Každé ‚Sbohem‘ je zároveň ‚Ahoj‘

Což je samozřejmě věta, které absolutně nevěřím, když se uprostřed jednoho 'Sbohem' zrovna nacházím. Těm, kteří zůstávají, se to říká snadno, oni neopouští vydobyté zázemí, jim všichni blízcí zůstávají, pro mě to znamená rozloučení se a mám pouze mlhavou naději na případné budoucí shledání. A i pokud se shledáme, nikdo z nás nebude stejný.

Strávila jsem v Belgii půl roku a tři dny. Zdá se, že celý čas utekl rychleji, než jeden stihnul mžiknout okem. Když teď vzpomínám, celý čas se jeví jako cesta rychlíkem. Zároveň si ale stejně zřetelně vybavuji každý den, každý pocit, i noci, kdy jsem se osamělosti a smutku mohla téměř dotknout, kdy zarudlé oči po ráno prozradily, že jsem své blízké postrádala více než má obvykle emoce-neprojevující povaha mohla unést.

Zažila jsem tady toho více, než jsem čekala. Zjistila jsem, že má pýcha (ještě?) nedokáže překonat pocity nespravedlnosti, nedokáže spolknout, když se lidé nechovají dle nejjednodušších společenských pravidel. Dostala jsem se na filosofickou hranici, zda je správné držet ústa a krok. Potkala jsem zde nejlaskavější a nejobětavější lidi, kteří by za mě snad i ruku do ohně dali. A ze všeho nejdůležitější … znovu se naplno ukázalo, že nikdy nebudu moci být dostatečně vděčná za všechny lidi, které mám doma, za jejich lásku a podporu.

Tak a teď konec vší patetičnosti. Sedím ve žlutém autobuse a smutně pozoruju, jak mi před očima ubíhají poslední zbytky Belgie. Je to naprosto pozoruhodná země, která stojí za navštívení a ještě více stojí za půl roku života, ne-li mnohem více.

Co se týče samotných Belgičanů, je důležité poznamenat, že pokud je chcete potkat v Bruselu, musíte hledat. Intenzivně, dennodenně a nesmíte se vzdát po prvním měsíci. Všichni Belgičané, co jsem já potkala byli neuvěřitelně milí a nápomocní (a pokud chcete, přičtěte to mému štěstí na lidi, které za celých třiadvacet let poznamenalo pouze málo výjimek). Kdykoli jsem cokoli potřebovala, všichni s úsměvem pro mě udělali vše, co bylo v jejich silách. Myslím, že jejich milý charakter lze přičíst mimo jiné tomu, že se zde nikam nepospíchá a všichni usilují o to, aby jejich život nebyl zanesen zbytečným stresem. Nutno ovšem poznamenat, že jejich snaha žít bez stresu mnohdy stresuje ostatní ne-Belgičany. A to především ve chvílích kdy hodinu čekáte, zda se Vás obsluha v restauraci přijde zeptat, jestli si chcete něco dát, či zda jste přišli jenom nasucho posedět. 

Belgickou averzi ke spěchu lze pozorovat i na mnohých dalších příkladech. Bruselský Justiční palác je již několik let obložen lešením. Nikdo v tuto chvíli již neví, zda zde lešení bylo zapomenuto, či zda ještě nestihli tuto budovu opravit, či zda usoudili, že s lešením vypadá lépe a tudíž jej tam nechali jako okrasný prvek.

Pro mě ale největší záhadou byly zastávky metra. Nevím, zda omylem či naschvál, ale některé z nich mají interaktivně bludištní charakter. To znamená, že nikdy nevíte, kde jste, kam jdete a jak přestoupit tam, kam potřebujete. Pouze jednou se mi to povedlo napoprvé. No a samozřejmě, příště jsem se znovu ztratila. Trochu stavitele podezřívám, že jejich cílem je  obyvatele Bruselu pobavit a hrou jim zpříjemnit pracovní den.

Nečekaným zpestřením města jsou také pánské pisoáry rozmístěné různě po centru města, asi ve snaze bojovat s pány, kteří to již nemohou vydržet. Což by jeden docela i pochopil, dokud ovšem stejná zařízení nenajdete na zdi kostela. A to myslím, že nejsem příliš konzervativní. Již letmý pohled prozradí, že se mnohdy nejedná o moderní vylepšení, nicméně že jde o několikasetletou tradici.

Když v dobrodružné náladě opustíte Brusel, čeká vás také mnoho překvapení. Prvním z nich je, že všechna města mají dva názvy (jeden ve francouzštině a druhý v holandštině – což je přesně chvíle, kdy oceníte, že německá část Belgie je pouze malá a města tudíž zpravidla nemívají ještě i třetí jméno). Mnohdy rozdíly nejsou nikterak dramatické – jako například Liege a Luik (město, které my známe jako Lutych, aby v tom nebyl ještě větší zmatek). Občas jednomu ale zůstává rozum stát jako u města, které ve francouzštině se jmenuje Mons a v holandštině Bergen, či u města Lille (které dnes sice francouzské, bývalo součástí Belgie), jehož holandský ekvivalent je Rijsel. A mnoho podobných. No, proč ne. Pro nerezidenta situace začíná být zajímavá, když při cestě do místa určení projíždí několika provincemi mluvícími různými jazyky, jeho destinace pak po cestě změní název několikrát.

Jakmile se cestovatel seznámí s různými názvy měst, kam se chce dostat, či kterými chce projíždět, čeká na něj další zapeklitost. Zdá se, že Belgičané nepoužívají cedule k tomu, aby Vám řekli, jak se někam dostat, ale k tomu, aby Vám potvrdili, že jste na předchozí křižovatce tipli správnou cestu. Trochu jako jedna z táborových her. Pevně věřím, že systém, kdy ceduli umístíte až po několika metrech za křižovatkou či v takovém úhlu, že dokud nezabočíte správně, nemůžete ceduli vidět, je nedoceněný. Jednou až pro nás život bude hrou, tak budeme za jeho vynalezení Belgičanům vděční. V současné době si nicméně nejsem jistá, zda dojde jakéhokoli ocenění.

Ať díky či navzdory všem peripetiím, dostala jsem se v Belgii do míst, kam zabloudí jen nemnoho turistů a všechny z nich do posledního mohu pouze doporučit. Epon je laskavé maličké městečko v německy mluvící části Belgie. Ihned zde zpozorujete německou spořádanost. Hlavní atrakcí města Spa jsou překvapivě lázně, správně pompézní, jak byste od nich čekali. La Roche-en-Ardenne je naopak skryté městečko uprostřed Arden, kde kromě obvykle krásných uliček na vás čeká také hrad. Dinant má hned několik pozoruhodností –pevnost, která sloužila svému účelu až do 20. století než byla přeměněna v interaktivní muzeum, most plný saxofonů na připomínku toho, že se zde narodil Adolf Sax, a kostel s kupolí nevšedního tvaru, který tvoří hlavní dominantu města. Místem, které byste také neměli minout je Bouillion, kde na Vás čeká plně přístupný hrad se všemi tajnými chodbami, co si umíte představit. A jedním z absolutně nejkrásnějších měst je Lier, který leží kousek od Antverp, kde najdete nejen pozoruhodnou katedrálu, zvonici ze 14. století, ale třeba i orloj.

Kdybych měla shrnout celý svůj pobyt, musím říct, že se jednalo o jeden z nejlepších a nejintenzivnějších zážitků. Vše bych znovu s nadšením podstoupila zase a znovu a velice ráda. Každému návštěvu Belgie a půl rok strávený v Bruselu pouze doporučuji.

Nejdůležitějším objevem a závěrem mého pobytu pro mě nicméně je, že literatura stále žije. Díky mému pobytu zde se změnila z pasivní zábavy v jeden z mých nejoblíbenějších aktivních koníčků, což jak mnozí tuší, je nezměrně odlišné. A mimo to, poté co jsem se stala přímým účastníkem několika situací, které se dají klasifikovat pouze jako scény z absurdních dramat, mám pocit, že jsem zde tu správnou literaturu začala i žít.