V předchozí části jsem padla do spárů příšernýho kluka, který se rozhodl ze mě udělat svoji holku. Vzápětí dostanu důvod překřtít ho na něco horšího než „Ušoun“ a nakonec i impuls pokusit se ho zbavit. Jak se to povedlo?
Už ve chvíli, kdy Milan říká, že viděl milýho Ušouna v nacistický uniformě, o tom silně pochybuju. Od začátku se snaží mně i Světlaně zalíbit a očernit naše potencionální nápadníky, slizoun jeden, jenže potřebuju jakýkoli „objektivní“ důkaz, že můj tanečník je magor, takže se toho hned chytnu. A když mu můžu připsat něco hnusnýho – jako třeba tuhle přezdívku – náramně se mi uleví. (Mám sice i nějaký povědomí o rozdílu mezi nacismem a fašismem, nicméně „Fašoun“ zní prostě nejlíp).
Nadešla druhá lekce, kam se mi sice vůbec nechce, ale přece jen to nehodlám hned zabalit. Takže jdu. Snažím se sama sebe přesvědčit, že ho třeba moje ignorace odradila a dá pokoj, ovšem bohužel už trochu znám tyhle typy lidí...
Nepletu se. Napochoduje na parket a naprosto bez zaváhání si pro mě zase dojde. Už jsem vzdala doufat, že by ho třeba předběhl někdo jinej, a tak mu rezignovaně podám ruku. Světlana se zavěsí do Tondy Opice a opakuje se stejný scénář jako minule. Periferně zase vidím, jak kolem nás všichni ostatní kluci proudí jak kdybychom neexistovaly. Pořád nechápu, proč... Myslím, že netrpím přehnaným sebevědomím, ale určitě jsem hezčí než támhleta, pro kterou přišel ten hezkej blonďák... hlavně spolu tancovali i minule. To se mu fakt tak líbí? A jak se s ní uvolněně baví, jak kdyby se znali roky... počkat!!! Konečně se mi rozsvítí. Oni se opravdu znají! Znali se už před tanečníma a úplně stejně se zná většina těch párů tady. Proto ty kluci furt tancujou se stejnýma holkama - protože se domluvili předem a nemají důvod chodit pro nás. Že mi to nedošlo hned! Teda ale to by mě nebavilo. Být zaháčkovanej na celý taneční – nepoznáš nikoho novýho, ani si nedojdeš pro holku, která se ti fakt líbí.
Jenže je to bezpečnější, ušklíbnu se v duchu, nemusíš se snažit a neriskuješ odmítnutí, což je pro většinu kluků bohužel stěžejní. A pak je tu pár takových Fašounů a Tondů Opic, který si vyberou a tu odvahu mají. No jo, odvaha se mu asi v principu upřít nedá, jenže to dělá celý úplně blbě.
„Proč jsi neodepsala?“ dýchá mi do obličeje. „Nemám kredit.“ „Ale mohla jsi aspoň zvednout telefon.“ „NEMOHLA.“ „Proč?“ „Učila jsem se a nebo jsem musela pomáhat našim.“ Ani se nesnažím vymýšlet nějakou smysluplnou a uvěřitelnou výmluvu – naopak. Tajně doufám, že už se konečně naštve, pošle mě do háje a já budu mít klid. Bože, nikdy jsem si tak nepřála, aby mě kluk poslal někam! „Hm, tak mi to prosim tě příště zvedni.“ „Hm“, hodím po něm vražedný pohled. Prostě si MUSÍM najít jinýho tanečníka! Přece nemůžou být domluvený úplně všichni, plus jediný dva plonkový Tonda a Fašoun, to není možný. Musím za každou cenu někoho najít!
Už zase umírám smrady. Kdyby ten blbec někdy zavřel hubu, prokázal by mi dvojnásobnou službu – za prvé bych tolik necítila ten puch a za druhé nemusela poslouchat blbý kecy.
Po přestávce celá zoufalá nastoupím na parket, ale co se nestane! Zatoulá se ke mně nějakej kluk a požádá o tanec – celý to navíc stihne udělat natolik rychle, že Fašoun, tak jistý a ukolébaný vědomím, že pro mě nikdo jiný nechodí, to prostě nestihne. Ano, slyšíte dobře, ten vůl přišel pozdě, hahaha. Zmocní se mě úplná euforie, ještě znásobená tím, že můj nový tanečník je docela sympaťák. Jak já si tu sérii užila! Jenže bohužel, happy end se nekoná, milý hoch se ke mně totiž fakt jen zatoulal – na další sérii už nedorazil.
Ovšem Fašouna zřejmě přepadne velký strach a rozhodne se dále neponechat nic náhodě. „Vyhlašuje se pánská volenka“, rozčísne vzduch mistrův hlas a já fixuju pohledem Fašouna. Přesně podle očekávání se mu po tváři rozlije bojovný výraz a v očích se (podle mě zlověstně) zablýskne. Vystřelí ze startovního bloku a běží! Ne, fakt nekecám, ten debil se rozeběhne přímo proti mně a já začínám chápat, jak se asi cítí štvaná zvěř. Přibližuje se mílovými kroky, najednou však klopýtne, ztrácí rovnováhu, chvíli vrávorá... ale nakonec kolizi ustojí a znovu vyráží vpřed. A pak už stojí přede mnou. „Smím prosit?“ prohlásí s vítězným úsměvěm a ještě u toho fenomenálně mrkne. Přestože na jednu stranu je mi šíleně do smíchu, když si vzpomenu, jak se málem přerazil, na stranu druhou se mi chce intenzivně zvracet. Běžet pro mě kdokoliv jinej, připadám si jak královna zeměkoule. Ale takhle se v duchu jen hořce zasměju tý tragikomedii...
Takže zase... Už ani nevnímám, co mele, mechanicky odpovídám holýma větama, ideálně jednoslovně a počítám minuty do konce. Ach jo, co budu dělat? Přece si nenechám zkazit CELÝ taneční. „Aaa, támhle pán s modrou kravatou, běžte si prosím odložit“, vyruší mě z úvah hlas mistra. Dokonce vypnul hudbu. Co se děje? „Co odložit? Kravatu?“ vyvalí na něj oči chudák kousek ode mě. „Vy snad žvýkáte kravatu?“ mrkne na něj mistr. „Proč bych měl žvýkat kravatu?“ kluk je čím dál víc mimo. „Tak vidíte... proto mi bude stačit , když si odložíte tu žvýkačku támhle do koše. A vy si dámy pamatujte – máte právo odmítnout toho, kdo žvýká. Přece nebudete tancovat s někým, kdo mele hubou jako kráva“... názorně předvádí. „Je to krajně nezdvořilé.“ Aspoň mu nesmrdí z huby, pomyslím si vztekle. Jako fakt jsi tomu nasadil korunu, mentále, aby ses z tý svý etikety nepotento... no jó, jenže ty nemusíš tancovat s Fašounem.
„A taky můžete odmítnout tančit s mužským, který nemá rukavice“, pokračuje. „No, ale je to na vás, dámy...“ „Já nosim rukavice dycky“, předvádí se Fašoun. Tobě by nepomohlo ani kdyby ses celej obalil rukavicí, pomyslím si zlostně. „No a ta žvýkačka...“ málem si odplivne. „Taková nevychovanost, to já bych si nikdy nedovolil.“ Jooo, všimla jsem si ... a v tom je právě ten problém, zalykám se a mám chuť se zeptat mistra, jestli můžu odmítnout i někoho, komu smrdí z huby...
Naštěstí už je po čtvrtý sérii a můžu se odebrat domů. Tentokrát a světe, div se, na mě ani nevybafne nadočnicový oblouk. Že by odtáhnul? nechce se mi věřit. Procházím chodbou myšlenkama úplně jinde, načež skoro přehlídnu těžký, skleněný lítačky, který na mě někdo pustil. Naštěstí stihnu na poslední chvíli uhnout. Sakra, kterej...? Když v tom se na mě otočí krásnej kluk: „Ježíši, promiň, já tě vůbec neviděl! Praštil jsem tě?“ „Nene, v pohodě, mám postřeh“, odvětím s úsměvem. Bože, to je fešák. „Tak to jsem rád“, prvotní úlek v jeho obličeji vystřídá šibalský úsměv: „Snad už se mi to nestane.“ „No, tomu by se dalo jednoduše předejít“, odvětím. NEMŮŽU ho nechat jen tak odejít. Povytáhne tázavě obočí. „Stačí, když se vždycky, než pustíš dveře, rozhlídneš, jestli někde nejsem. A pokud jo, podržíš je a počkáš, až projdu. „To zní jako dobrej plán“, mrkne na mě, demonstrativně otevře lítačky, drží je a pokyne rukou: „Prosím, slečno.“ „Díky, pane“ a významně projdu. To stejné se opakuje i dole u východu z budovy, jenže pak se mi venku ztratí. Ani nevím, jak se jmenuje. Navíc za rohem vykoukne Fašoun. Ale neee! Naštěstí se k nám připojí Světlana a tentokrát i Tonda, kterej chrlí jednu vtipnost za druhou, takže se to dá přežít.
Týden do další lekce se nese v duchu předchozího. Fašoun prozvání, píše, volá. Tentokrát se sice hned z kraje překonám, jeden hovor vezmu, abych mu sdělila, že s ním fakt nemůžu jít do kina. Bláhově čekám, že dá pokoj. Ani omylem, spíš naopak – jakoby ho to snad ještě vydráždilo, protože každý den dostávám pozvání někam jinam. Už tu byla hospoda, párty, procházka, čajovna... Sakra, to to fakt nechápe. Jo, jasně, asi jsem neměla vymýšlet výmluvy, že s ním jít nemůžu, ale zkrátka říct, že NECHCI.
Od třetí lekce už neočekávám vůbec nic... radši... jak jsem první dvě bojovala a horečně vymýšlela, jak mu uniknout, teď už cítím úplnou letargii. Ani jsem si nestoupla co nejdál od něj. Proč taky? Stejně mě zase doběhne (i doslova). Nic neudělám, tak nač se vyčerpávat, jsem už fakt neuvěřitelně unavená. Nastoupím na parket, jako vždycky, ale najednou to jde ráz na ráz. „Vyhlašuje se dámská volenka“, zaslechnu nejprve jako v mlze, ovšem ve vteřině mi dojde, co to znamená. Jak když do mě střelí a napumpuje nový život! Ale sakra, kam a pro koho jít??? Kde je Fašoun? Jo, támhle. Tak rychle na druhou stranu. Hele!!! Já na něj dočista zapomněla. Ten kluk, co na mě hodil ty dveře. Je támhle! Nadechnu se – teď a nebo nikdy. A hlavně rychle, než mi ho nějaká vyfoukne. Už jsem u něj. „Smím prosit?“ „Samozřejmě“, hodí po mně ten svůj úsměv a já jdu do kolen. Asi jsem se zamilovala. Navíc kouká, jak kdyby si mě pamatoval. Ježíši, kéž by! „Ty si mě pamatuješ? zeptám se nakonec bez okolků. „Jo, jo, vím, že ti mám podržet dveře“, prohlásí naoko vážně. Načež se rozesmějeme na celý kolo. „Jsem Alena“, podám mu ruku. „Mirek“, stiskne mi ji a já se vznáším v sedmým nebi. A vůbec nevadí, že tanec (žádnej) mu fakt nejde.
Když se série chýlí ke konci, vím, že to musím udělat. Možná ho vyděsím nebo dokonce odradím, jenže uniknout Fašounovi je prostě priorita číslo jedna, takže jsem ochotná to risknout. „Máš partnerku na tancování?“ zeptám se s obavami. „No, vlastně ne...“ Bingo! „A nechtěl bys tancovat se mnou?“ „Rád.“ „Super, ale prosím tě, až pro mě půjdeš, musíš být rychlej. Pronásleduje mě tu jeden debil, kterej nechápe, že s ním tancovat nechci... a už vůbec ne něco jinýho.“ „Rozumím“, pokýve Mirek hlavou. Sakra! Snad si teď nemyslí, že s ním chci tancovat jen proto, abych se zbavila Fašouna. Ale zdá se v pohodě. Jak řekl, tak splnil – několik dalších lekcí pro mě chodí s železnou pravidelností. Tak dlouho a tak rychle, že to Fašoun vzdá! Vážně. Sama jsem se tomu zdráhala uvěřit, po první sérii, co pro mě Mirek chodil, to ještě zkoušel. Zase mě zval do kina, ale já už se tentokrát pochlapila a napsala mu, že s ním jít nechci. Ticho. Jenže za pár dní se zase ozval s tím, že sice ví, co jsem mu řekla, ale kamarád mu prý kino na poslední chvíli odřekl a jestli bych nešla jen jako „náhradník“. Odmítla jsem, jelikož mi bylo jasný, že na mě nejspíš hraje habaďůru, aby mě za každou cenu na schůzku dostal. Na což odmítám přistoupit. A byl klid. Ještě párkrát do tanečních přišel a vyzval nějakou jinou, ale brzy jako když utne. Přestal chodit. Tak neskutečně se mi ulevilo! Začala jsem si lekce zase užívat, přestože to s Mirkem nevyšlo. Líbil se mi moc, jenže jsem si posléze začala všímat jeho podivnýho chování. Asi tak třikrát, čtyřikrát přišel, což stačilo k eliminování Fašouna (díky za to), ale já si samozřejmě slibovala víc. Jenže on se kolikrát zdál trochu mimo, jednou povídal, že na taneční zapomněl (jak na mě mohl zapomenout?!) a jednou prohlásil, že zaspal (na lekci od 19:00?!). Přišlo mi to dost divný. No, ale nemusela jsem dlouho pátrat, nijak se svou zálibou netajil – jednou takhle uprostřed polky povídal, jak se o víkendu u kámoše přecpal lysohlávek... aby mi následující týden prozradil, že si v garáži pěstuje trávu, ale ať to nikomu neříkám. Komu bych to říkala, že... ovšem mrzelo mě to hodně. Vše potom vyvrcholilo pozváním na rande, na které nepřišel. Mělo se konat v úterý a on se mi ve středu ozval s tím, co že bude s naším rande. „Rande mělo být včera“, odvětím suše. „Jak včera? Říkali jsme v úterý, ne?“ nechápe. „Jo, dneska je středa.“ „Cože? A sakra...“
Abych trochu zlehčila svoje zklamání, pokřtila jsem ho se Světlanou na Michala Houbičku... a nechala ho jeho osudu. Do tanečních už evidentně chodit nechtěl. Hezkej, milej kluk... vlastně jsem se na něj ani nezlobila, jen mi to bylo líto. Po lekcích s ním jsem navíc zjistila, že neumím zatancovat vůbec nic – ani jeden jsme se nesoustředili, on z pochopitelných důvodů a já kvůli němu. Ovšem zbavila jsem se Fašouna a od toho se rozhodla odrazit. Poznala jsem i další kluky, takže se pro mě někteří už nezdráhali chodit, kroky jsem se doučila a pak poznala i svoji první velkou lásku. Takže bilance ne až tak špatná... a vlastně mi k tomu celému dopomohl Mirek Houbička (asi mu někdy věnuju samostatný článek).
No a na závěr se nám kruh pěkně uzavřel, haha. Jednou dorazím výjimečně na páteční kurz (chodila jsem na středeční, ale měli jsme dovoleno, pokud se nemůžeme zúčastnit našeho, přijít na ten druhý). Nějak jsem nezkoumala osazenstvo, jelikož jsem si tam přivedla tanečníka, a po skončení se šla tradičně převlíknout na záchod.
Už se chystám k odchodu, když tu mě zaujme řeč holky sedící na zemi pod zrcadlem a zírající zarytě někam před sebe do zdi. „Jen ať čeká, ale nedočká se! Jo, ať čeká debil!!!“ Rozhlídnu se kolem, ale jsme v místnosti samy. Nejdřív mě napadne, že se snad taky přejedla lysohlávek a v rauši si pro sebe vztekle povídá, jenže pak zbystřím. Koho mi to jen připomíná? No jistě! Že by? Ale to nemůže být pravda, nechce se mi zprvu věřit, nicméně zeptat se musím. Přistoupím k ní a opatrně začnu: „Ahoj, nic mi do toho není, ale děje se něco?“ Tuším, ale potřebuju to slyšet od ní. „Jo, to se teda děje“ vybuchne, jako kdybych za všechno mohla já. No, vlastně tak trochu můžu, haha. „Ten kretén tam na mě čeká! Každý taneční čeká! Jenže se nedočká, prostě nevylezu, dokud neodtáhne do prdele!“ Vidím čistý zoufalství v její tváři a i když je mi jí upřímně líto, chce se mi smát. „Prostě mě pronásleduje takovej magor a teď čeká, až vyjdu.“ „Vím, jak se cítíš.“ „Ale nevíš...“ „Vím... přišel si sem najít holku a všechno už umí...“ Vytřeštěně na mě zírá, ale pak se přece jen vzpamatuje a povídá: „Jenže to není to nejhorší...“ „Jooo, šíleně mu smrdí z huby“, pokývám vědoucně hlavou. „Příšerný, dycky mám dojem, že se pobleju“, zkroutí obličej odporem. „A vůbec, jak to víš?“ „Před tebou otravoval mě...říkám mu Fašoun“ Chvíli na mě mlčky zírá, jakoby všechno potřebovala vstřebat... a najednou se rozesměje. Přidám se. „Fašoun... tak to sedí a já jsem Helena.“ „Já Alena...“ Se smíchem si ji prohlížím... vlastně je mi něčím podobná. Možná proto si nás vybral. A možná proto se z nás staly kámošky. Takže díky, Fašoune...
