Návštěva Abylai Khanova bojiště

Na stáž jsem odjížděla s mnoha sny o tom, jak zde budu cestovat a podívám se na všechna místa, kam se normální smrtelník normálně nedostane, od Bajkonuru, Semipalatinsku až po kaňon Charyn. Nakonec se pro mě nejvzdálenějším výletem krom Almaty stal památník bitvy Abylai Khana v Borovém, kde jsem díky rodičům strávila poklidný výlet.

Nejprve ale pár doplnění k předcházejícím dílům a k Astaně. Trochu se nám tu změnilo osazenstvo ambasády. Spousta lidí odjela na dovolenou - počínaje panem velvyslancem a jeho paní, přes jeho asistentku až po pana hospodáře. Zůstalo tu tedy pouze celé konzulární oddělení a místní síla. Jeden by si skoro myslel, že bych díky tomu mohla mít více práce. Skutečnost je taková, že více práce mají pouze ti ostatní, co tu zůstali, a mají mnohem méně času přemýšlet nad tím, co bych tu mohla dělat já.

Svět mimo práci je tedy mnohem zajímavější. Neuvěřitelným zážitkem zde jsou cesty autobusem. Občas když se mi nechce ráno vstávat a nestíhám (nemám práci, ale smlouvu na osm hodin v kanceláři ano) a tak musím jet autobusem a jelikož tady všichni začínají v 9, autobusy jsou neuvěřitelně přeplněné. Pod tím si představte český přeplněný autobus, ve kterém je ještě třikrát tolik lidí (tentokrát opravdu nepřeháním). No takže se tam vmáčknete, jako kdybyste se snažili vtisknout do živé hmoty o konzistenci plastelíny. Platba za jízdu probíhá tak, že mezi všemi těmi lidmi se prodírá paní, která náležitý obnos vybírá. A další specialitou je, že jakmile se zavřou dveře, a autobus se rozjede dál, tak lidé, kteří chtějí vystupovat na další zastávce, se začnou prodírat ke dveřím. Takže v autobuse, kde není dost místa ani, abyste se mohli nadechnout, neustále dochází k vlnění, který mi připomíná pohyby ve kapalině o velice hutné konzistenci.

Počasí je tu obecně stále horké a velmi suché, příležitostně se ale objeví bouře. Ještě jsem nezjistila, odkud přichází. Sedíte v kanceláři, venku je krásně slunečno a najednou je tu bouřka. Prší, prší, několikrát vypadne elektřina a prší. A najednou je znovu jasno. Pak přijde překvapení - místní silnice nemají kanály, detail, kterého si jinak nevšimnete. A přes cestu se vytvoří jezera, která mi v nejhlubších místech dosahují po kolena, a přes několik dalších ulic je potřeba hledat příhodnější cestu, kde jezera dosahují hloubky jen po kotníky.

Typickým rysem tohoto města je také, že se vám téměř před očima mění. Občas jdete ráno do práce jedna silnice je rozkopaná, pak jdete odpoledne z práce a je rozkopaná jiná ulice. Je to skoro, jakoby se samo celé město hýbalo a přelévalo. Vypadá to podobně jako u nás, určitý počet lidí pracuje a zhruba dvojnásobný počet sleduje, jak jim to jde. Ale přesto se tu staví akčně a rychle. S tím také souvisí, že asi není čas rozestavovat varovné značky, že silnice je momentálně rozkopaná a nikam nevede. Často to neví ani autobusy, které když to zjistí, tak se na maličké rušné křižovatce začnou otáčet a chtějí jet zpět. Čímž naprosto bezpečně zablokují dopravu ve všech přilehlých ulicích.

Ve svém vyprávění se pomalu dostávám k oné nejvýraznější události posledních pár dní. Přijeli mi sem na návštěvu rodiče. Poté co jsem překonala první divné pocity, že mi někdo naruší můj pobyt tady a vnikne do města, do kterého jsem se v průběhu doby tady zamilovala, začala jsem se těšit na možnost podělit se s někým o své zážitky.

Přijeli ve čtvrtek brzy ráno, odpočali si a potkali jsme se po konci mé pracovní doby. Po chvíli vyzvídání jsem zjistila, že za tu dobu zvládli projít asi dvě ulice a ještě nic neviděli. Chtěla jsem je tedy vzít na levý břeh, kde je většina významných budov (slovo památky se k Astaně moc nehodí). Přešli jsme most, maminka si postěžovala na dopravu a smog a tatínek usoudil, že bychom neměli procházku začínat bez piva, a tak jsme zalezli do první hospody, kterou jsme potkali. A po čtyřech pivech, jsme se přes most zase vrátili a přes další hospodu jsme kolem druhé hodiny ráno úspěšně zakončili prohlížení zdejších důležitých míst.

Další den jsme se vydali do Borového. To je místo přibližně 250 kilometrů na sever od Astany, kam se většina Astaňanů jezdí na víkend anebo na dovolenou rekreovat, asi trochu jako Máchovo jezero. Rodičům se po značných peripetiích podařilo půjčit si auto a úspěšně jsme se ve správném směru dostali z Astany a najeli na správnou dálnici, kde jsem převzala řízení. Krajina kolem Astany je svérázně nenápaditá - rozlehlá rovná step, která se táhne do nekonečna. Připomíná moře, kde je voda akorát nahrazena zežloutlou trávou. Přibližně za půlkou občas nesměle vykoukne taková zvlněnina a rychle se hned zase zarovná, jako kdyby to bylo něco nevhodného vytvářet jiné tvary než rovinu, a až ke konci cesty (tj. 200km za Astanou) se začnou kopce tvořit trochu odvážněji a objeví se borovicové lesy.

Celou sobotu jsme strávili procházkami po místních lesích a okolo obrovského jezera. Takže krásný, klidný víkend, ale všeho všudy nic moc objevného. Navštívili jsme pouze ono důležité místo, kde slavný potomek Čingizchána - Abylai Khan, super významný kazašský vůdce, svedl v 18 století zásadní bitvu s Džungary (né s těmi křečky) a zasloužil se mimo jiné také o sjednocení Kazašských kmenů a tím o centralizaci říše a upevnění jejího mezinárodního postavení.

Po cestě zpět do Astany jsme si prohlédli jednu osadu (ráda bych použila nějaké běžnější slovo, ale slovo vesnice se nehodí, protože tato 'osada' je na to příliš veliká a rozhlehlá, ale ani město se nehodí, protože na to to prostě nevypadá.) Bylo to poměrně překvapivé místo. Asi jako kdybyste dali dohromady pohádkové domečky z ruských pohádek (krásné, malé, opečovávané domečky s malovanými okenicemi) a obydlí z kusů dřeva a vlnitého plechu, které drží pohromadě pomocí tří hřebíků a denodenních modliteb, a random je promíchali a rozestavili po stranách širokých prašných cest.

A ať se sebevíce snažím, žádná slova mi nestačí k tomu, abych dokázala názorně popsat atmosféru, kterou tady můžete zažít, a pocity, které ve Vás tato země vyvolá. Proto bych ráda tento příspěvek ukončila výzvou, abyste se tam vydali a na vlastní kůži vše prožili.