Viktor, Felicien a další cesty

Pokud jsem ve svém životě na něco měla štěstí, pak to byli moji rodiče. I když tedy ne vždy rozumím a souhlasím se vším, co dělají, lepší rodiče jsem si nemohla přát. A abych na ně náhodou nezapomněla, tak mě přijeli navštívit. A jelikož maminka myslí vždycky na všechno, tak ještě navíc přijeli, aby se mnou mohli oslavit můj svátek.

Z nějakého záhadného důvodu se ovšem rozhodli přivézt s sebou opravdu odpudivé počasí plné deště a zimy. A tak jsme se místo výletu museli spokojit pouze s objevováním Bruselu a s hledáním míst, která doporučovaly maminčiny průvodce. Jednalo se o tři knížky a jedna byla horší než druhá. Všeho všudy nám maminka vybrala asi šest míst, která bychom měli vidět. Pouze jedno z nich bylo na uvedené adrese. Ostatní byly pokaždé v úplně jiné části Bruselu. Toto jedno výjimečné místo byla vila Viktora Horty. Nicméně když už jsme dostali správnou adresu, patřil k tomu úplně nesprávný popis cesty. Jediná naše záchrana byl chytrý telefon s internetem. A když uvážíme, že tyto knížky s existencí takovýchto vychytávek ještě nepočítaly, nemůžu se ubránit pocitu, že se jednalo o pomstu na turistech. Oficiálně jsem tedy rozhodnutá jednou se po vzoru Saturnina dát do opravování zavádějících informací v průvodcích.

Pár slov se sluší věnovat jak osobě Viktora Horty, tak jeho vile. Viktor je jedním z nejvýznamějších secesních architektů a to nejen v Belgii ale i ve světě.  V Belgii je považován za zakladatele secese, od krále Alberta I dostat titul barona za přínos architektuře a dnes jsou čtyři budovy, které navrhl, součástí dědictví UNESCO (mezi nimi i jeho vila). Viktor nejprve studoval hudbu a hudební teorii, odkud byl pro nevhodné chování vyhozen, a pak se sérií náhod a úmyslů dostal k architektuře.

První budovou, kterou navrhl, byly královské skleníky v Laekenu, které jsem navštívila chvíli před příjezdem mých rodičů. A to těsně předtím, než zde měla končit výstava úžasných květin, která je otevřená jenom jednou v roce na pár týdnů. Poprvé ve svém životě jsem čekala frontu na květiny! A myslím, že to již více krát neudělám. Po dlouhém čekání a posléze pomalém pohybu skrz skleníky s davy ostatních lidí, jsem okolo sebe viděla ... akorát spoustu květin. Nevím vlastně, co jsem čekala. Nicméně skleníky samotné byly úchvatné a budovu jako takovou asi nemůžete přechválit.

Svou vilu Viktor navrhl a postavil mezi lety 1898 a 1901 a to v tom nejsecesnějším stylu, jaký vůbec může být. Vše je dotaženo do nejmenších detailů, nejen vnitřní řešení domu a nábytek, ale i takové drobnosti jako věšáky na kabáty či topení. Takže pokud se člověk přenese přes jistou zatuchlost a vzduch vydýchaný desítkami turistů, kteří sem denně přicházejí, je to nevšední zážitek.

Po válce již ekonomika nedovolovala financovat zbytečné kudrlinky a tak byl Viktor nucen svůj styl zjednodušit a jeho pozdnější práce jsou prvními vlaštovkami přicházejícího stylu Art Deco. Ať již v jednom či druhém stylu, jeho budovy prozrazují, že původně studoval něco jiného. Myslím, že kdyby se hudba přeměnila na pevnou hmotu, pak by jistě vypadala jako Hortovy budovy.

Jedním z nejnevšedních zážitků, které jsme s rodiči zažili, byla Gay Pride Parade. Samotné centrum Bruselu bylo uzavřeno a proměnilo se v jednu nejvěřitelně obrovskou párty. Na každém rohu hrála se jiná hudba a samozřejmě nechyběl alkohol a líbající se fousatí chlápci. Od nejznámějšího náměstí Grand Place až dolů po burzu se uličkami sotva dalo projít a vše ovládaly různě se prolínající hudební scény a z jedné do druhé přecházela prapodivná individua.

Následující víkend jsem se rozhodla vyrazit do města jménem Namur, které je asi hodinu cesty vlakem za Bruselem. Ostatně většina měst je vzdálena tak do hodiny cesty. Jedná se o hlavní město valonské provincie Namur, což je poměrně jednoduché. Nachází se na soutoku řeky Sambry a Mázy, se kterou jsem se potkala již v Lutychu (Liege) a rok předtím v Maastrichtu, ale to je již zapomenutý příběh.

Městečko je neuvěřitelně kouzelné. Když jsem se tak nějak intuitivně dostala z nádraží do centra, byla jsem obklopena úžasnými budovami a na každé křižovatce jsem váhala, kam dál, protože všechny možnosti vypadaly lákavě. Prozkoumala jsem hlavní centrum a vlezla do muzea Feliciena Ropse. Studenti za vlez do muzea platí obvykle směšné částky do výše 2 euro a tak jsem si řekla, že to musím zkusit. Polovinu prvního patra zabíraly karikatury lidí či politické situace a druhou polovinu obrazy běžných životních scén, kde ovšem měly dámy pokaždé obnažená prsa. No, s tím se jeden docela dobře vypořádá. Druhé patro už ale bylo hodně pornograficky zaměřené. Asi u poloviny těchto obrazů jsem se cítila hodně nesvá. Nicméně tedy na jeho obranu, zdálo se, že za tím vězí jakási hlubší myšlenka anebo minimálně hlubší životní trauma. Jeho nejslavnější obraz není až tolik znepokojující jako ty ostatní, nicméně všeobecnou představu si vytvoříte, když vám povím, že je nazván Pornokratés.

Ke konci života se Rops setkal s Baudelairem, který na něj udělal hluboký dojem. Což naprosto dokonale zapadá do dojmu, jaký jsem o něm získala z jeho díla. Lidé jsou zvláštní. Nakonec jsem byla ráda, že jsem toto muzeum navštívila. I když znovu bych to asi neudělala.

Další místo, které jsem nemohla v Namuru vynechat, byla tamější pevnost. Připomíná větší a propracovanější Vyšehrad. A já měla štěstí i na pěkné počasí. Je to krásné místo na procházky a je z něj úžasný výhled na město. A nahoře vás čeká překvapení v podobě jediného krámu, kterým je parfumerie. Což je přesně ten typ obchodu, který bych nad městem na pevnosti neočekávala.

Když jsem vyšla nahoru, začalo nebezpečně foukat, během chvíle se obloha potáhla mraky a hodně se ochladilo. Nastal čas vyzkoušet místní pivo. Seběhla jsem dolů, kde jsem si užila Blanche de Namur. Bylo to lehké pivo s trochu citronovou příchutí. Jenomže když tady řeknete, že pivo je lehké, znamená to, že má okolo 5 % alkoholu. Piva, která mají méně, se snad již klasifikují jako nealkoholická. Obávám se, že po návratu domů si budu dlouho zvykat zase zpátky na naší plzeň.

A aby návštěv nebylo málo, tak se příští víkend těším na Lucemburk a ze všeho nejvíce na dlouho postrádanou kamarádku.