Náhoda nejlepší průvodce

Jelikož moje cestování z mnoha různých důvodů asi na měsíc opadlo, tak jsem samozřejmě dospěla k závěru, že proflákaný měsíc je potřeba náležitě dohnat. Protože když se něco dělá, tak se to musí dělat pořádně. A k mému velikému překvapení jsme měli volno i v pátek. V belgickém prostředí jsem úplně zapomněla sledovat české svátky a tak to pro mě bylo velice příjemné zjištění. 

K dovysvětlení, jak celý pátek začal, Vás ještě musím uvést do pár dalších maličkostí. Jednou z nich je, že tu jednou až dvakrát týdně účastním Brussels Writers Circle, což je skupina naprosto skvělých lidí. Objevila jsem je hnedka chvíli po svém příjezdu a setkání jsem si zamilovala. Žádná párty není dostatečně přesvědčivým důvodem, abych tam nešla. Což samozřejmě, jak hned uhodnete, vedlo k mému výrazně slabšímu zapojení v ostatních zdejších skupinách.

V rámci BWC potkáte mnoho nejrůznějších lidí. Ale já vám tentokrát představím jen Nortona. Norton pochází z vesničky kousek od Newcastelu. A jelikož se narodil v době, kdy oba důležité průmysly této oblasti kolabovaly (důlnictví, loďařství), Norton se ocitl v situaci, kdy musel hledat práci všude možně po světě, ve všech možných odvětvích. A mezi všemi možnými profesemi, působil také nějakou dobu jako průvodce přes Afriku, vedl exkurze od severu k jihu. Což nakonec po všech potížích na cestě vyústilo k sepsání knížky.

V pátek ráno jsem si tedy šla tuto knížku vyzvednout, protože jsem jí naivně nechala u jiného kamaráda, abych s ní nemusela na pivo. Po předání knížky a výměně novinek jsem najednou stála uprostřed jednoho bruselského náměstí a nevěděla jsem přesně, co dál. Bylo třeba se rozhodnout, jestli dát knížku domů, jestli jet s někým nebo sama, kam jet a na jak dlouho. Možností bylo mnoho. A jak jsem se tak rozmýšlela, co by bylo nejlepší, uvědomila jsem si, že už vlastně poblíž nádraží jsem. Tedy ... měla jsem tušení, kde ho hledat. Tak jsem tam s Nortonovou knížkou v objetí vyrazila. 

První vlak odjížděl do města Aaslst. Již jsem o něm v minulosti slyšela a tak nebylo nad čím bloumat, i když tedy není to úplně běžná turistická destinace. Přijela jsem tam za typicky belgického počasí. Zataženo, poprchávalo a já kousek od nádraží v cizím městě, v sukýnce a v balerýnkách, které si na déšť za celý můj pobyt zde ještě nezvykly. Jednou rukou jsem objímala Nortonovu velikou růžovou knížku, v druhé ruce jsem držela svůj oblíbený, i když již značně použitý, žlutý deštník. Musel na mě být úsměvný pohled. Vydala jsem se ve směru, který mohl vést do centra a upřímně řečeno jediné, co mě zajímalo, bylo, jestli místní Aalsťané také někdy jedí a případně kde. Během hledání a nákupu v Lidlu se počasí umoudřilo a já najezená a spokojená jsem se vydala na prohlídku centra, které se ukázalo být úplně roztomilé. I když maličké.

V půlce cesty jsem dostala ledový čaj. Jen tak, protože se někdo v rámci reklamní akce rozhodl potěšit bloumající turistku. Upřímně řečeno, ono vlastně od života nic moc víc ani nemůžete chtít. Takové správně klidné štěstí. Poté, co jsem každé místo viděla dvakrát, jsem se ještě stavila na hlavním náměstí na kafe a začetla se do oné Nortonovy knížky, která mě celým tímto výletem provázela. Ukázala se být jednou z nejzajímavějších knížek, co jsem kdy držela v ruce. A musím tady v tuto chvíli poznamenat, že když člověk zná autora, tak najednou všechno čtení získává úplně jiný rozměr.

K návratu na nádraží jsem vybrala odlišnou cestu, která vedla podél místní řeky a kolem zvláštního kostela, kam jsem se šla podívat spíše ze zvyku než se zvědavosti. Uvnitř jsem objevila velice moderní zpracování křížové cesty, které bylo zajímavé, vkusné a naprosto mě oslovilo. Když jsem doobdivovala originalitu tohoto umělce, všimla jsem si vitráží v oknech, které byly neméně oslovující. Byl to malý kostelík a svou jednoduchostí připomínal protestantské kostely, a svou jinakostí ve mně zanechal dojem hodný kdejaké katedrály.

Nakonec jsem se dostala zpět na nádraží, a jelikož byly teprve čtyři hodiny, a já neměla vlastně v Bruselu co na práci, koukla jsem na ceduli s odjezdy, která mi znovu jasně připomněla, že jsem ve Flandrech a že s holandštinou není žádná legrace. To není jako laškování s francouzštinou, kdy si vlastně myslíte, že víte, co se vám chce říci. Trvalo mi pěknou chvíli, než jsem vůbec přepsala jméno první destinace do telefonu, abych zjistila, jestli se vůbec jedná o město. O Geraardsbergenu (po nějaké době jsme se to naučila) mi wiki řekla, že tam žije asi 40 000 obyvatel, mají tam typický koláč, je v kopcovité krajině a že francouzsky se mu říká Grammont, což mi z nějakého důvodu znělo povědomě.

No a ani nevím jak, už jsem byla na cestě do Geraardsbergenu. Do teď si nejsem jistá, kde bych ho měla hledat na mapě. A ani tentokrát jsem neprohloupila. Bylo znát, že jsem tam byla jediný turista, ale tím lépe. To, že se Geraardsbergen nachází v kopcích, je překvapivě osvěžující pohled po měsících v převážně rovinaté Belgii. Hlavní náměstí bylo krásné s dominantní katedrálou. Po celém městě jsou rozesety úryvky básní či jiných literních památek vlámských autorů, kterým jsem sice nerozuměla ani zbla, ale i tak dodaly atmosféře celého městečka něco navíc, co prozatím žádné město, které jsem navštívila, nemělo. Vrátila jsem se domů naprosto spokojená.

Sobotu jsem také chtěla strávit cestováním. Vítězem se stalo francouzské město Lille, které je trochu dál než mé obvyklé cíle, což znamenalo, že jsem si mohla o to déle užívat cestu vlakem.

Lille je asi čtvrt milionové francouzské město, což zní jako poměrně malé, pokud předtím nevěnujete poměrně dost času cestování po všechno možných i nemožných belgických městečkách. Já tím byla poměrně dost překvapená. Lille má velice odlišnou atmosféru od belgických měst. Nevím, čím to je, ale je to poznat hned jak opustíte nádraží. Nicméně několik věcí tu působilo velice známě: 1. všude se prodávají belgická piva, 2. v závislosti na tom, jaký směr z nádraží zvolíte, se ocitnete buď v nejkrásnější anebo v nejhnusnější části města. Jedná se o to rozdíl dvou ulic.

Centrum bylo úchvatné a já byla naprosto šťastná a spokojená, dokud jsem ovšem neobjevila místní burzu. Byla zcela jiná, než jsem byla zvyklá. To, že to byla burza, jsem koneckonců zjistila jen díky názvu nejbližší kavárny.  Uvnitř se přede mnou rozprostřelo nádvoříčko s krásně zdobenými ‚podloubími‘ po stranách a všechno bylo plné knížek! Nových, starých, převážně spíš antikvariát. Všechny sice byly ve francouzštině, ale stejně to bylo jako dostat se na místo, které člověk důvěrně zná ze snů.

Žádné další památky už nebyly tak krásné, jak mohly být, kdybych je potkala před burzou. Nicméně šťastná náhoda mě dovedla do informačního centra, což je místo, které se mi málokdy na mých cestách podaří navštívit (pravda, zpravidla proto, že ho nemůžu najít.) Tam jsem se dozvěděla, že jsem většinu hlavních památek z centra již viděla, že ty ostatní jsou příliš daleko na to, abych je stihla nějak rozumně vidět a vrátit se zpět a poté se paní zmínila, že se v Lille nachází druhé největší francouzské muzeum krásných umění. Takže poté, co navštívíte Louvre, Vaší další zastávkou by mělo být Lille.

A zrovna tam byla výstava umělců jako je Michelangelo, Boticelli či Rafael. Nic jsem si o nich ze školy kromě jejich jmen nepamatovala, ale věděla jsem, že byli super důležití, a tak jsem se rozhodla zjistit proč. Díla jejich a ještě pár dalších stejně významných umělců byla propojena dohromady do jedné výstavy prostřednictvím moderních interpretací jejich děl, která zpracoval malíř/kreslíř jménem Něco-Pignot-Něco (místo Něco si laskavý čtenář doplní jakékoli vtipně znějící slovo začínající na E).

Závěr z celé výstavy je, že slovutní umělci tam měli sice poměrně dost děl, ale všechna vypadala jako náčrtky z jejich deníčků a ani s průvodcem jsem nedokázala dát dohromady, co je na tom tolik světměnícího. Obrazy malíře Něco-Pignot-Něco byly naprosto dechberoucí, úžasné a vůbec mými slovy nepopsatelné. Tudíž slibuji, že příště o něm přinesu bližší zprávy, a vřele doporučuji, abyste si jej vyhledali (samozřejmě poté, co zjistím jeho jméno.)

A dále musím muzeu přiznat úchvatné sbírky ze všech možných období a stylů. Ne že bych měla úplně čas se zastavit a sáhodlouze obdivovat každý obraz. Dalo by se zde patrně strávit pár dní, pokud by člověk chtěl věnovat detailní pozornost každému z nich. Ale mým objevem dne stejně byl Něco-Pignot-Něco.

Příjemný den zakončil ještě příjemnější večer. Pro mou povahu naprosto atypicky na karaoke, ke kterému mě přivedl Norton. Nepamatuju, kdy jsem v poslední době byla na lepší party, kdy jsem měla lepší pocit z lidí okolo sebe a z jejích bezpodmínečné podpory a kdy jsem se lépe bavila.