Blog XXII

V poslední době jsem psala tak často, až se stalo, že nemám na psaní dost času. Takže teď i když na psaní nemám čas, tak píšu, abych dohnala resty, které se mi zde znovu nahromadily. Tentokrát vás čekají dva výlety – Lucemburk a Waterloo (aniž bych jakýmkoli způsobem chtěla vytvářet jakékoli pomyslné srovnání mezi těmito městy).

Scéna I – výlet do Lucemburku

První, co musí být doplněno, je výlet do Lucemburku, který jsem podnikla 1. června, abych tam vyzvedla kamarádku a dovezla si jí do Bruselu na návštěvu. Prozatím to byl nejdelší výlet. Cesta do hlavního města nejmenší sousedské země trvala přes dvě hodiny a úspěšně jsem jí vyplnila psaním.

Na místě jsme se setkaly překvapivě snadno, což znamená, že já jsem zmateně stála uprostřed nádražní haly, všude jsem se rozhlížela a přesto, že na mě Johanka vesele mávala, tak mé pozornosti naprosto ušla.

Pár letmých poznatků o Lucembursku a Lucemburku. Lucembursko je maličká země o přibližně 500 000 obyvatelích, což o něco více než naše Brno. To zní dělá nejmenší stát EU, který ale zato má nejvyšší HDP na obyvatele (asi že ho nemusí dělit mezi tolik lidí :-) ).

Jedná se o jediné velkovévodství na světě, které k tomuto titulu bylo z pouhého vévodství povýšeno v roce 1815. Poměrně očekávané je, že velkovévoda míval vždy pouze okrasnou funkci. Nicméně, aby měl alespoň pocit důležitosti, tak dle ústavy mohl zákon vstoupit v platnost až teprve poté, co jej velkovévoda podepsal. A tak tomu bylo až do roku 2008, kdy odmítl podepsat zákon o eutanasii – jelikož se v této otázce jeho přesvědčení lišilo, tak bylo usouzeno, že již není třeba, aby se cítil důležitě, tak byla změněna ústava. Zjistilo se, že zákony k tomu, aby fungovaly, podpis nepotřebují.

Neméně mě překvapilo, že až teprve v roce 2011 byla pravidla nástupnictví zrovnoprávněna a od té doby je ‚trůn‘ (či na čem to vlastně velkovévodové sedí) děděn pouze na základě věku. Na zakládající zemi EU se to zdá až zcela neuvěřitelně pozdě :-)

Co se Lucemburku jako města týče, tak hnedka na něm vidíte, že už nejste v Belgii. Rozdíl je podobný, jako když od nás přejedete do Německa. Najednou se atmosféra promění do citelné spořádanosti a uklizenosti, trochu to ztratí na zábavnosti, ale získá na pohádkovosti.

Město má v podstatě dvě úrovně. Nahoře na kopci se nacházejí všechny důležité a turisty navštěvované památky, mezi kterými je potřeba vidět především palác velkovévodů a katedrálu Panny Marie, která je vskutku nádherná a velice šikovně schovaná v jedné téměř postranní uličce. Několikrát jsme musely tuto oblast probloudit, než jsme jí přeci jenom našly. Ale stálo to za oněch pár kroků navíc. Na ‚nižší‘ úrovni, dole v údolí, se nachází roztomilé baráčky. A pravděpodobně je to právě tato vícestupňovitost, to, že se svrchu z vyhlídky můžete dívat dolů na lesy, zahrady a domečky, která Lucemburku dodává tak milou atmosféru.

Přes toto údolí vede dlouhý most, který z dálky z nějakého důvodu nevyvolává zrovna pocit důvěry. Působí zrezle a trochu jako kdyby onen architekt při návrhu pouze tužkou spojil ony dva kopce a řekl, že tady takhle bude most. Jelikož se ale na druhé straně nacházelo muzeum moderního umění MUDAM, kam jsem se chtěla podívat, tak jsme překovaly strach a rozhodly se mostu důvěřovat.

Před námi se otevřela čtvrť se širokými silnicemi a supermoderními budovami. Z dálky jsme viděly parlament, před sebou velice zajímavě provedenou filharmonii a naprosto nečekaně komunisticky vypadající jiný barák. A za ním se skrývalo ono muzeum. Budova muzea nebyla příliš veliká a přesto vzbuzovala impozantní dojem. Je střízlivě pojatá a přesto že je skrz naskrz moderní, bezchybně zapadá k pevnosti  Fort Thüngen, která byla zrekonstruovaná v roce 1990 ke své původní romantické podobě. (Její původní zničení bylo přikázáno Druhou Londýnskou smlouvou v druhé polovině 19. století.)

Do tohoto muzea jsem se nutně chtěla podívat především proto, že jsem si výjimečně na internetu udělala průzkum a zjistila, že by tam měla být vystavena díla Andyho Warhola, Jana Fabra a Martina Marghiely. Samozřejmě jsme tam došly a ani jeden z nich v tom muzeu nic vystaveného neměl. Čímž jsem znovu proklela svou googlovací neschopnost a vzdala se naděje, že by někdy to, co najdu, mohlo odpovídat realitě. Nicméně objevily jsme mnoho jiných dechberoucích autorů a právě návštěva tohoto muzea nakonec udělala z výletu do Lucemburku zážitek, který se značně vymykal všem mým ostatním výletům.

A jelikož nás čekala dlouhá cesta zpět do Bruselu, tak ještě v posledních zbývajících vteřinách jsme koupily tolik piv, co jsme zvládly unést a už jsme se nechaly vést směrem k známě neuspořádané Belgii.

Scéna II – výlet do Waterloo

Brusel leží poblíž slavné vesničky Waterloo – pokud to není obráceně a neleží slavná vesnička poblíž Bruselu. V těchto krajinách se odehrála jedna z mála bitev, kterou si z hodin dějepisu zapamatovali skoro všichni.

Jelikož se to občas trochu plete, tak mi dovolte připomenout, že se odehrála v roce 1815 (přesněji 18. června), protože Napoleon toho neměl ještě dost a tak se ze svého internačního zařízení na ostrově Elba rozhodl vrátit se zpět na francouzský trůn, což přeci jenom považoval za trochu prestižnější umístění.

 Každý rok zde v období výročí bitvy probíhá její rekonstrukce. Můj drahý kamarád, který se pro účely tohoto blogu chce nechat nazývat Pompidem Bachratým, byl neuvěřitelně obětavý a strávil několik hodin na internetu hledáním relevantních informací o této rekonstrukci. A zde pozor, kdybych tyto informace hledala já, tak si můžete poměrně oprávněně myslet, že chyba byla na mé straně. Jelikož Pompidus je v těchto věcech neobvykle schopný, tak navrhuji zamyslet se nad schopností Belgičanů umístit informace na web takovým způsobem, aby byly snadno k nalezení.

Pompidovi se nedá vytknout absolutně nic, co se přípravy a plánování výletu týče, a věřte, že jsem se v rámci naší pošťuchovací hry snažila. Jediné se nezadařilo bylo správné počasí a již při odjezdu z Bruselu nám pršelo a při příjezdu do vesničky kousek od Waterloo začalo značně foukat. Jsme již ale téměř jako místní a tak jsme na podobné legrace zvyklí. Nedali jsme se odradit. Po čtyřech kilometrech jsme došli k pomníku (což je takový umělý kopec, na kterém je socha lva), kde jsme se pro jistotu zeptali, kde se má ona rekonstrukce odehrávat. Opilý Belgičan nás poslal jedním směrem a než jsme vykročili, tak se zamyslel, obrátil se na nás a zeptal se, na co jsme se vlastně ptali. Otázku jsme zopakovali a on ukázal stejným směrem. Asi znovu nerozuměl. A nám z nedostatku jiných kolemjdoucích nezbylo než mu věřit.

Aby nám Pompidus Bachratý zpříjemnil další asi dvoukilometrový úsek, vyprávěl nám o jednom generálovi, kterého Napoleon poslal, aby zabránil spojení anglických a pruských vojsk a on místo splnění příkazu se toulal po zdejších malebných polích a jedl jahody. Anebo tak nějak podobně. Z celého příběhu jsem si nejlépe zapamatovala tu část s jahodami.

Došli jsme do jakéhosi menšího údolíčka, kde mělo vojsko spojenců rozbitý tábor. Tedy tento tábor zde stál v naprosto neporušeném stavu, jako by jej někdo rozbil jenom chvíli před tím než jsme sem došli a nebyly zde patrny tedy žádné bitevní následky. Nicméně byl zcela vylidněn. Byli jsme zde jediní turisté – tedy my tři a ještě jeden Japonec, který až do konce výletu poslušně následoval naši skupinku s 2 – 200 metrovým zpožděním.

V celém táboře se pohybovalo odhadem 10 maskovaných osob, které patrně byly zvoleny hlídat rozbité stany. Poslali nás na úplně jiné místo kdesi daleko za památníkem, od kterého jsme přišli. Vyšplhali jsme se bahnem zpět z onoho údolíčka a svižně se vydali druhým směrem. V tuto chvíli se Pompidus rozhodl pro své nové jméno, o kterém usoudil, že by se v tomto příběhu lépe vyjímalo a udělil si hodnost maršála. Já byla pasována na pravé křídlo, kamarádka na levé a Japonec nám měl dělat zálohy. Bojovně jsme šli hledat dále.

Uznávám, že když člověk chce bojovat a porazit svého soupeře, tak po okolí nerozmístí cedule s tím, kde se jeho armády schovávají. Nám ale tento přístup příliš nepomohl. Po cestě jsme pomalu začali sbírat další ztracené turisty a v jednu chvíli jsme měli za sebou poměrně početnou armádu a byli jsme na cestě nejpravděpodobnějším směrem, až ovšem do chvíle kdy jsme potkali jiného Belgičana, kterého jsme se naivně zeptali. Netušil. Ale odkázal nás úplně jiným směrem. V tuto chvíli většina naší armády dezertovala a nám zůstaly pouze zálohy.

Zkusili jsme tedy třetí směr a vyběhli na pomenší kopeček, který nabízel alespoň trochu decentní výhled na okolní pole. A asi už vám je zcela jasné, že ani zde se bitva neodehrávala. A nebyla ani nikde v nejbližším dohledu. S naprosto promočenými a zablácenými botami jsme se tedy vrátili zpět do výchozí vesničky, kde nám náladu spravily alespoň hranolky s Jupilerem.

Usoudili jsme, že jsme náš úkol perfektně splnili – úspěšně jsme rekonstruovali pohyb jedné části Napoleonovy armády a jediné, co nám chybělo byly jahody.