Chvála nešťastným událostem

Nadešel čas znovu se vrhnout k psaní něčeho vážnějšího a doplnit zde všechny nové zážitky z mé oblíbené Belgie. Nicméně ještě než se dostanu ke svým nejnovějším objevům – Braine-l’Alleud, Nivelles a Charleroi, ještě jsem slíbila pár slov věnovat malíři Něco-Pignot-Něco.

Konečně se podařilo najít jeho jméno a k tomu i pár podrobností k jeho životu a dílu. Říká si Ernest-Pignot-Ernest a narodil se v roce 1942 v Nice. Poprvné začal vystavovat v roce 1966 a dnes je jedním z hlavních představitelů ‚street art‘ ve Francii.

Jeho dílo se vyjadřuje k současným společenským a politickým problémům a předpokládám, že to je důvod, proč si vybral street art jako prostředek, který má jeho zprávu přiblížit co největšímu počtu lidí. Přeci jen galerie a muzea dnes už nepřitahují každého. Jeho obrazy tak kromě výstav najdete mnohdy na plonkových zdech či na chodnících, ve stanicích metra či na schodech ke katedrále. Dle svých vlastních slov, se E-P-E snaží pracovat s prostorem, s historií a se vzpomínkami, které jsou na daném místě pohřbené a již nejsou dál viditelné. Jeho dílo tedy vyvěrá nejen z dané situace a ale i z prostoru a spolu s ním vytváří nový pohled na realitu.

Pokud Vám cokoli z výše napsaného nedává smysl, či přijde příliš vzletné, potom znovu doporučuji najít si jeho dílo. Je skutečně oslovující ve své jednoduchosti, která dokáže vyjádřit více, než bych kdy čekala. Jeho dílo mi velice připomíná jiného francouzského street umělce, který si říká JR, který byl jedním z řečníků na konferenci TED (a tentokrát Vám dám i link, protože on dokáže přiblížit svou ale do určité míry E-P-Ernestovu tvorbu lépe, než bych kdy zvládla já: http://www.ted.com/talks/jr_s_ted_prize_wish_use_art_to_turn_the_world_inside_out.html)

A pro ty, které jsem ještě neunudila mými objevy ze světa umění, nastal čas dostat se k mým belgickým cestovatelským zážitkům. Nejakčnější z nich se zatím stal přesně týden poté, co se osvědčilo povolat náhodu k vybrání destinace. Aalst a Geraardsbergen se mi natolik líbili, že jsem se další sobotu rozhodla cestovat stejným způsobem.

Na nádraží se ukázalo, že první vlak měl namířeno do Charleroi, což je město s patrně nejhorší pověstí v celé Belgii. Ale já jsem samozřejmě byla odhodlaná prohlédnout si to místo na vlastní oči a nepodlehnout tomu, co říká dav. Doběhla jsem do vlaku, vyplnila si jízdenku a již dvacet minut poté jsem najednou stála v městečku Braine-l’Alleud, protože se vlak porouchal a nikdo nevěděl, jak dlouho bude trvat, než se znovu rozjede.

Nechtělo se mi v parném horku čekat na nádraží a tak jsem šla zjistit, co je toto místo zač. Kromě jednoho poměrně roztomilého náměstíčka, které působilo mile především kvůli hezké staré radnici, za kterou se ve zcela belgickém stylu nacházel super moderní obytný dům, nebylo v tomto městečku, které je domovem téměř 40 000 lidí, vůbec nic. Jako kdyby tam někde spala Šípková Růženka. Jediný důvod, proč je toto městečko alespoň trochu známé, je, že se odsud pěšky velice rychle dostanete k památníku bitvy u Waterloo (překvapivě je totiž památník bitvy u Waterloo blíže k Braine-l’Alleud než k Waterloo – no jsme v Belgii, nikoho to vlastně nepřekvapuje). A ještě pro představu, jak surrealistická Belgie je, musím poznamenat, že vlámský název pro toto místo je Eigenbrakel, což je samozřejmě velice podobné francouzské verzi Braine-l’Alleud.

Po krátké procházce po zdejším centru jsem se tedy poměrně brzy vrátila zpět na nádraží. Zrovna když se můj vlak chystal odjet. Tedy přesněji řečeno, vlak, který jsem já ze záhadného důvodu považovala za ten samý, jako byl ten, kterým jsem přijela. Což se ukázalo být velice ukvapeným závěrem.

Z ničeho nic jsem se tedy nechala odvážet do města jménem Nivelles, o kterém jsem předtím nikdy neslyšela. Vlámsky - Nijvel. (A jeden by si skoro až myslel, že se ocitl mimo Belgii, když věci začínají dávat smysl.) Za to, že jsem se čirou náhodou ocitla právě zde, jsem byla nakonec velice ráda. Nivelles o dost menší než Braine-l’Alleud, ale je o to kouzelnější a živější. Centrum, tedy asi pět uliček, je velice přívětivé, a uprostřed stojí obrovská úchvatná románská (!) katedrála, která naprosto bere dech.

První abatyší zde se stala slečna Gertruda, která byla později prohlášena za svatou a jejíž jméno tato katedrála nese. Vzhledem k tomu, že toto místo přitahovalo mnoho poutníků, bylo nezbytné katedrálu stále zvětšovat. Nicméně město samotné od poloviny 17. století trpělo mnohými povstáními a válkami a především ve druhé světové válce bylo extrémně poničeno, což nakonec vyústilo v onen překvapivý nepoměr, mezi velikostí města a katedrály.

 Po prohlédnutí si všeho, co se zde zdálo k vidění, jsem se opět vrátila na nádraží a jelikož následující vlak pokračoval do Charleroi, neuposlechla jsem varování osudu a rozhodla se, že navzdory všem dosavadním potížím se tam podívám.

Průvodce, kterého jsem si výjimečně vzala s sebou, upozorňoval na to, že se zde kvůli vývoji města nacházejí vlastně dvě centra a kromě upozornění na fakt, že se jedná o průmyslové město, zde zmínil i pár památek a kostelů.

Musím předeslat, že v žádném případě nelituji, že jsem se sem vydala, zároveň je ale třeba podotknout, že většina zpráv se zakládá na pravdě. Charleroi je plné lidí všelijakého původu, a musím říct, že jsem si zde byla velice dobře vědoma toho, že jsem bílá. Na čemž není nic špatného, koneckonců ve čtvrti, kde jsem v té době bydlela, to bylo úplně stejné, ale zásadní rozdíl byl v tom, že Charleroi není vůbec veselé a šťastné místo. V mé čtvrti se Arabové a Turci  schází, společně grilují a smějí se. Když člověk prochází okolo, vidí, že to je šťastné místo. V Charleroi nic podobného nebylo.

Abych nebyla nespravedlivá, musí upozornit, že zde jsou hezká místa a zajímavé budovy, a že je to opravdové město, které si na nic nehraje. Okamžitě zde víte, na čem jste, a že nestojíte před žádnou přetvářkou, či něčím upraveným pro turisty. Charleroi je takové jaké je a pokud se někomu nelíbí, tak si z toho nic nedělá. Je to sebevědomé místo svým zvláštním způsobem, nijak se nevnucuje ani nepodlézá. Chová se ve stylu: ‚Take it or leave it.‘

Z nádraží jsem vyrazila ve směru, ve kterém jsem doufala, že bude centrum, které jsem zatím vždy bezpečně poznala. Tentokrát jsem šla přes hodinu a stále jsem měla pocit, že se nacházím na okraji města, až jsem došla k mapě, kterou jsem začala zvědavě studovat, když se ke mně přitočil jakýsi chlápek s předloktími pokrytými jizvami. Zajímavé, že si vůbec nepamatuju jeho obličej, ale jeho ruce mám v živé paměti doteď. Spustil něco francouzsky. Chtěla jsem být slušná a milá navzdory určitým obavám, a tak jsem mu vysvětlila, že neumím francouzsky a zeptala se, zda tedy může mluvit anglicky. Okamžitě přešel do srozumitelné angličtiny a zeptal se, zda nepotřebuji pomoc. S ulehčením jsem jej odmítla a on odešel. Ulevilo se mi. Poté, co jsem z mapy zjistila, že jsem obě centra již prošla, aniž bych si toho všimla, rozhodla jsem se vydat zpět, stavit se v některé z kaváren, odkud jsem chtěla napsat rodičům a vyrazit domů.

V kavárně mě čekalo nemilé překvapení. Prohledala jsem poprvé svou kabelku, podruhé a potřetí. To už jsem se začala cítit značně nervózně. Vyndala jsem ven všechny věci a okamžitě jsem pochopila, že chlápek od mapy usoudil, že potřebuje můj telefon více než já. Ne že by nejspíš neměl pravdu, ale i tak jsem z toho neměla radost.

Chvíli mi trvalo, než jsem dostala duplikát své sim karty a než jsem našla někoho, kdo by byl ochoten zapůjčit mi telefon, a strávila jsem tak téměř týden bez telefonu. Byly to jedny z nejuvolněnějších dní, které pamatuji. Svým způsobem jsem byla onomu chlápkovi za tento čas až vděčná.

A zde prozatím znovu přeruším vyprávění svých zážitků a k dalším městům, místům a událostem se vrátím co nejdříve.