Studentský Gent a dvě hodiny s Kandinským

Nedávno uplynul první měsíc mého belgického dobrodružství. První šestinu mám tedy za sebou. Všechno se překvapivě rozjelo. Dostala jsem se do fáze, kdy mám na každý den naplánovanou nějakou aktivitu, či sraz a pomalu do svých plánů musím řadit položky typu ‚odpoledne s knížkou‘.

Objevila jsem již pár hospod a několik kaváren. Naučila se používat metro a ztratit se na každé zastávce maximálně dvakrát. Ne mou vinou se ze mě stal téměř vegetarián, protože na nedělních trzích si člověk za 10 euro odnese patnáct igelitek plných zeleniny, která vydrží na zbytek týdne. A navíc atmosféra trhu dělá z nakupování hlasitý interkulturní zážitek, který si nelze nechat ujít. V neděli dopoledne se na Gare du Midi cítíte jako uprostřed marockého tržiště.

Minulý víkend mi také konečně přijela první návštěva z Čech. Spolužačka ze školy s kamarádem, na jejichž příkladu jsem pochopila, že nejlepší způsob, jak se zbavit některých kamarádů je vyrazit s nimi na cesty a strávit s nimi pár dní v kuse. Po dvou dnech zněli jako manželé po dvaceti letech. A jejich vzájemné pošťuchování občas ztrácelo na nezbytné laskavosti a my ostatní jsme se občas nestíhali divit.

V sobotu jsme vyrazili ve skupině sedmi lidí do Gentu. Město na mě nakonec zanechalo velice příjemný dojem. Nejprve jsme ale z nádraží procházeli studentskou částí, která jasně prozrazovala, že studenti nevyužili Velikonoc k návštěvě kostela. Ulice byla plná odpadků, potoků piv a důkazů, že pár lidí v průběhu večera mělo touhu zkontrolovat, co všechno předtím již zkonzumovali. Bary i z venku vypadaly značně undergroundově. Po tomto lehce úsměvném úvodu do způsobu života v Gentu, jsme dorazili do malebného centra středověkého města, které si dokázalo tuto atmosféru uchovat právě díky tomu, že jej ostatní města přerostla. A uvnitř je jako poklad schovaný hrad Gravensteen, který není vidět, dokud člověk nepřijde přímo k němu. Odměna pro lidi, kteří dost dlouho chodí a hledají.

Dnešní město má trochu přes 240 tisíc obyvatel, takže je pouze o trochu větší než Plzeň. Více než čtvrtinu obyvatel tvoří studenti, což vysvětluje úvodní obraz, který se před námi otevřel po našem příjezdu. Dále mě zaujala informace, že ve středověku byl Gent pouze o trochu menší než Paříž a byl dokonce větší než Londýn. Uvnitř města si tuto dobu dokážete dost dobře představit. Nicméně i zde se můžeme setkat s belgickou uvolněností, když přijde na výstavbu. Uprostřed hlavního náměstí, jehož většina domů, je velmi stará, najednou stojí cosi jako moderní střecha. Není to budova, nemá to stěny. Prostě střecha na nohou, pokus vytvořit něco mezi altánem a domem. A vy tam jenom stojíte a koukáte a nejde Vám do hlavy, jak se tyhle věci mohly ocitnout vedle sebe. Předpokládám, že kdybych potkala v supermarketu slona, vzbudilo by to ve mně podobné pocity.

Gent má na rozdíl od Bruselu řeku a okolo ní velice malebné nábřeží, které figuruje na většině pohlednic a fotek zachycujících toto město, a to ze zřejmého důvodu. Zde na mostě jsme zažili jedno z méně příjemných setkání s místními. Z ničeho nic se na nás vyřítil rozzuřený bezdomovec. Každému z nás do obličeje zařval, že nesnáší turisty, ještě se trochu zamotal a už byl pryč. Asi běžel ječet na ostatní. Nicméně musím Belgii přiznat, že za celý měsíc toto byl první člověk, který se nedržel vhodných způsobů.

Pak jsme vyrazili hledat místo, kde bychom se mohli spořádaně najíst. Měli jsme hlad podstatně dříve, než Belgičanům připadalo vhodné vstávat, a tudíž vše na co jsme narazili, bylo zavřené. Když jsme postupně začali objevovat i otevřené restaurace, situace se zkomplikovala tím, že každý chtěl jíst něco jiného. Situaci po hodině a půl zachránily tradiční belgické hranolky. (Musí to být zvláštní pocit, že se váš národní pokrm anglicky jmenuje French fries.)

Sobotu poté zaplnily společenské povinnosti včetně narozeninové oslavy, kde jsem si potřebovala ověřit, jestli náhodou moje tělo nezaujalo k vínu přijatelnější postoj. A znovu se mi dostalo ujištění v podobě celodenní bolesti hlavy, že se náš vztah k lepšímu ani o píď neposunul. Nicméně má smířlivější část je to ochotna pokládat za důkaz toho, že tato párty byla vydařená.

Fast forward přes pracovní týden pouze s krátkou zastávkou u středy, kdy se mi dostalo laskavého uvolnění z práce, abych mohla navštívit místní muzea, kde je vstup první středu v měsíci zdarma. (Všechny, kteří už chtějí mít nejapnou poznámku na pracovní kázeň v Bruselu, musím ujistit, že jsem si tuto dobu svědomitě odpracovala.) Skrývají se tu poklady, od malby z 15. století až po nejnovější moderní umění.

Mým prvním úmyslem bylo napsat sem pár poznámek o malíři jménem Brueghel, kterému je zde věnována polovina muzea. Nicméně při bližším zkoumání jsem zjistila, že celá rodina Brueghelů byla velice výtvarně činná a já nevím, o kterého z nich se na této výstavě jednalo. A tak abych vás neuváděla v omyl, situaci budu muset nejprve prozkoumat. Nicméně jedná se o jednu z nejznámějších belgických/vlámských rodin, takže se k tomuto tématu určitě pokusím vrátit.

Nicméně mým hlavním cílem bylo dostat se k obrazům Vasila Kandinského, který zde teď má dočasnou výstavu. Na něj se bohužel středeční volný vstup nevztahoval a tak můj studentský rozpočet přišel o 12 euro. Po zaplacení jsem si uvědomila, že zde utrácím mnohem více za kulturní události, než za oblečení, nesmysly a či za jednotlivé nákupy anebo posezení v hospodě. Ale jelikož nejen chlebem živ jest člověk, vůbec jsem toho nelitovala. Celá výstava se sestává ze dvou oddělení: Kandinský a Rusko a Kandinský a Belgie, takže kromě jeho děl je zde poměrně dost i ostatních ruských a belgických moderních malířů, o kterých předpokládám, že ho inspirovali anebo se od něj inspirovali. Jejich skutečný vztah mi zůstal utajen, ale to nakonec ničemu nevadilo. Zůstala jsem tam téměř dvě hodiny.

A rychlá poznámka pro ty, kteří na hodinách výtvarného umění nedávali pozor stejně jako já: Kandinský, jak jste uhodli, se narodil v Rusku. Původně vystudoval práva a ekonomii, a když mu bylo 30, rozhodl se studovat malířství (teorii i praxi) – aneb na plnění snů není člověk nikdy starý. Je to jeden z nejvlivnějších malířů a přes figurativní tvorbu se postupem času dostal k čistě abstraktní, pro kterou je dnes tolik známý. Jeho inspirací byla mimo jiné hudba, kterou pokládal za umění, kterým se dá nejlépe sdělit či vyjádřit umělcům záměr. No dalo by se o něm psát dlouho a dlouho a tak zbytek nechám nedořečeno, abych nezaujaté nenudila a aby zvědavci mělo co objevovat.

A na příště slibuji pár slov o kreslící rodině Brueghelů a všechno umění zkusím vyvážit nějakými politiky a vojevůdci, aby byl celkový obrázek zdejší země pestřejší. A samozřejmě nebudou chybět ani další belgická města a místa.