O cestování po indicku a tělocviku na trati

„Občas si připadám jak v autobuse někde v Indii,“ posteskl si onehdy kamarád, když jsme se pokoušeli vybojovat slušné místo v posledním nedělním autobuse do Prahy. Nemohla jsem nesouhlasit. Už vážně chybělo jen, aby pár študáků obsadilo střechu, protože počet těl na metr čtvereční zcela jistě odpovídal jihoasijskému standardu „sardinkovitosti“ dopravních prostředků.

Už z toho důvodu nemám ráda těch 5 hodin, které týdně trávím na cestách mezi stověžatou Prahou a Chomutovem.  Pořád jsem si nezvykla na to, že na celých 300 minut ( a to je nějakých 1800 vteřin!) přicházím o svůj osobní prostor. Do žeber dostávám na každém výmolu od slečny napravo, levou nohu necítím pod drtivou tíhou hromotluka na druhé straně. O tašce, která vypadá, že mě každou chvíli vezme při své cestě z přihrádky na zem po hlavě, radši ani nemluvím. Ještě bych to mohla přivolat.

A to jsem v lednu jásala. Ne snad proto, že při prudkém zabrzdění jsem pokaždé spadla díky několika vrstvám zimního oblečení do měkkého, ale Dopravní podnik do světa hlásal, že nejvytíženější spoje na zkoušku posílí o další autobusy. Konec jízd ve stylu tělo na tělo, už žádné další hodiny strávené ve vydýchaném prostoru se zpocenými lidmi…?

Kdepak! Jsme přeci v Česku. Autobusy sice byly nasazené, ale začátek jejich zkušebního období kopíroval start zkouškového na většině vysokých škol. Tudíž padly nedělní pravidelné hromadné výjezdy studentstva. Většina vysokoškoláků zkouškami prošla, zkušební provoz autobusů nevyšel. „Malá vytíženost,“ hlásal pravděpodobně závěrečný referát.

… tak teď raději jezdím vlakem. Zaplatím sice víc, ale vím, že když doběhnu na nádraží o pět minut později, nic se neděje, desetiminutové zpoždění, které jsou některé vlaky schopné nabrat už po prvních dvou kilometrech, to jistí. A většinou si i sednu. Jen předtím důkladně zkontroluji sedačku… Občas to mívám dokonce s tělocvikem. Tuhle jsem trénovala skok do dálky. Dveře byly zaseknuté a než jsem proběhla s krosnou na zádech celý vagon, vlak se rychle dával do pohybu. Vyjevená výpravčí, které jsem se náhle objevila v zorném poli, na mě z perónu jen houkla: „No, asi budete muset skočit.“ Tak jsem skočila. Akorát dveře jsem za sebou nestihla zavřít.    

Ještě v letu jsem si vzpomněla na všechny ty nešťastníky, kteří skončili pod koly vlaku, a vím, že pokud se se svým sportovním výkonem někdy svěřím mojí starostlivé mamce, tak budu pod jejím bedlivým zrakem muset opět nastupovat do přecpaného busu. Nebo chodit do Prahy pěšky. Alespoň bych ušetřila…