Nemálo lidem se dnes začne vařit krev v žilách, dozví-li se z médií, že norský atentátník může dostat nejvyšší trest 21 let. A takřka každému, doslechl-li by se, že je to snad správně. Nicméně ve skutečnosti to není ani trochu překvapivé. Jedná se jen o praktický výsledek v Evropě řadu let trvajícího procesu humanizace trestní politiky.
Řada lidí tady i u nás po léta obdivovala norský model přístupu ke společnosti a dnes patří k těm, kdo ostře kritizují směšně nízkou výši možného maximálního trestu. V žádném případě nechci atentátníkům čin jakkoliv schvalovat či ospravedlňovat, nicméně rád poukáži na tento opomíjený kaz na kráse u jinak široce obdivovaného norského modelu.¨
Obdobně jako je norský systém sociálního zabezpečení řazen k „nejpokrokovějším“ (což má být ekvivalentem k „nejrovnostářštějším“), je i jejich trestní politika počítána mezi nejhumánnější. Do značné míry představuje završení po více jak dvě století probíhajícímu evropskému procesu humanizace trestní politiky.
V zásadě můžeme vystopovat zatím tři velké milníky tohoto procesu. První je spojen s osvícenstvím, v našich krajích zejména s Josefem II., kdy bylo zrušeno mučení (za Marie Terezie stále uplatňované, byť v omezené míře), de facto trest smrti, z trestního zákoníku zmizely do té doby „oblíbené“ zločiny jako čarodějnictví či kacířství. Krom víry v lidský rozum se totiž osvícenci opírali i o humanistické ideály, učení o přirozených právech či víru v lidskou důstojnost, což se vše projevilo i ve snahách o zmírnění údělu odsouzených. Během období novověku bylo zvykem trestat většinu zločinů trestem smrti – vycházelo to z prostého faktu, že za zločiny byly považovány prohřešky proti desateru, zkrátka „smrtelné hříchy“. Toto osvícenství mění a začíná právo formulovat jako vyjádření vztahu občanů a státu. Číst pod tímto prizmatem Prohlášení nezávislosti severoamerických osad či Deklaraci práv člověka a občana, jeden z mála pozitivních produktů velké francouzské revoluce, může být dodnes poučné.
Druhá vlna přišla v hlavní míře po druhé světové válce, kdy nacistická zvěrstva napomohla všeobecnému uznání přirozených práv, jejímž hlavním vyjádřením se stala Všeobecná deklarace lidských práv s celou širokou škálou starých i nových lidských práv. Nedílnou součástí té doby bylo i trestání válečných zločinců a zločinů proti lidskosti. V rámci humanizace trestní politiky se však postupně přistoupilo k pojetí trestu coby poučení a výchovy pro pachatele, nikoliv coby pomsty na pachatelovi (což je dodnes vlastní americkému pojetí trestního práva). Právě tento zlomový bod mnohým, kteří se dnes podivují nad směšně nízkým norským trestem, uniká.
Třetí vlna se konstituovala v souvislosti se vznikem nové levice v 70. – 90. letech a je spojena s dalšími změnami v rámci trestní politiky – na jedné straně se zavádí alternativní tresty (nejen domácí vězení, ale i pokuty, veřejně prospěšné práce a podobně, což je změna k lepšímu oproti věznicím), na druhé se do této oblasti promítají různé regulace stylu antidiskrimačních směrnic, což nevidím vždy jako pozitivní změnu.
Co se společně prolíná všemi oblastmi je neustálé snižování horní hranice sazby trestu. Co začala v osvícenství rušením trestu smrti (pojednání o jeho nevhodnosti napsal pro pruskou akademii věd sám Fridrich II.), pokračovalo po celé 20. století zlepšováním podmínek ve věznicích a snižováním času, který ve výkonu trestu odsouzení strávily – ať už jeho snižováním v zákonících či zavedením institutu podmíněného trestu.
To, co bylo v uplynulých několika letech oceňováno jako „sociálně citlivé“, „humánní“ či „společensky prospěšné“, totiž norský trestní systém, spočívající na víře, že každý pachatel se dá napravit a vychovat a pobyt ve vězení je jen přebytkem, je dnes (často ze stejného zdroje) napadáno jako prostě „nespravedlivé“. To, že ten trest 21 let může být po vypršení vždy prodlužován o 5 let nikoho nezajímá. Třeba se alespoň zamyslí, zda se ve zlepšování „humanity“ v trestním procesu nezašlo trochu dál, než bylo vhodné - což konzervativci říkají minimálně už po dvě desetiletí.
