Brusel - život stážistky v hlavním městě EU

Po norimberské rozcvičce se pomalu dostáváme k tomu, že jsem se na půl roku ocitla v Bruselu. Jelikož jsem tady na delší dobu, ráda bych věnovala i pár slov tomu, co vlastně k tomu všemu vedlo. Zatím žádný začátek mých příběhů nebyl příliš objevný a ani tentokrát vás nezklamu. Všechno to začalo tak, že jsem jednou potkala jednoho chlapce. A teď se připravte na opravdovou romantiku. Láska na první pohled to sice nebyla, na tu stále úporně odmítám věřit. Ale na první pohled se mi líbil a já jemu taky, a to evidentně stačí. Potom fast-forward, prožili jsme krásné dva měsíce se všemi nesmyslnými nej a on se pak vrátil do Ameriky. Tradá a tady máme konec děsivého začátku. Jenomže navzdory očekávání chodit po místech, kde jsme předtím byli spolu, nebylo až tak jednoduché, jak jsem si myslela, a tak jsem si místo hysterie a sebelítosti vybrala vydat se znovu do světa. A vzhledem k tomu, že jsem se vlastně už od návratu z Kazachstánu těšila na něco dalšího a tak tohle bylo to správné pošťouchnutí vpřed. A tak jsem tedy teď zde.  

V úvahu přicházely dvě stáže – jedna v Bruselu a jedna v Rusku. Nikoho asi moc nepřekvapí, že mě mé srdce táhlo spíš do Ruska, kde očekávalo více dobrodružství a svět hodně odlišný od toho našeho. Tentokrát jsem ale podlehla hlasům, které říkaly, že stáž v Bruselu se mi bude více vyjímat v životopisu. Myslím, že ve chvíli, kdy jsem souhlasila s tím, že budu život žít tak, aby se dal hezky napsat do životopisu, tak jsem se naprosto zkompromitovala a udělala krok na cestě, po které vlastně nechci jít. Nicméně ale když si vezmu, jaká mi je zima tady, tak si vlastně nejsem jistá, jestli si sebe v Rusku představit.
 
Samotnému odjezdu předcházelo ještě spousta věcí, které se udály v tak rychlém sledu, že teď po nich v mé paměti zůstala jedna veliká rozmazaná šmouha. Poslední noc jsem nespala vůbec, rozloučit se s kamarády bylo mnohem důležitější a poslední drobnosti jsem tedy zařizovala s docela ucházející hladinkou a jen jsem se těšila až se zhroutím do autobusu a usnu.
 
No a tak jsem teď najednou tady. A musím říct, že tohle město jsem si naprosto zamilovala. (Jako ostatně každé místo, které jsem navštívila. Musím uznat, že mám neuvěřitelně šťastnou ruku na výběr úžasných a zajímavých destinací.) Nejlépe si Brusel představíte, když popustíte uzdu své fantazii trochu ve směru Harryho Pottera. Je tu spousta různých světů, které se zajímavě prolínají. Jsem tu zatím jenom krátce a zatím jsem ještě nenašla, ta místa, která vás přenesou z jednoho světa do druhého a tak se mi zatím na mých procházkách stává, že jdu, a najednou z ničeho nic se octnu na místě, které s tím předcházejícím vůbec nesouvisí. Začínám tady svým nejbližším okolím, které je plné malých arabských krámků se zeleninou vystavenou na ulici. Kousek od práce mám Lucemburské náměstí, kde se pořádají moderní party, s náležitě oblečenými slečnami, alkoholem, cigaretami, hudbou a spoustou smíchu. Potom někde mezi těmito dvěma místy jsou obrovské rušné pětiproudé silnice, kde lidé spěchají i v noci. Je tu také takový Žižkov, je tu centrum s nejhonosnějšími zlatými domy a nejlepšími ukázkami staré světské architektury (uznávám, tohle mám z průvodce) a jsou tu staré majestátní katedrály, které vás už svou přítomností vtáhnou do dob hluboké zbožnosti. A tohle všechno jenom během dvou krátkých procházek! Moje šéfová říká, že je to město bez identity. Já si myslím, že je kouzelné. S trochou fantazie a dokořán otevřenýma očima a srdcem.
 
A ještě k náplni mé zdejší práce. Nemám o ní nejmenší ponětí. Během prvního dne jsem dostala takovou spoustu informací, že jsem si z toho odnesla akorát to, že budu vlastně pracovat pořád.