Budoucí velmoc Blízkého východu se rodí v Sýrii

V posledních dnech budí alespoň omezenou pozornost operace syrské armády v okolí města Hamá. Tance mocností a blízkovýchodních zemí kolem Sýrie jsou však neméně zajímavým objektem k sledování. Sýrie je již několik let pevnou součástí íránských snah o pozici regionálního hegemona. Společně s Libanonem, a do značné míry již i Irákem a Bahrajnem, V tomto okamžiku se však tamní, doposud věrně proíránský, režim viditelně otřásá. To otvírá nové kolo otázek kolem mocenského vlivu v tradičně nestabilní oblasti.

Na širším Blízkém východu existují tři významné lidnaté státy – Egypt s 80 milióny obyvatel, Turecko s 71 miliony a po nich Írán s 65 miliony. Mnohokrát je zmiňována též Saudská Arábie, nicméně její pozice je velice vratká. Ekonomicky zcela závisí na vývozu ropy, jehož objem, stejně jako počet nalezených ložisek, klesá. Po sociální stránce je na tom snad ještě hůř – královská rodina (sunnitská) řídí v 21. století zemi spoléhající se na středověké právo a zřízení. O šiítské většině na východním pobřeží (tom bohatém na ropu) nemluvě. Připočteme-li nemalou podporu radikálních duchovních (zejména proto, aby nebrojili proti vládě) a islámských radikálů ve světě (částečně proto, aby se vyhnuli samotné Arábii), dostáváme celkem výbušný koktejl. Velice ošemetnou pozici má zejména Saudská Arábie i v otázce Sýrie. Ač saúdská vláda (přesnější by bylo říci královská rodina, která je vládou „Arábie, která je Saúdů“) nemůže syrský režim v podstatě ani cítit, neboť se jedná o prodlouženou ruku Íránů a obecně režim stojící proti klasické blízkovýchodní protiíránské a částečně i proamerické alianci Egypt-Saudové-Katar, má nemalé obavy vystoupit na podporu demonstrujících, neboť by se to rovnalo zahrávání si s ohněm – jak v jedné zemi podpořit Araby rebelující proti vládě, a v druhém (Bahrajn) je vojensky potlačit? A jak to celé teprv skloubit s vytrvalým odpíráním základních politických práv vlastním obyvatelům? Stabilita celé oblasti je křehká a zdánlivá – jak ostatně už téměř půl roku můžeme sledovat na vlastní oči.

V celé oblasti je Írán zdaleka nejagresivnější, proto poutá přirozenou pozornost zbytku světa (zejména Spojených států a Izraele). To ale není zárukou hlavního mocenského postavení, jak by Írán přál. Ačkoliv velice obratně buduje jakési své klienty (Hizballáh, Hamás) a nemalou sféru vlivu – jejíž je Sýrie úhelným kamenem – zároveň musí, nejen v diplomatické rovině, směřovat nemalý podíl svých zdrojů na ochranu proti Spojeným státům. A vzhledem ke geografické poloze Íránu (samý okraj Blízkého východu, východně se nachází už jen silně nestabilní Pákistán a Afghánistán), převládající šíitské orientaci (dalšími většinově šíitskými státy jsou pouze Ázerbajdžán, Bahrajn a Irák), ekonomickým problémům (jeden příklad: ač je Írán jedním z největších těžařů ropy, prakticky nemá benzín) a všeobecnému arabskému nacionalismu (Írán je perská země, nikoliv arabská) není mocenský vzestup Íránu až do pozice hegemona regionu nejpravděpodobnější. Především ale jsou pro něj náklady na každý tah stále vyšší, dost možná i více než jeho hodnota. Ono je navíc celkem složité stát se regionální mocností, když se na vás velice pozorně upírá zrak hegemona.

Výrazné postavení v regionu měl i Egypt, přirozené centrum sunnitského islámu (s nejstarší islámskou univerzitou v Káhiře a bezpočtem kleriků) stejně jako panarabského nacionalismu. Nicméně, ekonomicky na tom není nejlépe, svržení prezidenta Mubaraka (či přesněji řečeno výměny hlavy režimu, zbytek jsou jen spekulace) jeho pověsti příliš neprospělo a již od roku 1978 (mírová smlouva s Izraelem) má Egypt velmi malou váhu. Můžeme tedy oprávněně předpokládat, že se Egypt stane součástí sféry vlivu nějakého jiného hegemona – ať už Ruska, Spojených států nebo třeba Íránu či Turecka – ostatně, je to jeho osud už dlouhá staletí.

Třetím případem je Turecko, země sousední k Sýrii, u které nebude nijak překvapivé, pokud zaplní mocenské vakuum – ať už rebelové zvítězí (a budou se orientovat více k Turecku než k s předchozím režimem spjatým Íránem, což je nejistá spekulace v obou ohledem), či naopak Turecko pomůže Sýrii přestát stávající problémy (uprchlíci z povstalecké oblasti se shromažďují na jihu Turecka – a Sýrie bude za součinnost nepochybně vděčná). Proč by se Turecko mělo stát hegemonem? Předně je to 17. největší ekonomika, navíc velmi moderní a rychle se rozvíjející. Historické dědictví Osmanské říše a velmi obratnou diplomacii také nelze podceňovat. Skutečnost, že je blízkým spojencem USA a členem NATO navíc omezuje averzivní reakci západního světa (kterou Írán pociťuje při každém posílení).

Bude proto velmi zajímavé sledovat dění v Sýrii, neboť nám může trochu poodhalit mocenské poměry na Blízkém východě – místě, kam se celý svět na vlastní nebezpečí vměšuje. Kdysi se říkávalo (za časů Násira) „Kudy Egypt, tudy Blízký východ“. V následujících týdnech to bude platit o Sýrii.