Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Jak tátovi málem ujela loď

Co se stane, když ve svých jednadvaceti vyrazíte na dovolenou s otcem, který si málem nechá ujet loď? Dvakrát. Na druhou stranu, lepší, než kdyby mu ujel vlak, že...

Píše se léto 2008 a vztah mých rodičů se ocitá v hluboký krizi. A tak přestože už jsme s bráchou vyrostli z věku, kdy jsme schopni našim otrávit jakoukoli aktivitu, rodinná dovolená se rozhodně nechystá. Máma odmítá jet (chápu), brácha taky (cestování neholduje), takže situace vypadá jednoznačně. Ovšem pak táta přijde s nápadem, že pojedeme jen my dva – do Chorvatska. Taky se mi moc nechce, jenže moře miluju a nikdo jiný mě tam letos asi nevezme, takže ačkoli jsem si vědoma několika tátových problematických vlastností, nakonec kývnu.

Ještě v den odjezdu věřím, že to nemůže být přece tak zlý...

No... Jedna, respektive dvě z otcových zmíněných problematických vlastností se projeví vzápětí. Extrémní nedochvilnosti kombinovaná s automatickým očekáváním, že svět se mu plně přizpůsobí (a rád).

Po pár dnech válení se na pláži se rozhodneme zpestřit si svůj pobyt výletem. Konkrétně plavbou lodí na nedaleký ostrov Krk, spojenou s degustací vína a ochutnávkou místní vyhlášené šunky. Inu, proč ne, nezní to špatně, hlavně zmíněné víno. Třeba mě otec chvíli nebude tak děsně štvát.

Výlet začíná v osm ráno, k čemuž dostaneme od našeho delegáta následující instrukce: „Loď odjíždí v půl deváté z Crikvenice, takže já vás vyzvednu v osm autem tady a pojedeme spolu do přístavu. Doražte prosím včas, loď je větší a poveze i další výletníky z přilehlých letovisek, tak ať nemusejí čekat jen na nás, nikomu by to určitě nebylo příjemné.“

Pro představu – naše letovisko Kačjak je od Crikvenice vzdálené deset, maximálně patnáct minut autem, takže vypadá, že si pan delegát nechal dostatečnou rezervu. Jenže to skutečně jen vypadá... Hned mi vytane na mysl tátova neschopnost a neochota ráno brzo vstávat (kterou jsem po něm sice plně zdědila, ovšem když už si jednou dobrovolně zaplatím výlet, prostě se hecnu a na místo se dostavím včas). Zmocní se mě lehké obavy, jak to všechno zítra proběhne, nicméně posléze mávnu rukou – je přece dospělej člověk a pohlídá si to. Určitě netouží vyvolávat nějaký podzvižení, takže se zařídí, jak má. Ehm... podcenila jsem ho.

Je ráno 7:00 – zazvoní budík. 7:10 – s problémy, ale vypotácím se z postele a vím, že stíhám. Táta spí. 7:20 – dokončila jsem ranní hygienu. Táta spí. 7:25 – chystám si něco k jídlu. Táta otevřel jedno oko. 7:27 – táta otevřel druhý oko. 7:30 -. táta stále leží. „Tati vstávej nebo to nestihneš“, nevydržím. „V klidu... kolik je? Něco po sedmý, ne?“ „Půl osmý“, odtuším. „Pohodička, máme spoooustu času. Snídat nebudu, jídlo si dám na ostrově.“ Jídlo není to, čeho se bojím, tati... 7:35 – táta vstává a míří do koupelny. „Vidíš, jen si vyčistím zuby.“ Ufff, oddechnu si. Tak dneska si asi svůj půlhodinovej rituál na záchodě odpustí. 7:45 – oblíkám se na cestu, když si najednou uvědomím, že otec už je v koupelně nějak podezřele dlouho. „Tati, ty jsi na záchodě?“ obávám se nejhoršího. „Jojo, nějak se mi zachtělo... ale neboj, jen na chviličku, to krásně stíháme. Přesně v osm jsem u auta.“ „To chci vidět“, křiknu naštvaně. „No, tak kdyžtak dvě minuty vydrží, no, ono se to taky nepodělá.“ „A víš, že podělá? Ta loď nebude čekat jen na nás! A pokud jo, všechny akorát naštveme.“ „Ale neee, hele, to bude fakt rychlovka“, zní úplně v klidu, což mě dopálí ještě víc. Přecházím po pokoji jak tygr v kleci. 7:55 – táta stále trůní. „Víš co? Máš pět minut na to dojít k autu. Já odcházim, nemíním ho tam nechat tvrdnout, čau“, prásknu dveřma a vydám se vstříc našemu delegátovi. Bože, to bude trapas.

Už zdálky vnímám, jak kluk okamžitě znejistí, když spatří jen mě. „Dobrý den, omlouvám se, táta bude mít pár minut zpoždění, není mu dobře“, cítím, jak rudnu, ale nevím, co jinýho říct. Koukám do tváře pohlednýho týpka, odhadem jen o trochu staršího než já, a nejradši bych se propadla do země. Sakra, ať už ten otec dorazí! Netrpělivý a lehce popuzený výraz delegáta mluví za vše. Chápu ho, jenže nemůžu bohužel vůbec nic udělat. Je 8:10 a už zdálky vidím, jak se k nám táta žene. „Tak můžeme vyrazit, to byla jen chvilička, ani jste si nevšiml, ne? Pohodička, všechno stíháme.“ „No, to teda nevim, jestli se dostaneme do kolony, přijedeme pozdě“, procedí skrz zuby delegát a pak už radši mlčí. Až do Crikvenice dobrý, opravdu stíháme, jenže jak už to tak bývá s oním zákonem schválnosti – v centru se těsně před nás v jedný uzounký uličce nacpe popelářský auto a nedá se absolutně nijak předjet. Samozřejmě zastavuje každých pět metrů a nekonečně dlouho pečlivě vyklepává všechny popelnice, takže naše hubená rezerva (asi pět, sedm minut) se rozplyne v nedohlednu. V 8:30 teprve vyjíždíme z tý proklatý uličky a delegát si neodpustí: „No, přesně o tomhle jsem mluvil.“ Neodvažuju se ceknout... narozdíl od táty: „ A tak akademická čtvrthodinka, s tím se počítá, ne?“ Já ani delagát radši neodpovídáme.

V 8:40 jsme konečně na palubě. Všichni sice mlčí, ale významně se po nás dívají. Dělám, že nic, co jinýho mi zbývá... Snad nám dají na ostrově hodně vína. Dali. Až moc... Ovšem ještě předtím se musím dívat na to, jak pan delegát plus další tři kluci ze skupinky Čechů v mým věku hltají tu „mořskou pannu“. Štíhlá, opálená kráska v neonových plavkách ladně hodí dokonalou šipku přímo v přístavu vedle lodi z níž vystupujeme. Sice s jedním z těch kluků evidentně chodí, ovšem to nebrání ostatním, aby ji nepokrytě obdivovali. To se tak někdo má, závidím. Fakt strašně. Úkosem kouknu po svým otci ve vytahaným triku a pak na svoje oplácaný, sejrovitý nohy a mám po chuti. Navíc o šipce si můžu nechat leda tak zdát. I kdyby se mi nakrásně povedla, dycky mě tak bolí uši, že radši budu skrytě závidět.

Zanedlouho skončíme v kamenným sklípku, kde nám místní nosí pod nos to nejlepší. Já jako téměř abstinent žasnu, jak může být víno dobrý. Hlavně to červený, sladký, v něm snad ani není alkohol. No, evidentně byl, poněvadž za chvíli mi v chladným sklípku začíná být povážlivě horko. Jenže chlapci pravidelně dolívají a nosí k degustaci další a další... a kdo jsem já, abych odmítala, že? Táta, ačkoliv v tomto ohledu nikterak prudérní, do mě posléze dloubne: „Hele, jez něco, ať ti není blbě.“ „V pohodě, nemám hlad. A to víno je tak dobrý.“ „Ta šunka taky, na, nevzdává se.“ „No, jo“, neochotně si kousek vezmu. „Fuj, to je slaný, dám si radši víno.“ „Jak chceš“, pokrčí nakonec táta rameny a nechá mě svýmu osudu.

Blbě mi není, ale že asi nejsem úplně ve svý kůži začínám chápat v momentě, kdy se už půl hodiny naložená v moři stále potím. Nebo mi to tak aspoň připadá. Já, stará zmrzlina! Koupáním v místní zátoce zakončujeme náš výlet. Na zábavu jsme dostali necelou hodinu s tím, že v pět odjíždí loď zpátky. Delegát žádá, abychom se nalodili alespoň pět minut předem... logicky.

V 16:35, kdy jsem usoudila, že už by mi asi měla být zima, vylejzám z vody. Táta se opaluje. „Půjdeš ještě plavat?“ sonduju. „Jo, ještě si tam skočím.“ „Tak ale běž teď, v pět odplouváme.“ „V pohodě, času dost.“ „Ale víš, že máme bejt na palubě o pět minut dřív?“ „Jasně, budu tam dvacetkrát.“ Začínám se bát. Vždycky, když tohle říká, dorazí brutálně pozdě. Je 16:45. Většina lidí, včetně mě, už se balí a pomalu odchází na loď. Tak to už táta do vody nepoleze, doufám. „Tak pojď“, pobídnu ho. „Ale já jsem si chtěl ještě zaplavat.“ „Jenže to nestíháš.“ „Proč by ne?“ „Protože za deset minut máš bejt na lodi“, už skoro zakříčím, ale pak se ze všech sil ovládnu. „Hele, pět minutek, pak vylezu a za tři minutky jsem na lodi“ a už si to šine do vody. „Dobře, ale se mnou nepočítej“, probodnu ho pohledem. „Já TEĎ odcházím a ty si chytej loď, jak chceš, je mi to jedno.“ Nic, jak kdybych mluvila do dubu. Šel do vody. Nasupeně se vydávám do přístavu.

Z lodi sleduju dění v zátoce. V 17:53 už jsou všichni na palubě. Všichni kromě táty. Jeho hlavu furt vidim ve vodě docela daleko od břehu. Delegát významně koukne na hodinky. Je 17:57, táta vybíhá z vody. Zmateně se rozlíží kolem sebe. Asi mě hledá. Nenajde, takže rychle posbírá věci a jen bos a v plavkách se vydává na cestu do přístavu. Musí se projít asi půlka zátoky, což pár minut zabere. Táta se dá do běhu. Celá loď sleduje, jak se mu třese břicho. Čeká se jen na něj. Hanba mě fackuje aniž bych tušila, že to nejhorší teprve přijde.

17:05 – delegát si zlostně odfrkne – táta se konečně nalodil. Mokrej, bos a v plavkách zadýchaně usedne vedle mě na dřevenou lavici. „Proč jsi nepočkala?“ vybafne dotčeně. „Jsem ti řekla, že odcházím.“ Nechápavě na mě kouká. Nejsi zvyklej, co? vztekám se v duchu. Tohle by si tvoje manželka nedovolila. Jenže já jsem dcera, já si to dovolit můžu.

„Ty plavky mě studí“, prohlásí po chvíli... „Co chceš jako dělat?!“ vyděsím se. „Támhle za kajutu si zalezu, nikdo mě neuvidí.“ „To se hodláš převlíkat tady?“, syknu. „No a kde jinde? Na chvilku na ně vystrčím zadek, nó, to je toho“, má už vymyšlenej postup. Rezignuju. Dyť už je to stejně jedno. Takže jo. „Schová“ se za kajutu, zpoza níž ho vidí tak dobrá polovina osazenstva lodi, včetně delagáta a partičky mladejch v čele s mořskou pannou. Na několik dlouhých sekund zasvítí bílej zadek mýho otce a vzhledem k jeho tradičním bolestem v kříži se převlíkání ještě trochu protáhne. Jak se loď houpe, začínám se reálně bát, že svým pozadím narazí do delegáta, který postává asi metr od něj a ostentativně se dívá jinam, stejně jako zbytek party. Cítím, že už jsem absolutně střízlívá a k tomu toužím být ještě neviditelná. Doufám, že táta taky. Jenže už potřetí jsem ho dnes podcenila. Asi v půlce plavby se jakoby nic přitočí k delegátovi a bodře prohlásí: „Mohl byste se vyfotit s mojí dcerou? Na památku...“ Tak to mě poser. Proč??? Fakt mě chce totálně znemožnit? „Jooo, dobře“, ušklíbne se kluk. „Tak ji vemte kolem ramen... tááák, super“, komentuje táta a pak nás zvěční – dodnes se kochám obrázkem nás dvou, jak se křečovitě držíme kolem ramen kilometr od sebe.

Dílo dokonáno, teď si ještě ke všemu myslí, že mám o něj zájem a vysílám tatínka, aby mě s ním nějakým způsobem dával dohromady. Bože, chci zalízt zase do sklípku a zbytek dne strávit tam – se sladkým vínem. S hodně vínem...

Závěrem podotýkám, že nebylo cílem tohoto článku nadávat na mýho tátu nebo ho dokonce zesměšňovat. Příběh popisuji tak, jak se stal a co jsem tehdy cítila. Za ty roky už jsem se naučila tátu brát takovýho, jakej je a tomuhle zážitku už se jen od srdce směju. Jo, má svoje mouchy, ale se mnou to taky tenkrát nebylo (a pořád není) jednoduchý.

Kamarád, když jsem jednou zase nadávala na svýho tátu, mrazivě prohlásil: „Buď ráda, že vůbec nějakýho máš... můj umřel, když mi bylo devět. Takže si ho užívej – všechno ostatní jsou blbosti.“ Měl pravdu.

Autor: Alena Šnajdrová | čtvrtek 30.5.2024 4:33 | karma článku: 13,70 | přečteno: 336x
  • Další články autora

Alena Šnajdrová

Jak jsem zase nesbalila učitele - učitel třetí

O tom, jak jsem svůj pověstný neúspěch u mužů s diagnózou vysokoškolského učitele zakončila finálním debaklem a vyhodnotila, že asi nejsem typ holky, který by byl schopen někoho takovýho sbalit. A nebo jsem se jen špatně dívala?

31.5.2024 v 3:37 | Karma: 12,20 | Přečteno: 447x | Diskuse| Společnost

Alena Šnajdrová

Smrdí mu z pusy? Hlavně s ním netancuj!

V předchozí části jsem padla do spárů příšernýho kluka, který se rozhodl ze mě udělat svoji holku. Vzápětí dostanu důvod překřtít ho na něco horšího než „Ušoun“ a nakonec i impuls pokusit se ho zbavit. Jak se to povedlo?

20.5.2024 v 2:34 | Karma: 14,75 | Přečteno: 684x | Diskuse| Společnost

Alena Šnajdrová

Ušoun v tanečních

„Hele, co kdybysme šly do tanečních už tuhle sezónu?... trochu si rozšířit repertoár kluků", nadhodím kámošce. „Myslela jsem na to samý, těch exotů z naší třídy mám fakt plný zuby." „Právě, s nima už to příští rok bude o ničem."

22.4.2024 v 1:41 | Karma: 14,16 | Přečteno: 627x | Diskuse| Společnost

Alena Šnajdrová

Sebevědomí chlapa poznáš podle toho, jak vypadá jeho žena

Málokterý muž s nízkým sebevědomím má po svém boku ženu, za kterou se kdekdo otočí. Obecně by se tedy dalo říct, že sebejistý muž uloví dámu hezkou a zakomplexovaný ošklivou. Ovšem je to opravdu takhle jednoduché?

30.3.2024 v 2:14 | Karma: 11,65 | Přečteno: 909x | Diskuse| Společnost

Alena Šnajdrová

Jak jsem se vyrovnala se závistí

Kdo tvrdí, že nezávidí, ten lže, a závidí ještě víc. Závidím taky a některým lidem některý věci fakt hodně. Občas i kamarádům, za což se stydím. Ale je to lidské a záleží hlavně na tom, jak se svou žárlivostí naložíme.

7.3.2024 v 4:19 | Karma: 19,69 | Přečteno: 1519x | Diskuse| Společnost
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

V Turecku zemřela česká zpěvačka Victoria. Zavraždil ji její vlastní manžel

14. června 2024  8:59,  aktualizováno  11:23

Česká zpěvačka Victoria byla zavražděna v Ankaře. Podle tureckého portálu Hürriyet ji zabil její...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

Kvůli Le Penové ho sesadili. Soud však rozhodl, že šéfem Republikánů zůstává

14. června 2024  21:31

Pařížský soud v pátek zrušil rozhodnutí francouzské konzervativní strany Republikáni (LR), která ve...

PŘEHLEDNĚ: Proč Česko kupuje nové tanky za 52 miliard? A co všechno umí?

14. června 2024  21:01

Česká armáda by měla do roku 2030 získat 77 nejmodernějších tanků Leopard 2A8 ve společném nákupu s...

Velké požáry ve středních Čechách: vzplála výroba pyrotechniky a sklad

14. června 2024  15:28,  aktualizováno  20:54

Středočeští hasiči zasahují u dvou velkých požárů. V obci Praskolesy poblíž Hořovic na Berounsku...

Summit G7 zkritizoval agresi Ruska a praktiky Číny. Papež varoval před AI

14. června 2024  6:16,  aktualizováno  20:50

Lídři skupiny zemí G7 na své schůzce v jižní Itálii zdůraznili svou trvající podporu bránící se...

  • Počet článků 179
  • Celková karma 13,29
  • Průměrná čtenost 1251x
"Pochybuji, tedy myslím, myslím, tedy jsem" (Descartés). Poslední dobou mi pořád někdo říká, že přemýšlím až příliš...

Seznam rubrik