím žádného hříchu, když polemizuji s jedním, zde nedávno zveřejněným článkem, který označuje za nepřátele naší krásné země komunisty a jejich řídící moskevské orgány

            Po přečtení článku paní Valíkové jsem dospěl k názoru, že jejímu článku nejde upřít to, co by se snad dalo nazvat entuziasmem, pokud můžeme za entuziasmus považovat to, když horečnatě mlátíme všechno kolem nás ve svatém přesvědčení, že my jste ti jediní, kteří máme pravdu, navíc ještě svatou a proto nikým a ničím nezpochybnitelnou.

            „Nakonec proč ne? Proč nemlátit kolem sebe, když si myslíme, že máme pravdu? Od toho přece pravda je, aby se za ní bojovalo,“ říkám.

            Nemohu však přehlédnout, že paní Valíková sebe sama vmanévrovala do situace, která je víceméně tragikomická.

            Paní Valíková tvrdí, že urozený člověk nedělá kariéru, když jeho zemi ovládá nepřítel.

            Tím nepřítelem evidentně myslí komunisty, kteří ovládali naši zemi, jsouce prodlouženou rukou Moskvy.

            A tím se dostáváme k meritu věci, totiž zda jsou komunisté skutečně nepřátelé.

            Nechejme stranou tentokrát fakt, že paní Valíková surově paušalizuje a uplatňuje na komunisty princip kolektivní viny, protože i mezi komunisty, stejně jako mezi katolíky, se jistě našla spousta poctivých a slušných lidí.

            Třeba ona kolegyně paní Valíkové, která byla vyhozena ze školy pro svůj názor, že se na Ukrajině nebojuje a že Ukrajinci jsou fašisti.

            Troufne si snad paní Valíková tvrdit, že je tato paní učitelka nepřítelem národa?

            Ale jsou tady i zásadnější věci.

            Tak například se paní Valíkové ptám: „Byli komunisté nepřátelé, když pořádali na školách recitační soutěž Puškinův památník, tedy soutěž v recitaci ruské, respektive sovětské poezie?“

            Na tuto otázku, ať si odpoví paní učitelka sama.

            Mohl bych se samozřejmě ptát, mohl bych se zeptat, zda byli komunisté nepřátelé, když bojovali za mír a proti jaderné válce, kterou Západ neustále hrozil východnímu bloku.

            A nemusím snad paní Valíkové připomínat, co je to jaderná válka.

            A mohou být vůbec komunisté nepřátelé, když nyní opět bojují proti fialovému hnusu, když požadují naše vystoupení z NATO a EU, když jsou, stejně jako paní Valíková, pro jednání o míru na Ukrajině, když milují Puškina.

            Ano, ptám se: „Může být někdo nepřítelem, když miluje Puškina?“

            Ne, paní Valíková, komunisté nejsou nepřátelé.

            Nepřátelé jsou ti, kteří zatahují naši zemi do války, nepřátelé jsou ti, kteří Vás vyhazují z práce, protože milujete Puškina a Jarku Nohavicu, nepřátelé jsou ti, kteří levně prodávají elektřinu do Německa, kteří nás zaprodávají cizím mocnostem.

            To jsou naši nepřátelé, nikoliv komunisté!

            Proto je obviňovat někoho z toho, že dělal kariéru za komunistů zcela scestné a dost možná i nemravné.

            Hezký den přeji.

            P.S. Vůbec nerozumím tomu, proč hrál Josef Kemr v Národním divadle a v televizních seriálech, tj., dělal kariéru, když byli v zemi nepřátelé a když mohl dělat kotelníka, nebo umývat okna.