Dohánění starých restů

Poslední příspěvek je v tuto chvíli natolik vzdálen, že už ani pořádně nevím, kde vlastně začít. A velice se stydím a omlouvám všem, kdo si zvykli mé příspěvky pravidelně sledovat. Pokusím se vyčerpavajícím způsobem dohnat krok s realitou, aniž bych vás tím příliš vyčerpala, což se v tuto chvíli zdá být docela výzvou.

Událostí, které chci věnovat prvních pár odstavců, byla moje návštěva zdejších pivovarů s názvem Toer de Geuze. Každé dva roky se otevírají všechny pivovary v okolí Bruselu a nabízí všem odvážlivcům možnost ochutnat pro nás velice podivné pivo typu lambik. Dle toho, co si myslím, že jsem pochopila, a dle mého pocitu se má lambik k pivu podobně jako se má burčák k vínu. Jedná se o velice kyselé pivo, které najdete hned v několika různých příchutích. Jedna kyselejší než druhá a tak se vám lehce může stát, že strávíte den hledáním nejméně kyselého lambiku a nakonec vám přijde, že každý další je kyselejší než ten předchozí. Místy máte pocit, že se vám vnitřnosti začínají uvnitř obracet naruby, ale stejně vám to nedá. Po celém dni jsem měla pocit, že mě toto pivo nakonec vlastně ani nenechalo, abych se vzdala, a vytvořila jsem si k němu jakýsi zvláštní vztah.

Následující úterý bylo výročí utrechtského míru, který ukončil jakési války o španělské dědictví v Evropě. A někdy později jsem zjistila, že utrechtské míry byly dokonce dva. No z popisu je vám předpokládám jasné, že jsem se v průběhu akce o tomto významném historickém mezníku moc nedozvěděla. Těšila jsem se konferenci či výstavu, a jediné, co se zde nacházelo byly dva panely - jeden s mapou, druhý s roky. Ale zjistila jsem, že se zde nabízí víno a jídlo zdarma a to byl dost dobrý důvod zůstat. A nejen to, ukázalo se, že náš známý ví o další akci pořádané souběžně v jiné části parlamentu. Ta měla cosi společného s irským předsednictvím. O tom proč nám znovu nic neřekli, ale byl tam koncert irské hudby, byly tam irští tanečníci a bylo tam víno a jídlo. Jídlo nás už tentokrát nezajímalo, tak jsme museli uvolněný čas vyplnit dalším vínem. Výborný večer. Neméně překvapivý byl fakt, že parlament pořádá podobné akce častěji. Teď se již jen seznámit s někým z parlamentu, kdo vynese ven potřebné kulturní informace.

Po pár dalších dnech následoval víkend, kdy jsem své obvyklé individuální cestování vyměnila za skupinové. A byla jsem za to velice ráda. I když tedy i navzdory tomu, stále trvám na heslu: ‚Dobrého pomálu.‘ Ve čtyřech jsme vyrazili do Genku. Genk je od Bruselu přibližně 40 minut vlakem. A průvodcování zde se ujal můj drahý spolupracovník. Díky němu jsme z města viděli pouze náměstí a spoustu mnohem zajímavějších věcí mimo hlavní centrum. Dostali jsme se do skanzenu belgických vesniček, což je vlastně obrovský park se spoustou starých baráčků, kde se převlečené paní snaží lidem ukázat, jaké to kdysi bývalo, a mezi tím se motají ovce, prasata a další zábavná zvířátka. Park a domečky jsme proběhli s překvapivou rychlostí, protože další na programu byla prohlídka dolů. (Genk začal prosperovat poté, co byly v této oblasti na začátku 20. století objeveny značné zásoby uhlí a po první světové válce se sem začalo stahovat i mnoho imigrantů. Genk se stal důležitým průmyslovým centrem. Nejvýznamnější doly pak byly sice do konce osmdesátých let zavřeny, nicméně Genk si svou důležitost udržel, dnes jsou zde hlavním zdrojem pracovních míst automobilky, které ale zavření čeká pravděpodobně v nejbližší budoucnosti.) V těchto dolech bylo velice zajímavě zpracované muzeum. A jak jsem později zjistila, většina belgických muzeí je velmi moderně pojata, je interaktivní a překvapivě zábavná.

Neděle po návratu proběhla jako každá jiná. Ranní výlet na trhy se spoustou zeleniny, rychlé zpracování zeleniny, uvaření všeho, co se dá stihnout. Trocha stresu. „Zase už vyrážím pozdě.“ Ostatně jako vždycky, když je sraz v blízkém okolí. A pak už pivo a setkání s přáteli. Tentokrát ještě lepší než kdy jindy. Já, můj kamarád z Londýna, osmdesátiletá dáma z Ameriky, z okolí New Yorku, kamarád z Anglie, kde se mluví značně nesrozumitelnou angličtinou a jeho známý z Maroka. V této sestavě se setkáváme každý týden v neděli, pijeme pivo, sdílíme příběhy a hrajeme scrabble. Pro ty, kteří mají pocit, že mě nepoznávají, musím přiznat, že hrajeme v týmech a já jsem vždy v týmu s Nickem – za prvé proto, že je nejlepší, a za druhé pro to, že jsem tak do hry zapojená jenom na oko, on to ví a je ochoten mě v této šarádě podporovat.

Další týden jsem přivítala s očekáváním a nadšením. Čekaly mě pouze dva dny práce, potom volná středa a kamarádky, které jsem potkala v Moldávii. Nemohla jsem se dočkat. Pondělí a úterý jsem strávila jenom vymýšlením, kam bychom mohly jet, co by se jim tady mohlo líbit, co bych měla uvařit a co bych měla mít v ledničce, kdyby náhodou.

Středu jsem chtěla věnovat vzdělávání se a objevování nových míst v Bruselu a tak se muzeum Střední Afriky zdálo být ideálním cílem. Provedla jsem náležitý průzkum na internetu, kdy a jak je otevřeno a podobné detaily – velice mě nepodobná činnost. Vše jsem zjistila a hádejte co, přijela jsem tam a bylo zavřeno. Čímž pádem oficiálně vzdávám jakékoli podobné snahy - mívám stejný úspěch, když jezdím jen tak a navíc je to větší dobrodružství. Prošla jsem si tedy přilehlý park a vyrazila zpět domů, kde se mé vzdělávání smrsklo na hledání vhodného materiálu pro mou diplomku.

A už tu byl čtvrtek. První jsem vyzvedla Alexandru. Alexandra má druhé nejvíc kudrnaté vlasy, co znám, a má je zářivě červené. Jenom se na ní podíváte a celý den se vám rozzáří. Je jí třicet, je z Rumunska, je fotografka a malířka a je naprosto skvělá. Vyrazili jsme k Atomiu, na čokoládu zadarmo, chvíli po městě a už byl najednou večer a já běžela vyzvednout Jill. Jill je ze Skotska, je jedním z mála lidí, kteří dělají něco, čemu opravdu z hloubi duše věří a je to ten typ člověka, se kterým se cítíte tak pohodlně, že ať jste kdekoli, máte vždy pocit, že jste doma a že všechno je vždycky v pořádku. A je s ní skvělá zábava.

Nakonec navzdory všemu mému vymýšlení jsme strávily následující dva dny v Bruselu a procházely město. A byl to nejlepší nápad, který kohokoli napad. Ve velmi uvolněné atmosféře jsme neviděly ani polovinu turistických ‚must‘ a měly jsme se lépe, než jsem si uměla představit. Poslední večer se Alexandra vydala za svojí maminkou, která je ve svých více než padesáti letech v Belgii na univerzitním výměnném pobytu. Rozhodla se, že když konečně otevřeli univerzitu, kterou vždycky chtěla studovat, tak se tam musí přihlásit a fakt, že již nemá studentská léta, jí nezastavil. A když se jí nabídla možnost využít program Erasmus, čile se toho chopila. Je to odvážná a obdivuhodná paní, která navzdory tomu, že se nikdy ve škole anglicky neučila a uměla jen to, co pochytila během svého života ze svého okolí, dělala, co mohla a intenzivně se snažila s námi komunikovat.

No a, já a Jill jsme poslední večer vyrazily do místního baru využít každou zbývající minutu společného času. A tak se nám stalo, že na pozvání mých známých, jsme se ocitly na karaoke. Pro obě z nás to bylo první karaoke vůbec. A ač se tam sešli lidé různých talentů, bylo to zábavné a příjemné. Paní, které zpívání vůbec nešlo, DJ vypnul mikrofon, aby ostatní hosty nerušila. Norton nám vysvětlil, že pro ní je vše tak hlasité, že se stejně zpívat neslyší, a tak tuto laskavost nemůže ani ocenit. A možnost, že se na DJ bude zlobit je tím hlukem snížena na minimum.

Do postele jsme se dostaly až kolem třetí ráno. A v pět ráno budíček. Pro mě to znamenalo pouze přípravu svačiny pro Jill, ona chudák měla před sebou celou cestu, ale i tak se zdálo, že nelitovala. Možná to nakonec byl zbytkový alkohol, který jí udržel v náladě a odhodlání v šest ráno již cestovat bruselskými ulicemi.

Pro mě neděle proběhla ve stejném duchu, jako každá jiná. Jen ranní trh jsem vynechala a mé každotýdenní setkání se protáhlo až do deseti do večera. Nakonec je tu na mém životě zdravější asi jen fakt, že jím výrazně více zeleniny než kdy předtím. A vůbec toho nelituji.