V souvislosti s krizí, která vypukla ve finančním sektoru a postupně přešla v krizi hospodářskou, se vyrojila řada ekonomů s návrhy řešení současných problémů, které vycházejí z klasických učebnic politické ekonomie – v současné době roli této oprášené zákonitosti hraje poučka Johna M. Keynese o nutnosti státní podpory ekonomiky a zaměstnanosti v časech krize.
V celé diskuzi o rozhýbání ekonomiky státní podporou se nezapomíná ani na Keynesovu poučku, že stát tak má činit jen v době poklesu a z rezerv, které nashromáždil za časů prosperity. Když už podobnou stimulaci financuje na dluh, pak, říkají keynesiánští teoretici, má využít příští prosperitu k tomu, aby nový dluh splatil a ještě nahromadil rezervy pro příští těžké časy. Už méně se vzpomíná, že cestu stimulace ekonomiky ze státní kasy si nemůže dovolit každý.
Pokud se tato informace objeví, pak v souvislosti s logickým upozorněním, že země s veřejným dluhem vyšším než 90 % nemají nad svým zadlužením takovou kontrolu, aby si mohly dovolil náhlé masivní zvýšení prostřednictvím státních investic, natož nést náklady jeho selhání. Proč by ale k fiskální stimulaci nemohla přistoupit Česká republika se svým 40% veřejným zadlužením? Těch důvodů je ve skutečnosti víc než dost. Následující text se zaměří na pět z nich, v pořadí od spíše marginálních k zásadním.
Zaprvé: mentalita
Jakkoliv to tak nemusí vypadat, ve skutečnosti jsou Češi ve finančních otázkách spíše konzervativní, což se projevuje nejen tím, že neholdují bankovním produktům, ale i důrazem na úspory. V tom spočívá první problém, neboť české vnímání financí se projevuje třeba chápáním veřejného dluhu jako dluhu domácího (což v něčem pravda je, v něčem ne) či přesvědčením, že dluhy se musí vždy platit. Podpora ekonomiky formou pumpování peněz do oběhu by vedla spíše k zvýšení úspor, což je sice jevem chvályhodným, ale je-li cílem podpořit utrácení, pak také kontraproduktivním.
Zadruhé: politika
V českém politickém i mediálním prostředí se hospodářská politika omezuje na deficit státního rozpočtu, což vede k omezenému chápání hospodářské politiky, ignoraci řady otázek a neexistenci jasné linie v ekonomických otázkách. Je-li hlavním hospodářským problémem deficit, základem politiky je snaha o jeho redukci (což se navíc nedaří). Navíc, rozpočtové pobídky, stejně jako škrty, musí být promyšlené a postupné, jinak ekonomiku uvrhnou do sebepodporujícího poklesu. Opomíjet nelze ani soukromé zadlužení – příklad Irska a dalších ukazuje, jak lehce se při nevhodné hospodářské politice stává ze soukromého dluhu státní, a k čemu to vede.
Zatřetí: současnost
Za stávající situace není prakticky únosné pokusit se o nějakou silnou stimulaci poptávky, protože by to přineslo zhoršení důvěry. V dnešních turbulentních časech jsou přínosy navíc sporné. Většina zemí EU fiskální stimulaci praktikovat nemůže a osamocený stimulační program by vyvolal na trzích (a u ratingových agentur) paniku.
Začtvrté: efektivita
Závažný argument proti souvisí s faktem, že malý prostor pro fiskální stimuly je v ČR znehodnocen malou důvěrou ve vládní politiku, korupcí a neefektivní státní správou, což se projevuje některými zbytečnými projekty doprovázenými podezřením z korupce. Kombinace těchto faktorů vytváří všeobecně přijímanou (ne nutně pravdivou) úvahu: neutracená veřejná koruna = neukradená veřejná koruna.
Zapáté: zahraničí
Cílená fiskální podpora vede k zvýšení dovozů, tedy tvorbě zahraničních, ne domácích pracovních míst, což způsobuje další řetěz problémů, zhoršením obchodní bilance počínaje, měnovými problémy konče. Sama skutečnost, že „naše“ stimulace vlastně podporuje „ty druhé“, taky není politicky populární. Stačí si vzpomenout, jaký se po fiskální stimulaci v USA vynořil problém s „nefér“ čínským dovozem a zápornou americkou obchodní bilancí. Pravděpodobnost selhání stimulace je navíc mnohonásobně větší v malých či otevřených ekonomikách – a v ČR, která je obojím, se faktory umocňují.
Snadné řešení?
Je zřejmé, že fiskální stimulace není v našich podmínkách vhodnou cestou k oživení poptávky a obecně nastartování ekonomiky. To však neznamená, že by vláda měla rezignovat na inteligentní hospodářskou protikrizovou politiku. Ta je vždy třeba. V našich podmínkách ale většinou raději bez návrhů Johna M. Keynese.
