Almaty, Biškek a kazašské bary

Abych navázala na předcházející díl, musím se vrátit do minulého týdne do úterý, kdy jsem tady v kanceláři dopsala poslední slova, odeslala soubor všem známým, vypnula počítač a nechala se odvézt řidičem na nádraží na vlak do Almaty. Náš řidič se jmenuje Asset a je to typicky asijsky vypadající mohutný Kazach se zlatými zuby. Zlaté zuby jsou tu z nějakého divného důvodu velmi populární. Já pokaždé strašně leknu, když se na mě nějaký Kazach usměje anebo promluví. Asset mluví pouze rusky, takže si moc nepokecáme, ale jelikož mě vozí poměrně často, už jsme si na sebe dost zvykli a vypadá to, že si mě oblíbil. Po cestě na nádraží se mi snažil co nejsrozumitelněji vysvětlit, že mám na sebe dávat veliký pozor a že se mu mám ozvat, až v pořádku dorazím. A dovedl mě až k mému sedadlu, aby si byl jist, že se neztratím.

Na cestě z Astany do Almaty jezdí dva druhy vlaků – španělský, který jezdí každý den, cesta mu trvá 12 hodin, je v rámci možností pohodlný a čistý – a kazašský, který jede o 7 hodin déle a páchne. Mě bylo od velvyslance nakázáno jet španělským, a byla jsem za to docela ráda. Po cestě tam jsem dvoumístným kupé seděla s jednou postarší paní z Almaty, která si nutně se mnou chtěla povídat. Jak jsem zjistila, tak když lidem tady řeknete, že neumíte rusky, zpravidla je to ještě více utvrdí v tom, že zrovna s vámi se potřebují bavit. Tak místo abych se dívala z okýnka, snažila jsem se uhodnout, co mi paní povídá a jak by asi měla vypadat moje reakce. Naštěstí chtěla jít brzy spát. Když jsme se loučily, dostala jsem od ní číslo, že jí určitě mám zavolat, kdybych měla nějaký problém a že každopádně mám přijít na návštěvu. Bylo to od ní velice pohostinné, ale představa, že se octnu v kazašské rodině na odpolední čaj, mě přeci jen vyděsila.

Na místě si mě potom vyzvedl Rustam – také Kazach, ale nevypadá příliš kazašsky, takový snědší, relativně mladý kluk bez zlatých zubů. Studoval v Praze několik let, a i když trochu pozapomněl, bez problémů jsme se bavili česky. Jak jsem zjistila, Čechy jsou oblíbenou destinací pro mnoho Kazachů, kteří chtějí studovat v zahraničí. Chvíli jsme s Rustamem jezdili po Almaty a nakonec jsme vyzvedli velvyslance a jeho manželku na letišti a vyrazili směr Biškek.

Pan velvyslanec je milý šedesátník, jeho manželka je velice rázná Slovenka. Ke mně se chovala pěkně, ale její nejoblíbenější zábavou bylo dělat ze svého muže pitomce. Cesta proběhla poklidně až k hranicím, kde jsem u výjezdu zjistila, že ten malý ušmudlaný papírek, který jsem vyplnila na letišti, je jedním z hlavních dokladů a že mě bez něj vůbec nemůžou pustit ze země. Samozřejmě, že jsem ho s sebou neměla. Naštěstí díky diplomatickému zásahu mě nakonec do Kyrgyzstánu pustili. Po další hodině jsme byli v Biškeku, rychle se převlékli a jeli na první schůzku k delegátovi OSN. Ten mi na první pohled naprosto učaroval – úplně nerusky vypadající úžasně vzdělaný, milý a zdvořilý Rus. Poté jsme se vrátili do hotelu a nejen, že jsem měla po dlouhé době pivo, byla jsem i pozvána k veliké slavnostní večeři, kterou pro nás připravili majitelé hotelu. Nejprve stůl plný nejvybranějších předkrmů a poté výborné hlavní jídlo a desert. K tomu jsme pili nejstarší koňak, co se zde dá sehnat, který jsme upíjeli, pouze když ten, kdo byl na řadě, pronesl přípitek.

Ubytování a celkově hotel v Biškeku byl luxusní. Měla jsem překrásný pokoj a každé ráno snídani – naprosto nesrovnatelná situace s Astanou, kde v supermarketu zoufale vždy lovím, co by se tak dalo  snídat. Později v Almaty jsem měla stejně krásné ubytování, takže jsem si tu prožila dokonce i pár dní parádního luxusu.

Celý čtvrtek jsme potom strávili chozením po schůzkách po jednotlivých velvyslanectvích a delegacích. Zajímavý byl kontrast mezi evropsky vychovanými diplomaty, kteří vždycky pozdravili i mě a podali mi ruku, a sovětsky vychovanými místními, kteří se zpravidla tvářili, že tam ani nejsem. Nicméně těm jsem zpravidla nerozuměla, tak jsem se i já tvářila, že tam nejsou, a byli jsme si kvit. Po návratu na hotel velvyslancovi odjeli na jezero Isik-kul a já zůstala, abych si prohlédla Biškek.

Biškek je super město. Žádné super veliké moderní budovy, malé centrum, které se v zásadě sestává z jednoho velice prostorného náměstí, kterým uprostřed vede strašně široká silnice. Na jedné straně je muzeum a socha někoho významného na koni a na druhé straně majestátní vládní budovy a veliká fontána, která v noci svítí a hraje. Během dne je tam poměrně málo lidí, protože je tu dost horko, ale v noci se celé náměstí začne hemžit spoustou místních.

Odpoledne jsem strávila prozkoumáváním města, které krom náměstí nemá již příliš mnoho dalších památek. Je to město schované ve velikém, zeleném parku, budovy se mezi stromy objevují, až když se k nim přiblížíte a v podstatě všechny zajímavé budovy, jsou soustředěny podél té strašně široké silnice. Jelikož bylo krásně, rozhodla jsem si užít svou skromnou večeři na onom náměstí. Nevím, kolik času jsem tam strávila, ale asi poměrně dost, protože ke mně přišel jeden místní muž, který se přišel seznámit, když viděl, že jsem tam tak sama. Také si myslel, že věta: ‚Neumím rusky.‘ znamená, že se má se mnou dále bavit. Nakonec to bylo poměrně vtipné, když jsme tak navzájem hádali, co vlastně kdo chce říct. Večer jsme pak zakončili procházkou po lunaparku a svezením na řetízkáči – cítila jsem se jako malá holka.

Seznámila jsem se ještě s pár dalšími lidmi včetně ruského mafiána z Petrohradu a zbohatlického syna majitelů hotelu. Nurbek (ten syn) mě vzal v pátek na oběd, kde jsem poprvé ochutnala tradiční pokrm z koniny. Nurbek už osm let studuje v Evropě. A přesto, že je již plně aklimatizovaný v Evropě a dost možná by tam i zůstal, jednou by si za ženu chtěl vzít místní holku. A to proto, že ony jsou vychovávány tak, aby svého muže poslouchaly. Musím se přiznat, že když jsem si pak vzpomněla na chování paní velvyslancové, přišlo mi to docela pochopitelné. Obecně z pohledu cizinky se zdá, že se jak v Kazachstánu, tak v Kyrgyzstánu se muži k ženám chovají pěkně a galantně, na veřejnosti neexistuje žádné omezování a diskriminace, málokteré muslimky nosí šátky. Zastoupení žen ve vládních institucích je o něco lepší než u nás.

V neděli jsme pak už byli znovu na cestě zpět do Almaty, na hranicích tentokrát nebyl žádný problém. Vízum jsem v Biškeku s menšími zádrhely dostala, takže po třech a půl hodinách jsme už byli na almatinském letišti, kde jsem byla znovu svěřena do péče Rustama. Po ubytování mě pak Rustam vzal do centra, kde mě pak chvíli nechal objevovat město, abychom se potom setkali večer už ve čtyřech a jeli jsme na pivo. Další dva, kteří se k nám přidali, byla Pavlínka, Češka, která přijela na rok do Almaty pracovat pro AIESEC, a Akmal, Tádžik dlouhodobě žijící v Kazachstánu, který se s Rustamem seznámil v Praze a který uměl naprosto neuvěřitelně úžasně česky.

Almaty je dost jiná než Astana. Je to bývalé hlavní město, je mnohem starší než Astana a je to normální čilé, živé město. Chybí jí onen nádech neskutečnosti. Je zde spousta krásných parků, všude fontány ale také silný smog, který je cítit mnohem více než v Astaně kvůli vlhčímu podnebí a horám. Obecně je, ale pro život je o něco lépe uzpůsobena. Mají tu i metro, které stavělo více než 20 let, kvůli geologicky aktivnímu podloží totiž musí být extrémně odolné. Bylo otevřeno v listopadu 2011 a místní se na něj chodí dívat spíše jako na památku, než že by jej aktivně využívali. Inženýři jej totiž zapomněli napojit na pozemní systém dopravy a tak není zcela praktické.

Druhý večer v Almaty jsme byli pozváni všichni k Akmalovi domů. Přiznávám se, že jsem se obávala špinavého asijského bytečku. Zámek, který se před námi objevil, když se otevřela brána, jsem opravdu nečekala. Bylo to tam prostorné, čisté, nové – nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Večeře byla nakonec také velice chutná – podával se typický tádžický pulov (to je to jídlo, které připomíná rizoto a je tu populární v celé střední Asii s menšími variacemi). Poslední večer jsem pak strávila jenom s Rustamem, jelikož Pavlínka i Akmal museli pracovat, a šli jsme na pivo. Co se piva týče, myslím, že Rustam zdatně předčí ledasjakého Čecha (mimochodem české pivo se tu dá sehnat poměrně snadno). A já byla následující den po zásluze potrestána za snahu držet s ním tempo – dlouho mi nebylo tak špatně. Almatinský smog a styl jízdy místních řidičů mi příliš nepomáhal se zotavit.

Po návratu se mi konečně podařilo sejít se s ostatními místními stážisty. A po pivu, když už byl pátek, jsme vyrazili do klubu. A to nejen tak ledasjakého! Šli jsme do gay klubu. Ať jsem čekala, co jsem čekala, rozhodně ne to, že toto bude můj první klub, který tu navštívím. Zaplatila jsem víc za to, že se nehlásím k této menšině, a uvnitř nás čekalo další překvapení – vystoupení místních transvestitů. Snažili se, ale bylo to dost strašidelné. Na tomhle klubu je ještě zvláštní, že se poměrně často přemisťuje, protože ač jsou Kazaši nábožensky a národnostně velmi tolerantní, s gayi a lesbičkami se neumí úplně smířit.

V sobotu jsem pak ještě po večeři vyrazila se stážisty do dalšího klubu ve snaze vidět toho, co nejvíc. Ukázalo se, že většina nemenšinových barů v Astaně má velice přísný dress code (pod pojmem dress code rozuměj: slečna musí být oděna co nejméně, muž musí vypadat co nejbohatěji). Tak tam nás nepustili. Druhý klub už byl bez dress codu a naštěstí i bez vstupu, tak jsme chvíli potančili. Musím jim přiznat ku cti, že sice v obou klubech vždycky tančila nějaká dívčina ve spodním prádle, ale také tam vždycky tančil nějaký muž spoře oděn, aby to bylo spravedlivé. Nejsem si úplně jistá, zda potřebuji tato místa navštívit znovu, ale jsem ráda, že jsem to viděla.  Tímto se skončily další dva zábavné týdny zde v Kazachstánu a uzavřela se tím první polovina mého pobytu. A čím dál tím víc si říkám, že jsem hloupá, že jsem se rozhodla přijet jenom na dva měsíce.

(Článek byl původně publikován na: http://zapisky-z-kazachstanu.blogspot.be/2012/08/tyden-iii-iv-abych-navazala-na.html)