Zápisky ze země, odkud pocházejí jablka

Mé hledání jednoduše spravovatelného blogu je u konce. A jelikož jsem se rozhodla fungovat pouze na jednom blogu, pomalu se dostávám k tomu, abych sem doplnila své předchozí zápisky z Kazachstánu, kde jsem strávila loňské léto. A tak tedy jdeme na to, zde jsou: 

Přešel první týden a rozhodla jsem se tedy sepsat dosavadní zážitky. Cesta sem byla vcelku nezajímavá až na přestup v Minsku. Letiště zvenku vypadá trochu jako kosmická loď – pravda kosmická loď z dob sovětského svazu, ale stejně působí zajímavě. Po vstupu dovnitř jsme my, kteří jsme pokračovali do Astany, byli odděleni od ostatních. Museli jsme odevzdat pasy, najít si vlastní zavazadla, nechat je překontrolovat místními úřady. Celou dobu jsme byli nuceni držet se ve skupince. Nevzdalovat se z dohledu místních dozorců. Celou dobu jsme byli přepočítáváni, zda někdo nechybí. Jednali s námi, jako bychom pro ně představovali nepředstavitelnou hrozbu, pokud by se nám povedlo dostat se mimo dohled.

Po delším čekání ve spořádaném útvaru jsme znovu odevzdali svá zavazadla, dostali jsme pasy a byli jsme vedeni do jiné místnosti – stále žádná možnost dostat se z jejich dosahu. Po jistém čekání jsme byli uvedeni dovnitř jedné místnosti a zamčeni. Na oněch dveřích byly tři zámky a pouze jedna osoba byla pověřena držet u sebe klíče. Chytila jsem se jedněch milých kazachů, kteří pro mě vše překládali, protože na tomhle zapomenutém letišti se komunikuje pouze rusky. Po půl hodině jsme byli vzati na kontrolu příručních zavazadel a pak už jsme jenom čekali na let, který byl zpožděn asi o dvě další hodiny – celkem jsme zde tedy strávili asi šest hodin. Celou dobu jsme seděli naproti oněm zamčeným dveřím a velice se bavili, když pokaždé co někdo chtěl projít, musel si najít tu osobu s klíči, která odemkla všechny tři zámky a pak je zase pečlivě zamkla – jelikož kolem dveří byl poměrně čilý ruch, polovina práce místních zaměstnanců se smrskla na hledání osoby s klíči.

Konečně jsme odletěli. V Astaně jsme přistáli kolem čtvrté či páté ráno, vyzvedl si mě pan hospodář – milý starší pán – a diplomatickým vozidlem mě odvezl do hotelu, kde jsem se trochu prospala. Bydlím v roztomile malinkém pokojíčku, který má ale naprosto luxusní sprchový kout. V zásadě si tu není vůbec na co stěžovat, je tu krásně čisto a klid. Bydlím asi hodinu chůze od hotelu, kde sídlí české velvyslanectví.

Do práce se dá jet i autobusem, což je docela zábavný zážitek. Na zastávce je totiž napsáno pouze jak se daná zastávka jmenuje. Neříká se již, jaké autobusy tam jezdí, kdy jezdí a ani to, kam jezdí. Nastoupit tedy do autobusu je trochu loterie. Já tedy znám pouze svoji nástupní zastávku, číslo svého autobusu a to, že vystupuji hned, jak autobus zatočí doprava. Zbytek autobusů budu zkoumat až budu mít spoustu času a vzbudím se s dobrodružnou náladou. Co se týče ostatní dopravy, je celkem rušná, ale na Asii překvapivě spořádaná. Troubí se trochu více než u nás, ale ne příliš. Některá auta si myslí, že oddělující pruh má být uprostřed pod autem, a nikterak jim nevadí překážet. Ale naprosto všechna auta respektují chodce, jakmile se jen přiblížíte k přechodu první auto okamžitě staví, nehledě na to, na jak komplikované jsou křižovatce.

Počasí obecně je tu všehovšudy příjemné. Nejvíc zatím bylo asi 30 stupňů, ale stále fouká chladný vítr. V noci teplota příliš neklesá. Obecně se o Astaně říká, že to je čtyřiceti-stupňové město – v létě může být plus 40, v zimě minus 40. Především vzhledem k zimním teplotám mě fascinuje, že u mě na pokoji se nedá zavřít okno a spousta oken tady má místo skla igelit a dle vyprávění ostatní okna vůbec netěsní. Jinak zimy tu jsou prý nádherné, ale nevím, jestli tomu mám úplně věřit.

No ale zpět k mým prvním dním tady. V pondělí po krátkém odpočinku mě pan Lukáš (pan hospodář) dovezl na velvyslanectví, seznámil mě s bezpečností práce, kdy jsem zjistila, že v Kazachstánu jsou nejnebezpečnější schody, jelikož každý z nich je jinak vysoký. České velvyslanectví v Astaně je velice malinké. Sestává se z velvyslance, jeho sekretářky, obchodního atašé, slečny Dinary a několika paní na tajemné konzulárce, kam nesmím ani nakouknout, jak je to tam tajné. A pak samozřejmě místní síla.

Co se týče Kazachů, které potkávám, jak se pohybuji městem, tak jsou velmi rezervovaní, moc se neusmívají a zpravidla neumí anglicky. Sami od sebe moc nekomunikují, což je fajn především v obchodech ale i na tržišti, protože mám dost prostoru všechno prozkoumat a promyslet, aniž by na mě někdo spustil jazykem, kterému moc nerozumím. Jinak je docela zábavné být v zemi, kde se s nikým nedomluvíte. Jeden se rychle přestane rozčilovat. Je to legrační pocit. No ale pomalu se učím. Třeba to k něčemu povede.

Jelikož pro mě první dny neměli moc práce, většinu času jsem trávila brouzdáním na internetu. Žádná velká zábava, ale stres taky ne. Ve středu mi paní sekretářka ukázala místní nejlepší supermarket – obávám se, že tak veliký výběr v určitých věcech u nás ani zdaleka nemáme. Mají nepřeberné množství různých druhů rýže a pohanky, překvapivě mnoho už hotových jídel a spousty nádherně vypadajících sladkostí a dortů. Ostatní krámy a supermarkety jsou v podstatě stejné jako u nás, až na pár překvapivých maličkostí – třeba spoustu sušenek prodávají na váhu, anebo různé druhy mražených pelmeňí také na váhu. Zatím jsem vyzkoušela dvě místní jídla – jedno připomíná naše rizoto, je ale výrazně mastnější, ze zeleniny je tam jenom mrkev a zelí a hovězí maso a naprosto výborná rýže. Celé moc dobře kořeněné a chutné. Druhé jsem měla dnes. Připomíná to jako kynuté knedlíky plněné masem, mrkví a zelím (asi oblíbená kombinace) a zase velice dobré.

Čtvrtek a pátek jsem měla volný. Město ovládl festival ‚Dny Astany‘, který ‚shodou okolností‘ padne na stejné datum jako narozeniny Tatíčka Nazarbajeva. Po celém městě byly postaveny jurty s tradičními kazašskými výrobky a konaly se různé koncerty, které by u nás vypadaly neuvěřitelně směšně a trapně. Představte si tři muže ve věku mezi 30 a 45, kteří na pódiu nadšeně zpívají popové písničky o Astaně. Do toho samozřejmě nezbytné tleskání a výraz nadšení ve tváři. Tady ale tak zapadali do koloritu, že to ničemu nevadilo. Představení tradiční kazašské hudby a tance se mi líbilo. Obojí směs typicky ruských a asijských prvků.

Celé čtyři dny jsem věnovala objevování města, které je řekou Jesil rozděleno na dva břehy. Já bydlím na pravém břehu, kde je většina staré a ještě starší zástavby. Najdete tady pohromadě domky z vlnitého plechu, něco na způsob slamů, pobořené domy a nepříliš upravované okolí, které pomalu přechází k novějším domům, hotelům, nákupním střediskům až se po chvíli octnete v naprosto evropsky moderním městě – myslím, že tenhle přechod mě ještě dlouho nepřestane bavit. Na levém břehu se nachází všechny supermoderní vládní a reprezentativní budovy. Na levém břehu se pracuje, na pravém se žije. Obecně město je vtipné právě tím, jak jsou hned vedle sebe věci, které k sobě zdánlivě vůbec nepatří. Je překvapivě čisté, žádné odpadky se nikde neválejí, je tu dost zeleně. A nejpřekvapivější je neuvěřitelné množství prostoru - ulice jsou hodně široké, takže to až místy vzbuzuje pocit nespojitosti. Pravý břeh mám už poměrně dost prochozený a bezpečně se zde orientuji.

A v neděli mě pan Lukáš vzal na zmíněný levý břeh, který je neuvěřitelný především koncentrací pouze moderních budov. Je to zajímavý zážitek. Působí absolutně nerealisticky, jako počítačová hra, kde si člověk staví vlastní město, a pro zábavu postaví Luminosovu univerzitu vedle vítězného oblouku, antické opery a supermarketu ve tvaru tradičního kazašského stanu. Tatíček Nazarbajev je velice laškovní, když přijde na architekturu.

(Článek byl původně publikován na http://zapisky-z-kazachstanu.blogspot.be/2012/08/zapisky-ze-zeme-odkud-pochazeji-jablka.html)