Jak jsem zase nesbalila učitele - učitel třetí

O tom, jak jsem svůj pověstný neúspěch u mužů s diagnózou vysokoškolského učitele zakončila finálním debaklem a vyhodnotila, že asi nejsem typ holky, který by byl schopen někoho takovýho sbalit. A nebo jsem se jen špatně dívala?

Možná vás při čtení série článků o mých pokusech sbalit učitele napadne, kde se tam ty hezký, mladý a někdy už i ne tolik mladý, ale pořád hodně zajímavý, chlapi brali. Inu, nevím, ale fakt je ten, že se jich na mým oboru vyskytovala nezvykle silná koncentrace a zdaleka jsem nebyla jediná, která si na některýho z nich líčila. Dokonce bych řekla, že to bylo úplně na denním pořádku, přičemž pár spolužaček si vedlo o dost líp, než já.

Navíc taková přesila – poměr kluků a holek na našem oboru se tvářil nebezpečně nevyrovnaně (asi tak deset kluků na šedesát holek), takže učiteli, utíkej, dokud můžeš. A přede mnou jeden takový (skoro doslova) utíkat musel. Dostali jsme ve třeťáku mladýho, brýlatýho týpka, na první pohled intelektuála až to praštilo, jehož na ten první pohled žádný studentky absolutně nezajímaly. Což mě paradoxně, ale možná pochopitelně, dráždilo snad ještě víc. Bujná fantazie pracovala, takže jsem si samozřejmě představovala, jak se pod tou maskou chladnýho vzdělance skrývá divoká šelma. Jenže nepřesvědčil, spíš naplnil jedno z mých hesel: Když hledáš něco někde, kde to není, tak to asi nenajdeš. Můj kamarád navíc už dlouhou dobu tvrdil, že letím jen na samý fašistický typy - tenkrát jsem se zlobila, i proto, že jsem netušila, co má na mysli a on mi to nikdy pořádně nevysvětlil, ale (až) teď asi začínám chápat. A myslím, že měl pravdu. Ale nepředbíhejme.

Takže s touhle „divokou šelmou“ se situace vyvíjela následovně: Hned první hodinu od nás s kámoškou vyfasuje krycí jméno Borowitz (jmenoval se Smrček) a já vím, že musím použít mnohem rafinovanější taktiku, než na objekt mýho předchozího zájmu pana doktoranda Zajíčka. Plán zní jasně – pokusit se dostat do jeho povědomí jako intelektuálka a hlavně se silným zájmem o probíranou látku. Ovšem určitě tentokrát vynechám svou fanatickou palbu otázek a připomínek i otravnou snahu mít pořád hlavní slovo. Prostě trochu uberu, abych působila méně vtíravě, zato přirozeněji.

Nutno podotknout, že se mi to dlouhou dobu vedlo. Povídal si se mnou na přednáškách a já ani nemusela svůj zájem o jeho předmět hrát, poněvadž jako učitel se neminul povoláním. Vykládal poutavě a se zápalem, připojoval historky ze svých výzkumů a pozorování plus ještě oplýval darem vyjadřování a suchého humoru. No, tetelila jsem se blahem. Tak to šlo celý zimní semestr, kdy jsme se vznášeli na přátelské (aspoň já si to myslela) vlně a když jsme ho v letním dostali znova, už jsem chtěla trochu postoupit ve svým snažení a objednala se na konzultaci. I ta tentokrát vyzněla přirozeně a uvěřitelně, protože jsem psala poměrně náročnou esej a on sám mi několikrát konzultaci nabídl. (Ovšem nejen mně, takže nebylo na místě si něco domýšlet, navíc se vždy choval nanejvýš profesionálně, až možná trochu příliš formálně. No prostě slušňák, ale to vůbec nevadí, však on roztaje, slibuju si.) Konzultace se povedla a trvala pěkně dlouho, takže moje sebevědomí vystřelí do závratných výšin. Jenže když beru za kliku jeho kanclu a chystám se k odchodu, srazím se ve dveřích se svou načinčanou spolužačkou. Nakrucuje se a hází úsměvy, zato já ji spražím nenávistným pohledem (evidentně si z toho nic nedělá, pokud si vůbec všimla). Co ta tady chce, jak si dovoluje lízt na konzultace? Aha, ona u něj píše bakalářku? No, to je ale mrcha!

I toto zjištění mě popíchne přejít rychle do akce. A tak milýmu Borowitzovi přistane brzy ve schránce stručný, avšak jasný e-mail: „Dobrý den, pane učiteli, chtěla jsem se zeptat, jestli byste nešel někdy na kafe.“ „Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „Dobrý den, Aleno, ne, nepůjdu, myslím, že mojí manželce by se podobné výlety na kafe vůbec nelibily.“ To mě tak vytočilo! Samozřejmě především obsah, ale i formulace mi přišla tak strašně protivná! To mu nedaruju. Jooo, šelma? Určitě! Jen připosranej, zkostnatělej intoš bez špetky fantazie a odvahy. Co by mu udělalo jedno kafe, blbečkovi? Hlavně musí bejt věrnej manželce! To jo. Proč já sakra dycky přitahuju takový suchary? Dyť svět je plnej zadanejch a ženatejch co klidně si vyrážej nejen na kafe. Takovejch mám v okolí mraky, až se leckdy nestačím divit, jak zanedbatelnej „problém“ jejich partnerky představujou. Jeden se mi producíruje přímo před čumákem – jo, proslýchá se, že pana učitele „Svini“ sbalila vysoká Blondýna, přičemž on se prý pyšní zákonitou manželkou. Teda nechápu vkus naší bloncky, ale to už je jiná věc.

A já zase narazim na typa, co nejde ani na blbý kafe. Až o mnoho let později jsem si přiznala, že ani u něj nemuselo jít o takovou oddanost manželce, jako spíše o fakt, že jsem se mu docela normálně nelíbila. Ale i kdyby důvodem jeho žena byla, spíše by to člověk měl ocenit, než se naštvávat. Což jsem ovšem tehdy nedokázala. Nejmoudřejší by se asi jevilo odpovědět na jeho e-mail něco neutrálního, jako třeba: „Dobře, děkuji za odpověď“, nebo případně neodpovídat vůbec, jenže já jak byla v ráži, vyplodila jsem: „Vy se bojíte?“ „Ano, Aleno, bojím se.“ Z odpovědi mi zatrne a vím, že jsem přestřelila.

Od té doby Borowitz dělal, že neexistuju. Ani na chodbě na pozdrav už nikdy neodpověděl, jen mě občas počastoval opovržlivým pohledem. Jediný štěstí bylo, že letní semestr právě skončil a z jeho předmětu se nedělala zkouška, tudíž už jsme se nemuseli vůbec vidět. Ještě se mi objevil v porotě u státnic, ale tam si to jen odseděl beze slova, zkoušeli mě jiní.

Tímto jsem tedy„slavnostně“ ukončila éru učitelů a další pokusy o rande se z mé strany nekonaly. Možná i proto, že po změně oboru už nás vzdělávaly jen starší, převážně zakomplexované dámy, haha.

Na druhou stranu, když jsem po letech jednou bilancovala svoje tristní výkony v honech na učitele a už už chtěla sama sebe odsoudit jako nepoužitelnou, najednou mi vytanul na mysl jeden z nich, který se mnou ochotně chodíval pravidelně na kafe. A pak ještě druhý, jemuž jsem rok na seminářích pomáhala rozproudit konverzaci, protože byl tak roztomile nezkušený a nejistý a on se na mě za to tak hezky díval. Že bych přece jen nebyla tak marná? Ale o nich zase až příště...