V souvislosti s výročím atentátu na arcivévodu Ferdinanda se v posledních dnech vyrojila řada mediálních „speciálů“, věnovaných této události a počátkům 1. světové války. Je bohužel velká škoda, že i sto let poté, v době, kdy i v českém prostředí byla celá otázka podrobena historickým zkoumáním, se média uchylují k překonaným a chybným konstrukcím. V tomto trendu kráčí ruku v ruce s novináři i jejich oblíbený kritik Miloš Zeman, který dnes obohatil veřejný prostor ještě o výzvu českým historikům, aby začaly zkoumat příčiny a zejména objasnily, proč k ní došlo.
Nejsem si jist, nakolik je prezident republiky obeznámen třeba s dílem prof. Aleše Skřivana st., který se věnuje v monografii Císařská politika: Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice v letech 1906-1914 právě této otázce. Zřejmě vůbec, ale to je v zásadě irelevantní, protože není jeho úkolem být seznámen s celkem náročným, byť zásadním, historiografickým dílem. Důležité jsou dvě jiné skutečnosti: 1) předložený závěr (viz níže) je dnes mezi historiky všeobecně sdílený a je považován za jistý základ pro analýzy příčin války i mimo historickou obec. 2) Je skoro zřejmé, že široké spektrum komentátorů počátků války v médiích, o této knize má stejné povědomí co prezident – buď o ní nikdy neslyšeli, nebo ji ignorují. Od prezidentského projevu se nedá očekávat historická erudice (byť je trochu trapné, když se o ní politik snaží a zrovna mu nevyjde), ale od novinářů, kteří věnují dlouhé stránky (či vysílací čas) této události, by to chtělo určité základní znalosti problému.
Aniž bych chtěl zabíhat do detailů, odpověď na „domácí úkol“, co prezident českým historikům uložil, byla prof. Skřivanem roku 1996 formulována v tomto duchu: Německo bezpodmínečně podporovalo svého rakouského spojence, protože reálně hrozil rozpad aliance, což by Berlín zavedl do izolace (a výhledově by musel čelit celoevropské koalici), zatímco Rakousko-Uhersko zde čelilo ohrožení vlastního velmocenského postavení (fakticky jeho zhroucení, protože Balkán byl v té době už jedinou oblastí, kde si mohla Vídeň činit nárok na velmocenský vliv) i teritoriální integrity. Jinými slovy, v létě 1914 se uzavřel „bludný kruh“ nastavených mechanismů, který neměl jiné alternativy, neboť představitelé evropských mocností (na straně Dohody stejně jako u Trojspolku) nezávisle na sobě dospěli k závěru, že v téhle chvíli nemohou ustoupit z kategorického stanoviska, aniž by jejich země neztratila své pozice, spojence, či obojí zároveň.
Kde je však opomíjení historických skutečností už přímo trestuhodné, to jsou v posledních dnech časté „speciály“ různých médií k výročí atentátu. Vesměs přebírají povrchní představy, které se nedají nalézt ani na stránkách současných dějepisných učebnic, v horších případech dochází přímo k autorské fabulaci. Třeba tento týden si můžeme v Respektu přečíst (na stránkách 52-56) zajímavý příběh. Vyskytují se v něm „hrdlořezové“, kteří „ovládli srbskou politiku“, následník trůnu Rudolf, který byl utrápený z toho, že císař „ignoruje jeho liberální politické názory“ a samozřejmě František Ferdinand, který mohl monarchii spasit. Příběh, který je autorsky zdařile zpracovaný, má mnohdy blíže ke krásné literatuře, ne historii. Dočteme se v něm sice i takové perličky, jako že František Ferdinand na Konopišti „obehnal přilehlé lesy plotem“ a „s dodavateli rozsáhlých oprav zámku smlouval o každou korunu“, byť bez doplnění, že zmíněné soudní spory o lesní ploty se svými nájemci prohrál a dodavatelům platil v plné výši předem. Tyto střípky jsou sice zajímavé, ale historii zkreslují, neboť vytváří jakýsi obraz, který má v konfrontaci s realitou vážné vady na kráse. Je sice hezké si počíst o hodném Habsburkovi, co plánoval federalizaci, ale bez dodatku, že arcivévoda měl různých odporujících si plánů řadu a vesměs se jednalo o fantazie, které neměl vlastně v úmyslu provést, jsou tato sdělení neúplná.
I v době první republiky, epochy, pro kterou byly události velké války živou skutečností, spíše než vzdálenou minulostí, nedocházelo k tak silnému zkreslování jako dnes – v učebnicích dějepisu, zpracovaných pod redakcí Josefa Šusty, se odmítala jednostranná vysvětlení ve stylu proklamací „německý militarismus a Habsburská ješitnost“, které se coby démon vrací na stránky dnešního tisku i do veřejnoprávního média – dnes tam například jistý „historik“ Robert Speychal, toho času ředitel Sportovního holdingu Praha, papouškoval zažitý mýtus o tom, kterak pruští generálové a rakouští diplomaté chtěli skrze své vojenské pakty ovládnout Evropu. Myslel-li Trojspolek, bylo by vhodné se do té smlouvy podívat a zjistit, že ani litera, natož praxe, takový závěr nemůže potvrdit. Skutečnost, že se trojspolkoví spojenci ani neinformovali o svých vojenských plánech, svědčí spíše o opaku. Netvrdím, že ignorování této či jiné skutečnosti je snad zlý záměr. Naopak si myslím, že všichni ti komentátoři mají celkem dobrou vůli "něco" říct. Ale mohli by obětovat také trochu času historickým faktům, než začnou kreslit své představy o dějinách širšímu publiku.
Trojspolek, odmyslíme-li si nabalené mýty, nebyl žádným agresivním vojenským paktem, ale politickou smlouvou, později rozšířenou o obrannou alianci (tedy pomoc při napadení) a klauzule o tom, že tři státy spolu nebudou válčit. Přesto stále slyšíme, jak zlé centrální mocnosti plánovaly válku – což se muselo dělat dost těžko, když do roku 1906 ve Vídni neznali německé vojenské plány a ani nevěděli, zda se při celoevropské válce budou moci spolehnout na podporu německých jednotek na východě. O tom, kterak útočná aliance to byla, svědčí jistě i ten fakt, že rakouská diplomacie očekávala od svých italských i německých spojenců, že v případě války s Ruskem zachovají neutralitu, ale nikoli, že ji přijdou na pomoc (a čistě pro jistotu se u hranic s Itálií budovalo opevnění a železnice umožňující přesuny vojsk).
Málokdo si dovede v úplnosti představit ten obrovský soubor příčin, které vedly k velké válce. Skutečnost, že už sto let se celé legie historiků pokouší toto klubko rozplést, je toho dostatečných důkazem. Už jen z toho důvodu by médiím, či minimálně tomu veřejnoprávnímu, slušela trochu dávka pokory před tak komplexním problémem. Je přirozeně atraktivnější zredukovat celou spletitou konstrukci mechaniky evropské diplomacie od roku 1887 (kdy stály evropské mocnosti na pokraji konfliktu), která nevyhnutelně vedla ke srážce, pouze na sarajevský atentát a pár týdnů po něm, ale i v takovém případě lze postupovat historicky poctivě a nebýt v zajetí zkreslené představy „Habsburkům zabili nám následníka, všem ve Vídni se to líbilo a navíc mohli vyhlásit válku“. Takový obraz dějin, který bohužel stále přetrvává a který je i dnes utvrzován, neodpovídá pravdě.
Když se zvažují postoje velmocí i dalších států v těch letních měsících roku 1914, a to ne na základě subjektivních fabulací, kterých se v tomto týdnu dopustil třeba časopis Respekt, ale na základě dochovaných pramenů jako je diplomatická korespondence, zápisy z jednání kabinetů či vzpomínek aktérů, existuje jediný možný (a přitom pro mnoho lidé překvapivý) závěr: tu válku v roce 1914 nikdo nechtěl (a nikdo na ni v tom roce nebyl připraven).
Připomínáme-li si letos sté výročí od atentátu a následné války, bylo by poctivé jak vůči památce padlých, tak zejména vůči nám samým, snažit se sdělit pravdu a ne papouškovat dávno vyvrácené spekulace, povrchní úvahy a školské představy z let dávno minulých, které i po tolika letech zatemňují naše vnímání minulosti. V demokratickém a liberálním státě není potřeba dějiny zkreslovat do populárních obrazů, naopak by se mělo usilovat o historickou pravdu, protože v demokracii si lidem o minulosti lhát nemusí – pak totiž budou mít menší toleranci pro to, když se jim lže například v politice.
