Povolební stabilita

Říjnové volby budou v dějinách samostatného českého státu – symbolicky na dvacáté výročí sametové revoluce – přelomovým okamžikem, neboť, ať už vyjeví to či ono, zodpoví a rozhodnou mnoho otázek naší společné budoucnosti. Bohužel nám však současné prognózy nedávají mnoho důvodů domnívat se, že by se běh věcí příštích měl ubírat zrovna správným směrem.

Velká část komentátorů otevřeně píše o dvou variantách budoucího vývoje: menšinové vládě ČSSD s podporou komunistů (těch nezreformovaných, abych to formuloval zcela přesně) nebo velké koalici ČSSD s ODS (kdy v závislosti na výsledku voleb jeden šéf půjde do Kramářovy vily, druhý do Bruselu).

„Stabilita republiky bude zajištěna.“ Přesně touto větou začíná dokument „Vládneme, nerušit“ na motivy stejnojmenné knihy Erika Taberyho, jež rozebírá neblahé dědictví opoziční smlouvy, tohoto svým způsobem až oxymoronu, v jehož rámci se dvě strany podělily o stát. Následky tohoto činu si neseme dodnes: prorůstání státní správy a organizovaného zločinu, servilnost veřejnoprávních médií, lobbystické tlaky v zákulisí politiky, znemožnění dohry období budování samostatného státu… Otázka, na níž není těžké si odpověď, je, zda by snad aliance třešně s růží dopadla lépe.

Většina z nás bude mít za zhruba tři měsíce možnost volbami ovlivnit, kterému řešení dává přednost. Je ale otázkou, co dělat, když nám média nedávají na výběr menší zlo, ale dvě velmi špatná řešení. Přesto zde zbývá naděje, či spíše alternativa. Paradoxně právě nyní vidíme význam malých parlamentních stran a chybu nás, voličů, přiklánět se k dvěma velkým stranám. Volit v říjnu TOP 09, KDU-ČSL či Stranu zelených, jakkoliv s nimi můžeme v lecčem nesouhlasit, znamená za této situace i vyjádření vůle vyhnout se dvěma uvedeným špatným řešením.