Sportem k trvalé invaliditě

Nálepka absolutního dřeva v oblasti sportu se se mnou táhne už od nejútlejšího dětství. Můj první sportovní výkon byl spojený s červeným kolem s pomocnými kolečky na stranách, které jsem dostala ke čtvrtým narozeninám. Rodiče neodolali a rozhodli se hned druhý den pochlubit svojí sportovně nadanou ratolestí před celým sídlištěm.

Patřičně vyšňořená do teplákové mikiny, která byla zakoupená speciálně k tomuto účelu, jsem byla vysazená do sedla a rodiče, v té době oba aktivně sportující, s napětím čekali, jak se s nástrahami zemské přitažlivosti poperu. Nu, po svém… opřela jsem se do pedálů a… neomylně to napálila do kočárku, ve kterém pospávala moje mladší sestra…  Uklidním vás - přežila jsem, sestra taky a to hlavně díky pohotové reakci taťky, který zabránil její přímé katapultaci směrem k pískovišti vlastním tělem.

Po tomto výkonu putovalo kolo na několik týdnů do nejtemnějšího koutu panelákového sklepa a rodiče po večerech dlouho přemýšleli, jestli v porodnici náhodou nedošlo k záměně. Postupem času, kdy jsem jim byla více a více podobnější, museli uznat, že k záměně (bohužel) nedošlo a že to dítě, které každou chvíli vodily ze školky a později ze školy paní učitelky domů s omluvným úsměvem a větou: „Lucinka ZASE upadla a stěžuje si na bolest v zápěstí,“ bude opravdu jejich.

Mohli jste se vsadit, že pokud mě mamka „vypustila“ ven vyřádit se s kamarády, tak řev ozývající se po dvaceti minutách z dětského hřiště patří mně. Ale i příště jsem se aktivně hrnula do brány, abych čelila ofenzívnímu náporu týmu z vedlejšího bloku, nedbaje na to, že skóre „můj obličej versus tvrdá meruna“ hraje výrazně v můj neprospěch.

Peklem pro mě ale byly hodiny cvičení ve škole. Svojí první dvojku na vysvědčení jsem nevyfasovala z matematiky, fyziky nebo chemie, ale ve třetí třídě z tělocviku! Paní učitelku tehdy neobměkčily moje slzy, ani pekelná snaha vydrápat (pardon, vyšplhat)se po kluzké tyči alespoň do půlky, popřípadě pokus o přemet, který málem skončil na ARO chomutovské nemocnice. Byla tam… a mezi samými jedničkami vydržela trůnit až do sedmé třídy…

Pak jsem přestoupila na místní gympl…a stala se postrachem všech zdejších tělocvikářů a následně lékařů na chirurgických ambulancích.

Skok do výšky mi přišel naprosto jednoduchý do chvíle, kdy jsem s bolestným heknutím ve druháku poprvé (a naposledy)dopadla na duchnu… laťka, která byla nastavená na ohromující výšce 100 centimentrů, mě vzala nemilosrdně přes záda, protože jsem neuhnula… Ono to totiž už nešlo. Hlavu jsem jaksi zapomněla pod sebou (pro pochybovače – ano jde to – empiricky ověřeno!). Výsledkem byla pohmožděná krční páteř, dva měsíce rehabilitací a při každém dalším skákání do výšky „nenápadná“ snaha naší tělocvikářky odklidit mě z bojiště („Luci, nechceš jít na rotoped do posilovny?“)

Své snahy o vyniknutí v nějakém jiném odvětví jsem ale nevzdala, jen jich postupem času začalo ubývat. Běh jsem zavrhla z toho důvodu, že mě nebavilo věčně koukat na záda ostatním, oštěpem jsem si málem vypíchla oko, s gymnastikou holky v mém věku už končí. Mé naděje ve skoku do dálky utnul natržený stehenní sval… a to jsem se k tomu veleskoku teprve rozebíhala!

Ještě zbývaly míčové hry. Jenže… to bychom se před volejbalem nesměli rozcvičovat hrou „Chodí Pešek okolo“. Nevím, kdo na ten stupidní nápad přišel, každopádně výsledkem byl zlomený kotník… můj samozřejmě! Lékař na pohotovosti, kam mě rovnou z tělocvičny vezli, si celou událost nechal převyprávět třikrát a pokaždé málem smíchy snědl psací stroj.

Tělocvikářka pak smrtelně bledla pokaždé, když mě zahlédla v cvičebním úboru a popaměti vyťukávala číslo na místní ambulanci, ať už na sádrovně míchají sádru. Ve školní knize úrazů je moje jméno vyvedeno zlatým písmem… minimálně šestkrát.

Mé snahy o sportovní výkony se (bohužel) neomezovaly (a stále ještě neomezují) jen na čtyři stěny školní tělocvičny. Dlouho jsem si přála inline brusle. O jedněch Vánocích jsem je pod stromečkem skutečně našla. Rodiče pravděpodobně ještě stále doufali, že ve mně drobet talentu na nějaký ten sport dříme.

Myslím, že teď už nedoufají. Na těch bruslích jsem si hned při první projížďce zlomila ruku. Chirurg, u kterého jsem skoro jako doma, jen zalomil rukama: „Doufám, že nemáš i koloběžku.“ Po mém ujištění, že samozřejmě mám, málem padl do mdlob.

Ale já to nevzdávám a pořád věřím, že jednou najdu sport, u kterého se hned při prvním pokusu nepřizabiju. Kuličky? Petanque? Šachy? Možná…  ale teď uvažuji, že zkusím ještě jednou ty kolečkové brusle… taťka už mi pro jistotu zvýšil úrazovku… :)