Včerejší jmenování premiéra Rusnoka nemá v českých dějinách srovnání. Při pohledu do historie však zjistíme, že pozoruhodnou paralelu nalezneme v Německu. V roce 1930, s počínající krizí a vzrůstajícím extremismem, jmenoval prezident Hindenburg první z takzvaných „prezidentských kabinetů“, které vládly proti vůli parlamentu v posledních letech výmarské republiky.
Po 1. světové válce se Německo změnilo v republiku s parlamentem odpovědnou vládou, kterou vedl kancléř, a prezidentem jako hlavou státu. Na rozdíl od svých evropských kolegů byl německý prezident nejen volen přímo, ale i vybaven potenciálně silnými pravomocemi – ústava této takzvané výmarské republiky (byla totiž přijata ve Výmaru), je příkladem toho, že i dobře míněná opatření mohou přinést nezamýšlené a škodlivé důsledky.
Tvůrci ústavy, mezi nimi třeba i Max Weber, se obávali nestability pramenící z politicky roztříštěného parlamentu, neboť i tehdy bylo Německo federací, navíc s velkými regionálními rozdíly. Prezident jmenoval kancléře i ministry, kteří odešli, pokud jim parlament vyslovil nedůvěru – v takovém případě ale mohl prezident učinit protitah a rozpustit parlament. V případě mimořádného ohrožení pak mohl prezident podle článku 48 vládnout pomocí dekretů, což se ukázalo jádrem problému. Nikdo nečekal, že tyto pojistky povedou až k Hitlerovi.
Paul von Hindenburg, oslavovaný vojevůdce z velké války a první přímo zvolený prezident (jeho předchůdce Ebert byl ještě zvolen parlamentem), vykonával v prvních letech svůj prezidentský úřad důstojně – pořádal hony, pokládal věnce, občas dokonce promluvil s nějakým sociálním demokratem. Změna přišla s příchodem 30. let, kdy německá demokracie ztrácí svou vitalitu. Po volbách v roce 1928 byl ale parlament výrazně obměněn, a předseda vítězné strany, sociální demokrat Hermann Müller, vytvořil koaliční vládu. Čtvrtou nejsilnější stranou nového parlamentu však byli komunisté. Tehdy nově reformovaná Hitlerova NSDAP měla jen 12 křesel z 491.
O dva roky později se však situace zhoršila, na Německo udeřila hospodářská krize a nacistické i komunistické bojůvky zasévaly v mnoha městech problémy. Kancléř Müller proto požádal prezidenta o vydání mimořádných výnosů, které vládě umožní nastolit pořádek. Když prezident odmítl, kancléř rezignoval. Nikdo tehdy neočekával, že tím na téměř dvě desetiletí skončila v Německu éra demokratických vlád.
Prezident totiž jmenoval kancléřem Heinricha Brüninga, představitele strany Centrum v parlamentu. To byl vznik prezidentských kabinetů, neboť Brüningova vláda nebyla tvořena na parlamentním základě, ale spíše několika prezidentovými oblíbenci a poradci. Na Brüningův návrh vydával prezident dekrety o síle zákonů. Když se parlament postavil proti, nechal jej Hindenburg rozpustit. Nový parlament byl už v zajetí extremistů, 107 poslanců za NSDAP a 77 komunistů znemožnilo vytvořit funkční koalici a proto pokračovalo vládnutí dekrety. Vláda postupně prošla změnami a nakonec ji tvořili jen prezidentovi blízcí přátelé – třeba generál Groener, prezidentům spolubojovník, jako ministr obrany.
V následujících volbách, které se konaly postupně v září 1930, červnu a v listopadu1932 av lednu 1933, NSDAP postupně získala zhruba 200 křesel a stala se nejsilnější stranou. Brüninga nahradili v rolích kancléře časem prezidentovi poradci von Papen a generál von Schleicher, nicméně i oni museli vládnout prostřednictvím dekretů. Německo navíc trápila krize a nastávající občanská anarchie, kdy na ulicích bojovali ozbrojená křídla nacistů a komunistů (první a druhá nejsilnější strana). Ve snaze situaci vyřešit jmenoval prezident 30. ledna 1933 koaliční vládu Adolfa Hitlera s podmínkou, že v ní zůstanou jeho stávající přátelé (sami nacisté tak obsadili tři křesla). Tím skončila éra prezidentských kabinetů a během pár měsíců i sama výmarská republika. Nastala éra nacismu.
Ústavy se stávají tím, čím jsou, podle skutečného života. Ústava výmarské republiky byla papírově velmi dobře promyšlena, ale nečekalo se, že prezident začne obcházet parlament. Ani prezident nemohl tehdy vědět, že svým ohýbáním ústavy umožní legální nástup nacistů k moci. Podobně duch české ústavy nepředpokládal, že prezident začne ignorovat parlament. Vzdálenost k možnému budoucímu autoritativnímu režimu je ale po včerejšku o něco menší.
I v českém veřejném prostoru se často opakuje věta o tom, že je potřeba se z historie poučit, či že kdo nezná svou minulosti, je nucen ji zopakovat. V rámci oživování minulosti bychom se mohli poohlédnout k našim západním sousedům. A to nejenom proto, že prezident Zeman je dnes na návštěvě Německa. V době plánování této cesty asi nikdo nečekal, že zatímco prezident pojede do Berlína, česká politika se vydala na cestu do Výmaru. Problém je, že z Výmaru vedla tehdy celkem klikatá cesta až k Osvětimi. Zpochybněním úlohy parlamentu totiž začíná demontáž demokratického státu.
