Učitel vs. úrazy - aneb jak Ivana bolelo břicho

"Jó holka, tady jsi pořád jednou nohou v kriminále. Něco se stane a vždycky je to vina učitele. Nikomu už nevysvětlíš, že nemůžeš být na třech místech najednou. Radím ti - všechno hlásit... i kravinu. Lepší než něco zanedbat!

Ano, moudře mi radila, moje dobrá kolegyně. A vždycky se najde nějaká blbá kolegyně, která je jiného názoru. Ovšem na tu se můžete vykašlat, hlavní je chránit sám sebe! 

To se takhle jednou bavíme o volné hodině s kolegyní Majkou (tou dobrou) a já se jí svěřuji se svou úzkostí ohledně školních úrazů. "Vždycky na dozoru trnu, že se něco semele, někdo se přizabije a oni pak řeknou, že za to můžu já", svěřuji se. "Jó, tak to já taky. I po třiceti letech tady na tý základce se pořád bojím. Nikdy nevíš, co se stane, neuhlídáš všechno. Ale důležitý je, abys na tom dozoru vůbec byla. To by pak byl fakt průšvih." "Ani by mě nenapadlo vykašlat se na dozor, je mi jasný, že by se zrovna někdo zabil." "Ano, přesně tak." "A vem si třeba, když se jede se třídou na výlet a jdou se všichni koupat." "Koupat?" zasměje se Majka. "Tak za prvý - na týhle škole se na výlety nejezdí - maximálně jednodenní a nejlépe jen procházka po městě. A za druhý - koupání? To už vůbec ne! Je x-let zakázaný." "Jak to?" divím se. "No, protože asi před patnácti lety se na výletě jeden žák utopil. A pak to hned vedení zakázalo." Jsem v šoku. 

"Jo, ale všechno je nebezpečný, nejen koupání. Před pár lety vzala kolegyně svoji třídu na minigolf - naprosto bezpečná věc, myslíš si. Ale houby. Kluci dělali kraviny, jeden napálil míček a napálil ho tak nešťastně, že trefil spolužáka do oka. A co myslíš? On o to oko přišel!" "To je hrozný." "Jo, je to hrozný. Já to říkám furt, učitel je věčně jednou nohou v kriminále." 

Její slova mám neustále na paměti. Asi za měsíc si to vyzkouším na vlastní kůži. Vlezu do osmičky a zatímco se všichni postavili, Ivan sedí zkroucený v lavici a drží se za břicho. "Co se stalo, Ivane, bolí tě břicho?" "Jo." "Je ti špatně od žaludku?" zjišťuji. "Chceš jít na záchod?" "Ne, to ne." "Tak co se ti stalo?" "Já se trochu praštil do břicha." "Jak - praštil do břicha?" "No my se se spolužákem pošťuchovali a on mi zaryl prsty do břicha. Ale to bude dobrý", hraje si na tvrďáka. Začnu být docela nervózní. "A kdy se ti to stalo?" "O přestávce." "O které?" Z něj aby člověk páčil každé slovo. "O téhle." Sakra, to jsem měla zrovna dozor. "Tak pojď, půjdem to nahlásit paní sekretářce." "Ne, já nejdu, to bude dobrý." Třeba je to opravdu jen hloupost, napadá mě, jakou asi silou ho mohl spolužák dloubnout do břicha? Určitě to za chvíli přejde. "Dobře, napíšeme si slíbený test." Zatímco píší, nespouštím zrak z Ivana, který zase nespouští ruku z břicha.

Když máme napsaný test, už to nevydržím. "Tak pojď Ivane, jdeme za paní sekretářkou nahlásit úraz." "Ne, já nechci." "To není diskuze, to je rozkaz", obořím se na něj. "Proč tam musím chodit?" "Za prvé nechci, aby se ti něco stalo a za druhé bych z toho měla velký průšvih být to vážnější. Mám za tebe zodpovědnost, chápeš?" Asi bych s ním neměla diskutovat, jenže filozofie většiny kolegyň - "A proč to mám dělat?" "Protože jsem to řekla", mi nějak nefunguje. Asi proto, že o ní nejsem vnitřně přesvědčená. Po několikaminutovém boji se Ivan konečně uvolí. "Tak teda jo, ale nebudu muset říkat sekretářce, kdo mi to udělal, že ne? Já nejsem žádnej práskač. Navíc on to neudělal schválně, nechtěl mi ublížit, dyť je to muj kámoš." "Já vím, Ivane, ale asi se na to paní sekretářka zeptá." "Stejně jí to neřeknu. Navíc už je mi líp. Musíme tam chodit?" "Musíme." "Paní učitelko, já fakt něco vydržím, já už sem přežil horší věci. Kdybyste viděla, tělo mám samou jizvu." Ani se neptám, z čeho je má. A možná, že si i vymýšlí. Asi chce vypadat drsně, tak ho nemíním shodit a pronesu:" Já vím, že vydržíš hodně, ale tohle opravdu musíme udělat." "No jo, dyť já vim..."

U paní sekretářky narazíme na problém. Musí se informovat rodiče. "No, to bude těžký", začne Ivan. "Máma je na Ukrajině, tý se nedovoláte a tady bydlím s otčímem a na toho nemám číslo." A opravdu, maminka telefon nezvedá, takže se nedá dělat nic jiného, než poslat Ivana zpátky do třídy a informovat třídní (moji blbou kolegyni), že má zakročit, kdyby se to zhoršilo. Tak tedy výsledek žádný, ale já odcházím domů s pocitem, že jsem udělala maximum, a nikdo mě později nemůže z ničeho obvinit. 

Druhý den - sotva vlezu do kabinetu, uhodí na mě kolegyně Helenka. "Ty jsi včera hlásila Ivanův úraz?" "Jo." "A co mu bylo prosimtě?" "Spolužák ho dloubnul, držel se za břicho skoro půl hodiny." "Jo?! Tak to bych chtěla vidět, odpoledne tu lítal po škole a vůbec nic mu nebylo. Já s tím měla akorát šíleně papírování, to bylo hrozný." Nechápavě na ní zírám. "A co jsem asi jako měla dělat? Nehodlám mít průšvih jenom proto, že jsem nešla něco nahlásit. Jak mám asi vědět, že to nic není?" To snad ta ženská nemyslí vážně? Jenom aby ONA neměla papírování, tak si já zadělám na průser? V žádném případě, jak jsem řekla na začátku, člověk musí chránit hlavně sám sebe... Aneb - nežaluji ale hlásit se to musí!