Ano, a proč ne? Vždyť přece slečny mohly klidně absolvovat taneční kurzy v plynové masce. Třeba kvůli tanečníkům, co si doma dali před odchodem na parket česnekovou polívku a nebo tvarůžky

Koukám, že jsem měl oboje taneční v klidu. Jak ty první v poslední třídě základní školy, kdy jsem tancoval se slečnou jménem Zdeňka, tak ty druhé ve druhém ročníku gymnázia, kdy jsem tancoval se slečnou jménem Zdeňka. Nicméně kromě jména, štíhlé postavy, tmavých vlasů a kladného vztahu ke mně neměly tyto Zdeňky nic dalšího společného. O tom když tak až někdy jindy.

Na zápach z úst je dobrá rada. Zeptáte se dotyčného, jestli náhodou nemá můstek. Pokud se zeptá proč, sdělíte mu, že se mu pod něj asi někdo vykakal.

Áťo, moc dobrý! Škoda, že jsem tě nepoznal jako mladík, já, zřejmě nejstarší bloger tady... Přeji Ti štěstí a nepáchnoucí nápadníky!

Mně rodiče vychovali v tom, že je lepší napřímo říct co se mi líbí a co ne, protože hra na dovtipování se prostě nefunguje. Přitom stačilo málo: nezlob se, ale napřed si jdi vyčistit zuby, vypláchnout ústní vodou a pak klidně přijď, ráda si s tebou zatančím.

To udělali moc dobře! Bohužel v mnoha rodinách se učí pravý opak - nesmíš být k lidem hrubá... nemůžeš říct tetičce, že se ti nelíbí šaty, které ti koupila... nemůžeš říct strýčkovi, že nechceš, aby ti posté vyprávěl, jak bylo na vojně... to se pak těžko odnaučuje.

hezké vzpomínky na taneční.😀