Se slušností nejdřív pojdeš

Rodiče mě vychovali, jak nejlíp uměli. Sousedy zdravím, starší lidi pouštím sednout, nekradu, nevraždím, myslím, že osoba, kterou denně po ráno vídám v zrcadle ( „Neznám tě, ale učešu tě!“), patří do kategorie slušných lidí. Jen si ale říkám, jestli to není místo přednosti v dnešní době spíš handicap a já se nevymykám  průměru…

Tuhle jsem si vyběhla z práce pro svačinu. Absolvovala jsem cestu skrz Václavák, která byla díky mojí reprezentativní, ale naprosto nepraktický obuvi, tak trochu během o život. (Omlouvám se tímto řidiči tramvaje, kterého jsem vystresovala svým dlouhým stáním v kolejích, ale ten podpatek prostě nešel vypáčit!) Na Můstku jsem zaplula do Alberta s cílem uspořádat pustošivý nájezd na oddělení pečiva. Už na eskalátorech jsem slyšela štěkat psisko, které někdo uvázal před obchodem. Uznávám, není to zrovna ideální řešení problému „Jak si dojít nakoupit se svým psím miláčkem“. Ale reakce, která přišla ze strany „ostrého hocha“ z ochranky měla k ideálu ještě mnohem, mnohem dál.

 Mám ze psů všech ras a velikostí respekt, takže jsem i tuhle pouliční směsku obešla uctivým obloukem (Pes, který štěká, prý nekouše, ale co kdyby náhodou, že jo?). Starší paní, která šla o berlích naproti mně, byla ale úplně jiný případ.

„Co tu tak ňafeš? Kde máš páníčka?“ sklonila se k němu a chtěla ho snad podrbat.

V tu chvíli ale vystartoval zpoza rohu securiťák z Alberta. (Teď se omlouvám všem jemným duším, ale doslovná citace, je holt doslovná citace..): „Do prdele, kurva, tohle je váš čokl, co tu tak vyvádí, nebo jako jak, kurva?!“

Paní jen ztuhla a nebyla schopná reakce. Není se co divit, takové množství „kurev“ bych nečekala ani v Perlovce, natož v projevu ochranky k naprosto cizímu člověku, který by mu navíc mohl být díky svému věku už i prarodičem.

„To snad nemyslíte vážně, ne?“ vyletělo mi z pusy ani nevím jak.

„Vy se do toho, kurva, nepleťte jako!“

Moje hádací já už pomalu vytahovalo seznam nadávek „pro zvláštní příležitosti“, ale… chlapík z ochranky byl na tomhle poli evidentně mistr s mnohaletou praxí, který by mě s přehledem přehrál, navíc nebyl zrovna rachitik a pokud by ho nenapadlo nic lepšího než mi svůj pohled na věc vysvětlit ručně, byla bych na svých „repre-botách“, pokud by se mě nikdo nezastal, snadnou kořistí (zkuste brát čáru v páskáčích na podpatku).

„Když vám řeknu, že se chováte jak dobytek, tak urazím ty zvířata,“ zašklebila jsem se na něj.

„Nějaká chytrá, ne?“

 „Nechte si zavolat vedoucí, tohle si přeci nemůže dovolit!“ otočila jsem se na paní, jeho ignorovala a radši vyrazila k pečivu.

Nevím, jak to dopadlo. Další místní specialitou (kromě svérázné ochranky) jsou totiž fronty až do půlky prodejny, takže když jsem po dvaceti minutách míjela místo činu, hlavní aktéři už byli pryč. Doufám, že v kanceláři vedoucí. Každopádně jsem ten den premiérově „nakrmila“ box s nápisem „Vaše stížnosti“. I když jsem nebyla hlavní aktér, ale jen účinkující ve vedlejší roli, musela jsem se z téhle příhody vypsat. U kolonky „kontakt na vás“ vedení slibuje, že obdržíte zpětnou reakci. Tak na ní teď čekám… a čekám a čekám…  asi marně.

„Že ses do toho vůbec pletla,“ usadila mě na závěr kolegyně v muzeu, když jsem jí ještě celá „vyplesklá“ svůj zážitek dovyprávěla. K tomu snad jen: „Proti hlouposti a hrubosti se bojovat musí…

... ale vyhrát se nedá“ (Jan Werich)