Držitelem Jánského plakety snadno a rychle - teď už převážně vážně

„Není jehla jako jehla, tu odběrovou bych co do velikosti přirovnala ke kratší pletací jehlici,“ odpovídám v žertu na otázku, která pálí každého prvodárce, a tudíž musela zaznít i z úst mých dvou kolegyň během cesty k pavilonu Y nemocnice Na Královských Vinohradech. Že moje odpověď nebyla nejšťastnější, mi dojde hned vzápětí. Možná právě kvůli podobným předsudkům a mýtům, které se obecně tradují, v České republice zoufale chybí pravidelní dárci krve.

Rozhodnutí darovat svou vlastní krev stojí nejen odvahu, ale i trochu odříkání. Aby byla krev vhodná k odběru a dalšímu zpracování, musíte 16 hodin před odběrem držet lehkou dietu. Večeře skládající se z „třířádkového“ bůčku a sklenice piva rozhodně není tou správnou volbou. Hladovění se ale nedoporučuje, takže do budovy transfůzní stanice přicházíme posilněné netučnou ale vydatnou snídaní.

V šatně odevzdáme kabáty, naopak nafasujeme modré igelitové návleky na boty a postarší šatnářka nás naviguje do prvního patra ke kartotéce. Po zkušenostech z chomutovské transfůzky čekám zelenou nepřívětivou chodbu, kde se bude tlačit spousta lidí, ale realita je úplně jiná. Na polstrovaných křeslech v prosvětlené hale sedí

jen šest mužů a jediná zástupkyně ženského pokolení. Příchod tří mladých dívek samozřejmě vyvolá na některých tvářích  úsměv typu: „Jo, děvčata, už se těším, až vás budou sestřičky křísit.“ Což je další z mnoha přesudků. Statistická čísla mluví jinak: Mdloby po odběru postihují jen jednoho dárce ze sta a kupodivu ve věkové kategorii do 25 let silně převažují muži.

„Jste tu poprvé?“ ptá se sestřička za okýnkem a po přikývnutí k nám přistrčí průvodce po oddělení. „Tak mi nadiktujte kontaktní údaje a mezitím si to prostudujte.“ Po přečtení informační brožurky každá nafasujeme plastový kelímek s číslem, dvoustránkový dotazník a rady, jak postupovat po oddělení. „Půjdete podle čísel, jednička jsme my, dvojka je toaleta, kvůli vzorku moči, trojka je laborka s kontrolním odběrem a tak dále,“ usměje se na nás povzbudivě a v počítání raději nepokračuje, aby nás moc nevyděsila.

„To je číslování stanovišť skoro jako při bojovce na táboře, co?“ zasměje se Petra dřív, než zmizí za dveřmi s velkou číslicí dva. Poznámku o tom, že při bojovce ale jen těžko přijde o 450 ml krve, raději spolknu, strašení už bylo dost.

Kelímky s močí hned vzápětí odložíme v místnosti vedle – laboratoři, kde se potencionálním dárcům také odebírá první ampule krve. Slovo „potencionálním“ je na místě. I přesto, že dodržíte dietu, nemusí vaše krev splňovat všechna kritéria a k vlastnímu „velkému“ odběru vás lékař nepustí.

„Vy jste prvňáčci, že?“ zařadí si nás v laboratoři sestřička do vlastního žebříčku. Snažím se jí vysvětlit, že už za sebou několik odběrů mám, ale protože jsem na jejich transfůzní stanici poprvé, spadám i já mezi začátečníky. Zatímco mi trpělivě vysvětluje, kam se mám dojít nasvačit, než bude mít paní doktorka v rukou výsledky rozboru mé krve, zručně odebírá tenkou jehlou trochu do zkumavky.  

V následujících zhruba dvaceti minutách podrobí tu trochu důkladnému zkoumání. Zjišťuje se nejen množství červených a bílých krvinek a krevních destiček, ale i stopy léků nebo omamných látek. Z krevního obrazu se dá také vypozorovat, zda dárce v poslední době prodělal chřipku nebo jinou nemoc, popřípadě jestli na ní nemá zaděláno. Pravidelným dárcovstvím tak člověk k dobrému pocitu navíc získá jistotu, že je s jeho zdravím vše v tom nejlepším pořádku.

Zhruba po půl hodině začne sestřička vyvolávat jména. S výsledkovým archem postupně vcházíme do ordinace, kde nám lékařka Dagmar Turková oznámí verdikt o způsobilosti, popřípadě nezpůsobilosti k odběru.

„Dneska máte málo železa. To bychom vám tu transfůzi museli ihned po odběru vrátit zpátky,“ sdělí mi, když prolistuje výsledky všech testů. „Dám vám na to balení vitaminů s kyselinou listovou a hodně jezte hovězí maso a luštěniny,“ vyndá ze šuplíku balení zelených tobolek. „Budeme rádi, když za měsíc přijdete znovu,“ podá mi na závěr ruku.

Ačkoli transfůzní oddělení v nemocnici Na Vinohradech patří ke špičce ve svém oboru, i zde se potýkají s nedostatkem dárců. Podle slov primářky Jitky Kracíkové je současný počet dárců pouhá pětina ideálního množství. Vždyť jen pro pacienta po těžké autonehodě je v prvních dvou dnech zapotřebí krev od 102 lidí. Trn z paty nevytrhnou ani dárci, kteří přijdou nárazově při některé z mediálních akcí. Nemocnice si totiž nemůže udělat zásoby, červené krvinky jsou schopné přežít jen 42 dní, pak se darovaná tekutina stává bezcennou.

Stejný verdikt jako já si vyslechne i Petra. Jedinou úspěšnou je Andrea, kterou jsme k odběru „zverbovaly“ jen den předtím. „Není vám špatně?“ ptá se jí ještě mezi dveřmi lékařka. „Zatím ne,“ podotkne temně a mizí nám z dohledu směrem ke dveřím s číslem sedm, za kterými je odběrový sál.

Samotný velký odběr trvá jen zhruba pět až sedm minut a ani odběrová jehla v reálu nepůsobí až tak strašným dojmem. Jde jen o minimálně bolestivou záležitost a 450 odebraných mililitrů je tělo schopné nahradit do 24 hodin. Největší problémy tak způsobuje změna tlaku v cévách – právě ta může v následující půl hodině, kdy se s ní tělo vyrovnává, při prudkém pohybu nebo dlouhém stání způsobit mdloby.

Proto vás sestřičky nepustí z křesla v odběrové místnosti okamžitě a „nutí“ vás ještě chvíli sedět. Polstrovaná lavice je pro jistotu umístěná i před okénkem zdejšího bufetu, kam si na závěr dojdete pro občerstvení. Obecně se doporučuje zapít vše colou, která zvyšuje tlak, a dát si k ní něco sladkého.

Pomalu se blíží poledne a cvrkot na oddělení utichá. V místech, kam už běžný dárce nemá přístup, ale pracovat teprve začínají. Krev se teď musí zpracovat na tzv. centrifuze, kde se rozdělí na jednotlivé složky, které se expedují tam, kde jsou aktuálně zapotřebí. „Dnešní“ krev se prý posílá do Motolské nemocnice, nejspíš na dětské oddělení. Alespoň to vzápětí tvrdí sestra, která prochází okolo.

„Kolik odběrů musím mít, aby měla metro zadarmo?“ ptá se žertem Andrea, když v šatně odevzdáme modré návleky. To, kolik odběrů musí člověk mít, aby jezdil zadarmo, netuším, ale dárci krve mají i tak dost výhod. Za každý odběr si mohou například odepsat z daní dva tisíce korun. Existují i zařízení, kde si můžete nechat přímo za odběr zaplatit, Na Vinohradech ale dávají přednost bezplatným dárcům.

„Máme pak jistotu, že toho člověka nemotivuje finanční odměna, ale jen čistě vnitřní přesvědčení. Takže nám nezamlčí žádné informace ohledně své stavu jen proto, aby vydělal,“ vysvětluje primářka Jitka Kracíková na internetových stránkách Fakultní nemocnice.

Pokládat na pomyslné misky vah vedle sebe ochotu pomoci někomu jinému a peníze mně osobně přijde hloupé, ale pokud počty pravidelných dárců nestoupnou, nemocnicím nic jiného než motivovat veřejnost penězi nezbude. A místo držitelů Jánského plaket za bezplatné odběry tu budeme mít zástupy lidí, kteří pro peníze doslova cedí krev. Smutná představa, nemyslíte?