Miluj bližního svého

Nevím jak vy, ale já jsem schopná pořádného výkonu jen, když jsem pod stresem a čas mě neúprosně tlačí ne k zemi, ale ke klávesnici noťasu (v posledních měsících mého nejvěrnějšího společníka v oblasti psaní:) Podobné to bylo i při tvorbě tohoto příspěvku. Chomutovský kalamář je soutěž, která je psavcům v bývalém chomutovském okrese dobře známá. Letos proběhl již osmý ročník. Účastním se pravidelně.. pravidelně svůj příspěvek píšu v noci před uzávěrkou... a zatím mi to nosí štěstí:) Příjemné počtení  

Pomalu upila z dnešní třetí kávy a koukla na hodiny. Ani upřený pohled nedonutil rafičky k větší rychlosti. „Ach jo,“ vzdychla při pomyšlení na následujících pět hodin, které stráví na sesterně. Znovu usrkla hořký nápoj a jako už tolikrát bojovala s touhou sáhnout do cukřenky pro dvě kostky, které by zmírnily hořkost.

Neměla ráda noční směny, kdy ticho chodeb přerušovaly alarmy, které byly jen málokdy posly dobrých zpráv. Dřív než se zvedla na další obchůzku oddělení, zalistovala kalendářem.

„Dnes má svátek Jana,“ vyklouzlo jí ze rtů, až se sama svého hlasu lekla. Zavřela oči a pokusila se z hlavy vypudit myšlenky na dceru, které před rokem touto dobou přála.

„Odešla sama, já ji nevyhnala,“ proběhlo jí hlavou, když za sebou zavírala dveře sesterny.

Bála se. Stála opřená o stůl a zhluboka dýchala.

„Proč já, proč já?“ vzlykavě mechanicky opakovala pokaždé, když přišel nový stah. Znělo to jako zaříkávadlo, které zmírní bolest, ale pomáhalo málo. Další nával bolesti ji poslal do kolen.

„Mami,“ šeptala, ale věděla, že na to, co přijde teď, bude sama… jako na všechno v posledním roce. Kolikrát za těch dvanáct měsíců došla k bytovce, kde měla ve druhém patře svůj pokoj, své dřívější zázemí? Vlastní pýcha, ale byla vždycky silnější.

„Mám snad zazvonit a oznámit jí, že mě přítel těhotnou vyhodil z bytu? Jsem plnoletá, zvládnu to,“ šklebila se ironicky pokaždé, když se sociální pracovnice v azylovém domě zmínila o její matce.

Zakousla se do hřbetu ruky, aby ztlumila výkřik. Teď už věděla, že to půjde zvládnout jen těžko…

„Nemůžu spát, sestři,“ ozvalo se za ní, když zavírala dveře pokoje.

„Přinesu vám prášek, jestli chcete,“ unaveně se otočila a pokusila se alespoň o bodrý tón svého hlasu.

„To budete hodná.“

Smutně se pousmála. Hodná. Taková bývala málokdy. Mnohem častěji byla pedantská, puntičkářská, náladová a otrávená. Hádku s Janou dokázala vyvolat i sebevětší hloupost. Pak se ani jedna nerozpakovala použít ta nejtvrdší obvinění.

„Já už s tebou nebudu, stěhuju se k Radkovi!“

Přesně si vybavovala dikci Janina hlasu, když na ni křičela své rozhodnutí a do sportovní tašky házela nejnutnější věci.

„Jak myslíš,“ poznamenala tehdy suše, „ještě se s prosíkem vrátíš.“

Držela v rukou malý křičící uzlíček a po tvářích jí tekly slzy. Třesoucíma rukama se pokoušela základně ošetřit pupeční šňůru. Z hlouby paměti tahala poučky, které si kdysi četla v mamčiných knížkách.

„Neplakej, no tak,“ houpala ji na rukách a sama přes slzy nic neviděla.

Nemohla si ji nechat, to věděla už od chvíle, kdy jí Radek zavřel dveře před nosem. Kolik nocí pak strávila přemýšlením, jak dál. „Odvahu“ jít na přerušení nenašla.

Až do teď si myslela, že tohle řešení bude nejlepší. Už si tak jistá nebyla. Ale když nic lepšího nevymyslela za celých devět měsíců, teď už ji těžko něco napadne.

Pomalu se postavila na mátožných nohách a natáhla se pro velkou osušku.

„Půjdeme se projít,“ hladila svou dceru zlehka po chmýří na hlavičce, když ji opatrně balila do teplé osušky.

Otevřela skříň s léky a do dlaně zručně odklepla  růžový prášek. Na chodbě ještě přibrala konvici černého čaje. Nechtělo se jí pro něj vracet, kdyby ve sklenici na nočním stolku už nebyl.

„Děkuju,“ vděčně se usmála pacientka, když jí podala pilulku, „já toho poslední dobou moc nenaspím. Vzbudí mě všechno, nejhorší je, když se syn vrací v noci domů z flámu. To jsem vzhůru po prvním otočení klíče v zámku.“

„To vám závidím.“

Ji doma nikdo ze spaní nebudil. Po Janině odchodu na ní po návratu z práce čekaly jen smutné a tiché stěny třípokojového bytu. V práci trávila celé dny, a když přišla nabídka pozice na jiné klinice s vyšším úvazkem, neváhala. Doma by se zbláznila.

Chtěla zavolat Janě, ale vždycky „hrdě“ odložila telefon dřív, než se na druhé straně ozval vyzváněcí tón. O tom, že jí udělat první krok nepřísluší, ale byla poslední dobou přesvědčená stále méně.

Cestu nočním autobusem zavrhla. Plačící novorozenec by přilákal zbytečnou pozornost na její ztrápenou postavu. Ke klinice se vydala pěšky. Štěrk tlumil její kroky, ale na zvuk jejího pláče byl krátký.

„Budeš se mít fajn, uvidíš,“ vyrážela ze sebe trhaně a snažila se do paměti vtisknout barvu a tvar očí její dcery. „Já bych nebyla dobrá máma, fakt.“ Dál už nemohla, hlas ji zradil. Odhrnula si z čela vlasy a usykla, když ji po prudkém pohybu píchlo v podbřišku.

Světla kliniky svítila do noci jako maják varující lodě před ztroskotáním. Ona už ztroskotanec byla, ale malá si zaslouží lepší bytí.

Otevřela dveře do vstupní haly a před náporem světla musela přivřít oči. Pevněji přitáhla osušku k drobnému tělíčku a sbírala síly. Na rozloučení, na stisknutí zvonku pohotovostní služby, na útěk…

Zlehka přitiskla své rty na drobnou tvář a položila dítě na rohožku.

„Je mi to líto.“

 Stiskla zvonek.

Trhla sebou. Zvonek ji probudil z krátkého spánku, který si cestou do vstupní haly vyčítala. Nikdy by neměla usnout v práci!

Nejdříve si myslela, že jde zase jen o další pokus o vtip. Kromě kusu hadru, který ležel na rohožce, nic a nikdo v hale nebyl. Sehnula se, aby látku uklidila.

„Panebože.“

Strnula při pohledu na modré oči ubrečeného novorozence. Opatrně ho vzala do náruče a ještě vyběhla ven před budovu. Tušila, že tenhle pokus je nejspíš marný. Za roh ulice právě rychlým krokem zahýbala dívka, která jí opět bolestně připomněla Janu.

„Zítra jí už určitě zavolám,“ slíbila sama sobě v duchu, když o chvíli později s dítětem v náručí vytáčela linku nočního lékaře…