Být hosteskou, aneb nejrychlejší cesta k psychologovi

Znuděně brázdíte s nákupním vozíkem po uličkách supermarketu a jediné rozptýlení, které mezi džusy, těstovinami, kečupem, hovězím masem a želé bonbony objevíte, je ochutnávka… znáte to, klasický hypermarketový kolorit. Vždycky jsem si myslela, jaký má ta slečna za pultíkem jednoduchý život. Usmívá se, tu a tam trochu zakomunikuje se zákazníkem, několikrát za odpoledne odmítne pozvání na kávu, víno, pivo, limo, večeři, zájezd do Říma, společný život a tak podobně… Ale ono ne! Když jsem se v lednu upsala agentuře, netušila jsem, že jsem se spíš upsala ďáblu, který na sebe bere podobu neochotného personálu, někdy opravdu velmi dotěrných zákazníků a kontrol, které si podávají dveře… pardon… spíše držadla nákupního vozíku…

Pátek, 13:15

Hlásím se na personální recepci jednoho nejmenovaného pražského hypermarketu. Projdu kontrolou, za jakou by se nemuseli stydět ani v Bílém domě, kdyby mě tam tedy, nedej bože,  někdy pustili na návštěvu… Hledám někoho z oddělení nápojů, kde se mám hlásit.

Pátek, 13:30

Slečna na informacích si mě po 15 minutách konečně začíná všímat. Na mojí žádost volá do kanceláře a ptá se po vedoucím z nápojového koutku. Prý mám chvilku počkat.

Pátek, 13:45

Už poměrně dlouhou „chvilku“ postávám vedle informací a čekám na tajemného vedoucího z nápojů. Za 15 minut mám začít akci, zatím nemám ani stůl, ani oblečení, ani materiál, ale zato dost intenzívní pocit, že moje přítomnost paní na informacích docela vytáčí. Ten se ještě umocní ve chvíli, kdy si ji zase volám a prosím ji, aby mi na vedení zavolala ještě jednou. Kdyby pohled vraždil, ležím tam v krvi, to mi věřte!

Pátek, 13:50

Konečně! Přichází jakási ženština. V duchu jásám, že se konečně něco začne dít.

„Nevím, kde máte váš stánek na akci, jděte si do skladu a zkuste ho najít,“ vypálí na mě jako z kulometu a zase mizí.

Ok, vyrážím do skladu. Do skladu, který si svojí velikostí nezadá s menší hokejovou halou.

Pátek, 14:00

Namísto usmívání se na zákazníky pobíhám po skladu a hraju si na Sherlocka Holmese. Neúspěšně. Odchytávám paní, co mě sem předtím poslala. Kdyby vraždil jen výraz obličeje, tak už jsem dnes podruhé mrtvá.

„Tak si zavolejte na agenturu! Jak já mám vědět, kde máte nějakej stánek?!“ Moje odpověď, že jak to mají vědět lidi v agentuře, když ve zdejším skladu nikdy nebyli, ji neuspokojí. „Dejte mi pokoj!“

Ok, volám do agentury a mezitím, co na druhé straně tútá vyzváněcí tón, já si v duchu na uklidnění počítám ne do deseti, ale do bilionu.

Pátek, 14:10

Líčím šéfovi příkoří, která tu na mě páchají. Uklidňuje mě a posílá ve skladišti do oddělení nápojů. Odpovídám, že to už jsem prolezla dvakrát a stánek tam není. Odpovědí je mi asi minutové ticho a nakonec ujištění, že zavolá kolegovi a někde zjistí, kde se ten slavný stánek vyskytuje.

Pátek, 14:30

Čekám na telefonát od šéfa a odolávám veškerým snahám o seznámení s jakýmsi Voloďou z bezpečnostní agentury. Ne, jeho historky o chytání zlodějů žvýkaček mě vážně nezajímají. Zvoní mi telefon.

„Ten stánek je URČITĚ ve skladu, v oddělení nápojů! Včera ho tam vezl zástupce firmy, pro kterou dnes pracujete!“ Opět odpovídám, že tam stánek opravdu není a OPĚT jsem z druhého konce drátu ujišťována o opaku. Začínám uvažovat o inzultaci první osoby, která půjde okolo.

Pátek, 14:45

Jsem krůček od toho vyskočit z kůže. Místo toho vyskakuji na nejbližší paletu s jediným cílem – spáchat demonstrativní sebevraždu skokem mezi balíky Coca coly. Z vrcholu palety s pitím je výborný výhled na část skladu, která je zastavěna dalšími paletami s pitím. Jedna vedle druhé… a uprostřed toho moře PET láhví… můj stánek!!

Pátek, 14:50

Úkol tedy zní jasně. Sehnat někoho, kdo mi pomůže dostat všechny ty věci ven. Odchytávám prvního chlápka, co jde okolo. Nerozumím mu, mluví rusky. Dobře. Zkouším to na mladou slečnu. Nerozumím jí, mluví rusky. Nakonec se rozhodnu být trochu drzá a sahám po interním telefonu, co je ve skladišti na zdi, a zadávám volbu „vedoucí provozovny“

„Dobrý den, potřebovala bych někoho, kdo umí s vysokozdvižným vozíkem, nebo paleťákem, protože potřebuju vytáhnout materiál na promo akci.“

„A to nemáte ruce?“

„Mám. Dokonce dvě. Proč?“

„No, tak je laskavě zapojte a vytáhněte si to sama!“

„Prosím?! Těch zhruba 30 palet s pitím?!“

Tút tút tút tút.

Chápu, slečně/paní na druhé straně telefonu  pravděpodobně upadl v tu chvíli lak na nehty nebo něco podobného.

Pátek, 15:00

Volám na agenturu a v duchu už se objednávám do psychologické poradny. Co je moc, to je moc. V agentuře to nikdo nebere. Po očku sleduji dva chlápky, co právě dorazili, a o něčem se dohadují. Vypadají schopně. Jdu zkusit štěstí a poprosit je, jestli by mi elektrickým vozíkem nevytahali ty palety.

„Dobrý den, můžu-,“

„Dobrý den, vy budete určitě naše hosteska, volali mi z agentury, prý je tu problém s personálem, ale nebojte, už se to řeší.“

Chce se mi štěstím brečet a nejradši bych tomu dobrodinci dala pusu. Asi fakt potřebuju tu psychologickou poradnu.

Pátek, 15:30

Právě jsme se „prokousali“ za pomoci elektrických vozíků ke stánku. V duchu zákeřně přeju té osobě, která mi položila telefon, aby měla tu možnost odnosit tohle všechno sama… na svých zádech.

Pátek, 16:00

Stánek stojí. Začínám s dvouhodinovým zpožděním s „profesionálním usmíváním se na zákazníky“. Pravda, úsměv je lehce křečovitý.

Pátek, 16:35

Ke stánku se jak lavina žene dítko neidentifikovatelného věku i pohlaví. Než se zmůžu na obranný manévr, obratně na zem shazuje většinu kelímků s ochutnávaným džusem. Až ho podezřívám, že to udělalo schválně.

Jsem klidná, vyrovnána, nic mě nerozhodí. Jsem klidná vyrovnaná, nic mě nerozhodí. Jsem klidná…

Pátek, 17:15

Stávám se terčem útoku dvou důchodců. Prý je „můj“ výrobek moc drahý. Jako kdybych já určovala jeho cenu, výši důchodů nebo rozhodovala o poplatcích ve zdravotnictví, o kterých vzápětí také začnou.

Pátek, 17:45

Ty dvě osoby tu stojí stále a dostávají se celkem do ráže. Je fakt, že mě už si nevšímají, ale slyšet už popáté tu samou litanii na všechno a na všechny… jestli z rozčilení netrefí šlak je, tak se to poštěstí za chvíli mně.

Pátek, 18:00

Kdyby uměly moje nohy verbálně komunikovat, tak by sprostě nadávaly na podpatky.

Pátek, 18:15

Jdu si do skladu pro další zásoby džusu a… a paleta se zbožím, které je určené na ochutnávku je zase fuč. K hysteráku chybí jen krůček.

Po deseti minutách ji nacházím v nejhořejším patře skladu. Sedám si na přepravky s mrkví a čekám, až zahřmí… 

Protože verbální komunikaci už téměř nezvládám, všechna čest postaršímu skladníkovi, který se po chvilce objeví a z mých posunků pochopí, co chci, sedá do vysokozdvižného vozíku a paletu mi sundavá. Udělila bych mu metál za ochotu. Asi jako jedinému v tomhle marketu hrůzy.

Pátek, 20:00

Uklízím stánek a ukládám ho na místo, kde určitě nebude nikomu překážet… zítra to bude rychlovka bez hledání. Při odchodu Voloďa div netrvá na osobní prohlídce. Kdyby pohled vraždil, svíjel by se teď na zemi on. Zapadnou za mnou dveře marketu a já si říkám, že zejtra už to MUSÍ být v pohodě.

Sobota, 9:15

Vcházím do skladu a místo, kde byl můj stánek, je prázdné… Volejte rychlou… a rychle…