Bruselské počasí

Druhý týden jsem se konečně pořádně dozvěděla, co je to belgické počasí. A musím uznat, že to vyžaduje trochu představivosti a odvahy, aby si ho člověk dokázal užít. Můj největší objev byl, že to, co by doma znamenalo jenom příležitost třikrát si zlomit nohu, se v cizím městě mění ve výzvu – protože když jsem tu jenom na půl roku, tak přeci nejsem blázen, abych dovolila sněhu zničit mi zdejší zážitek.

Celé město najednou začalo připomínat maškarní bál plný klaunů s více či méně červenými nosy. Kuřáci patrně usoudili, že v tom nechtějí nechat červené nosy samotné a přidali si k tomu i červené prsty. A jedinci, kteří měli za to, že kostýmy klaunů jsou již obnošené, si zahalili celý obličej do šál nejrůznějších vzorů, čímž všichni rázem začali připomínat nešikovné zloděje.

Druhý den si s námi Brusel zahrál jinačí hru. Usoudil, že zdejší obyvatelé málo sportují a že si tedy dáme všichni hodinu ranního bruslení. Aby se nestalo, že se někteří obyvatelé budou snažit sportování vyhnout s omluvenkou, že na bruslení nemají patřičné vybavení, zařídil nám kluziště po celém městě, které brusle vůbec nevyžadovalo. Při jednom neobyčejném skluzu, který měl daleko k ladnosti a blízko ke zvrtnutému kotníku, jsem od protijdoucího pána dostala úžasný úsměv na cestu. Asi abych statečně pokračovala v tréninku.

A poslední hra, kterou jsme si zahráli ve čtvrtek, se jmenovala ‚Uhádni, jak bude za pět minut‘. A věřte nebo ne, naprosto jsem jí prohrála, bez jediného bodu v můj prospěch. Největší podraz byl, když nám tu z jasného nebe začalo sněžit. V téhle hře člověk bez dlouhé praxe v místním prostředí nemá šanci obstát.

Novinky z práce žádné. Jenom to, že Andrea má zvláštní zvyk svolávat schůzky anebo zadávat práci, kterou nutně potřebuje, chvíli před koncem pracovní doby. Když si tak vybavuji svoji stáž Kazachstánu, tak pak velvyslanec na tom byl úplně stejně. Musím vykoumat, čím to je. Jinak s velikým povděkem musím uznat, že kromě toho, že nezdraví, když přichází anebo odchází, tak je moc milá a její příjemný přístup velmi usnadňuje zvládání rozšiřující se agendy.

Čím dál tím zábavnější se zdá být můj sociální život a vše, co mě tady čeká. Po velice vydařené schůzce s Italem pracujícím pro Komisi (v reakci na předchozí komentáře dvou pánů: ano, už se pomalu dostáváme k těm takzvaným příživníkům, zdaleka ještě ne ke sňatku). Dnes francouzština s někým snad již konečně místním, o víkendu moje první oficiální návštěva – přijíždějící překvapivě z Německa, příští týden kino a předběžně rozplánovaná další tři kafe.

Ať mě tu čeká cokoli, na nudu to zatím opravdu nevypadá.