Radosti a starosti mezinárodního prostředí

První zásadní věci, kterou se v mezinárodním prostředí naučíte je, že osobnostní charakteristiky jsou silnější než národní stereotypy. Ne všichni Němci jsou dochvilní, vždy připravení a efektivně pracující. Ne všichni Francouzi jsou jen samá móda, víno a arogance. Ne všichni jihoevropané jsou společenští a samá párty. … Jediné, co se zdá fungovat bez výjimky je, že Španělé se neintegrují a drží si pouze vlastní španělsky-mluvící skupinku.

Na SGH (polské obdobě naší ekonomky) je nejvíce Němců, takže setkání s novým člověkem obvykle vypadá: ‚Ahoj, jak se jmenuješ? A nech mě hádat, ty budeš z Německa, že?‘ Úspěšnost – 99%. Češky tu jsme dvě, Slovák jeden, ale máme tu i lidi z Kanady či Nového Zélandu a dokonce i pár Asiatů, kteří se ale také povětšinou baví pouze mezi sebou (bez ohledu na to, z jakého koutu Asie pocházejí.)

Naprostá většina setkání je extrémně příjemná a to jak s ostatními studenty, tak i s místními. Lidé se chovají jinak, když jsou někde cizinci anebo když od nich cizinec něco potřebuje. Nicméně mnohá setkání mohou být i značně frustrující.

Jako příklad si vezměme Dennise. Dennis je asi 24-letý Němec, který jsi o sobě myslí více, než odpovídá realitě. Alespoň tedy realitě, kterou vyzařuje. Když se na vás tváří extrémně inteligentně a v zápětí vytvoří slide, kde si jednotlivé informace vzájemně protiřečí. Chvíli na to koukáte a říkáte si, že v tom bude asi jakýsi trik. Když takto vypadá celá interakce, tak postupně začnete propadat zoufalství.

Další zajímavou osobou je Johann. Johann je Švéd a má velice zvláštní vztah ke svému vzhledu. Obvykle vypadá, že v koupelně tráví více času než zbytek slečen na SGH dohromady. Občas se ale stane, že do školy přijde a na hlavě má čepici, která jeho vzhled degraduje na úroveň lépe upraveného bezdomovce. Na dotaz, zda je nemocný anebo proč má na sobě stále tu čepici, odvětí, že jeho vlasy vypadají strašně. V tom už podle mě nemůže být žádný trik, to jsem pouze zůstala nevěřícně koukat.

Švédové, kteří sem přijeli, jsou celkově zvláštní skupinka chlapců. Vzhled se zdá být nejdůležitější hodnotou u všech z nich (které znám). Místy připomínají až skupinku chlapců trochu méně obvyklé orientace. Kamarádka z Finska dokáže na první pohled určit, kdo je Švéd na základě toho, jakou péči věnují svému vzhledu - a to musím upozornit, že tu máme spoustu výrazně pohlednějších chlapců, kteří dokážou být upravení tak, aby jejich vlasy nehlásaly do světa ‚Mám v koupelně patnáctkrát více přípravků na vlasy než ty a jejich používání denně strávím týdně minimálně tři dny.‘

A aby skupinka, se kterou jsem musela pracovat na jednom projektu, byla úplná, tak vám musím představit ještě Annu. Anna je Polka a občas z ní máte pocit, že některé myšlenky jí v hlavě jedou na smyčku. Při vymýšlení, kdo je naše fiktivní cílová skupina, se zasekla na tom, že tito lidé nemají čas. Poté, co nám to několikrát zopakovala, tak jsem akorát usoudila, že na podobnou spolupráci nemám čas já. Ve snaze zjistit, jak by tato cílová skupina byla přibližně veliká, dokázala najít statistiky pro jednotlivé věkové skupiny, ovšem najít jaké procento z nich nemá čas, se překvapivě ukázalo být náročným. Nakonec myšlenkovým pochodem, který byl zcela mimo mé schopnosti, se usoudilo, že to bude přibližně stejná skupina jako počet lidí, kteří mají účet na facebooku. Hm?

Ano, jak vidíte, tak se tu místy extrémně bavím a ze spolupráce s některými mi jde akorát hlava kolem. Samozřejmě ale většina lidí, se kterými se tu potkávám, jsou naprosto normální, a zdá se, že přemýšlejí podobným způsobem jako já, takže dokážu jejich myšlenkové pochody sledovat a rozumět jim. Což je po této zkušenosti neskutečná úleva. Mezi jedny z mých nejmilejších lidí zde patří mí spolubydlící.

Na bytě tu jsme také celkem čtyři a každý z mých spolubydlících je úplně jiný. Claire je jedna z nejhodnějších osob vůbec, díky které to tu záhadně celé funguje. Je to ona, která si dokáže všimnout, že dochází sůl ještě dříve, než dojde. Schopnost, kterou jsem nikdy neměla, a kterou jsem nezískala ani po třech letech bydlení sama. Ale protože Claire studuje dvě školy najednou, tak tu prakticky není vidět a když se s ní setkám dvakrát týdně, tak je to hodně. Je taková dobrá, i když neviditelná, víla našeho bytu.

Martina je naopak vidět pořád. Je to 18-leté dítě, které je poprvé pryč z domova, daleko od rodičů a tak se jeho život sestává z jedné nekončící párty a jeho dieta se sestává prakticky výhradně z vajíček. Je na něj legrační pohled. Má veliké ideály o všem a na všechno jasný názor, který se obvykle neshoduje s tím, jak se chová – je zelený od hlavy až po patu a o zodpovědném chování vůči životnímu prostředí dokáže mluvit hodiny a hodiny. Nicméně jsme to my ostatní, kdo po něm všude zhasínáme. Zásadně nepere více než tři trička najednou a i když je velikým zastáncem třídění odpadů, tak neví, co má kam a jak vytřídit. No, ještě je to dítě. 

A Ĺudo, můj poslední spolubydlící, je zcela ukázkovým příkladem toho, že mezi kuřáky se přátelství rozvíjí nejrychleji. Máloco vás sblíží s někým natolik, než když si spolu každý večer jdete zapálit. Je to místy veselý a místy depresivní člověk, který vás za každých okolností dokáže překvapit historkou, kterou byste od něj naprosto nečekali. Patří mezi studenty, kteří jdou úspěšně za červeným diplomem, a zároveň rád sleduje bulvár. Je to městský kluk a další se pak dozvíte, že patří k týmu, který staví formuli a jezdí po Evropě po soutěžích, kde spí ve stanech. Svým založením je spíše introvertní a domácí typ a vzápětí poté rozesměje celou párty tak, že se desítky minut nikdo nedokáže nadechnout.

Ve škole jsem se jakousi náhodou ocitla ve skupince lidí, kteří si začali říkat Party Crew. Jsem za ně velice ráda, navzdory tomu, že party zde v mém životě zabírají jen zcela minoritní část, je super mít s kým vyrazit ven alespoň z času na čas. A zde se pro mě zvláštním způsobem stala nejdůležitější osobou Carola. Carola je Němka, která mi zde nevědomky dělá jakousi mou Nemesis. Kromě toho, že vypadá jako jiná slečna, s jejíž rolí ve svém životě jsem se dodnes plně nevyrovnala, tak také svou náklonnost vyjadřuje tím, že lidi komanduje. Což je poměrně náročné na zpracování. Zvlášť když nepatříte mezi lidi, kteří jsou ochotni podobné způsoby tolerovat. Ale nakonec se vlastně zdá, že všechno záleží pouze na tom, jak moc se rozhodnete druhého člověka doopravdy vidět a najít na něm něco, co umíte přijmout a akceptovat.

Nicméně naprosto největším překvapením pro mě zde je, že jednou z mých oblíbenějších lidí se stala Elia, která ani nekouří ani nepije a ani nemá ráda kafe. Podezřelé, že? Zdá se, že jí chybí naprosto jakékoli běžné charakterové chyby, které mnohé lidi dělají o tolik přijatelnějšími. A přesto přese všechno je vtipná, milá a je jednou z nejlepších společnic, co si umíte představit. Myslím, že kdyby toho na ní nebylo tolik pozitivního, tak bych jí pro nedostatek jakýchkoli chyb neměla ráda.

Čímž jsem nevyčerpala popis všech ostatních milých lidí, co jsem měla šanci zde potkat, ale těch lidí je tu tolik ... Jednou z nejzajímavějších částí života v zahraničí a omezeného kontaktu se svým domácím prostředím je právě šance poznat mnoho nových a jiných lidí, které v zaběhlém životě nepotkáte. A nakonec i setkání s lidmi, jejichž logiku nesdílíte, nakonec představuje pouze vtipnou historku, kterou byste jinde nezažili a na kterou budu ráda vzpomínat.