Ušoun v tanečních

„Hele, co kdybysme šly do tanečních už tuhle sezónu?... trochu si rozšířit repertoár kluků", nadhodím kámošce. „Myslela jsem na to samý, těch exotů z naší třídy mám fakt plný zuby." „Právě, s nima už to příští rok bude o ničem."

Jak jsme ujednaly, tak i provedly a přihlásily se do taneční školy dřív, než se naplánovalo. Těšíme se, že poznáme nový tváře... to však ještě netuším, jaká tvář tam na mě čeká...

Před první lekcí si dám extra záležet – nový šaty a hodinu trvající make-up – zkrátka načinčaná jak se patří a čekám, že se o mě kluci poperou. No dobře, asi nepoperou, to se dneska už moc neděje, jak jsme se Světlanou k našemu velkému zklamání zjistily, ovšem někdo zajímavej by snad přece přijít mohl.

Za chvíli hurá na parket. Rozestaví nás po obvodu, holky proti klukům, takže máme s kámoškou dobrý výhled a občas na sebe uznale kývneme. Dalo by se vybrat - třeba támhleten dlouhovlasej blonďák... nebo ten vysokej s pronikavýma očima, hm vypadá starší než my... ty jo a tamten tmavovlasej má tak krásnej úsměv! „Vyhlašuje se pánská volenka", vytrhne mě z úvah hlas tanečního mistra. „Pánové, zadejte se", a v tu ránu se kolem nás začnou hemžit kluci. Ale ne, sakra, ten blonďák už si našel partnerku! A ten vysokej taky. Teď už i usměvavej. Do háje! Najednou koukám, že zadaní jsou skoro všichni a my tam furt jen stojíme a nic. Všichni proudí okolo, jak kdybychom tam vůbec nebyly a ani nezavadí pohledem, natož aby nás vyzvali k tanci. Už si začínám myslet, že fakt zůstaneme stát, přestože by to reálně nemělo být možný, v našem kurzu je totiž víc kluků než holek. Jenže všichni jak kdyby někam zmizeli. Třeba s náma nechtějí tancovat a půjdou si radši sednout? napadne mě i taková myšlenka. Ale to by snad taneční mistr nedovolil. Jenže i kdyby nedovolil - ta potupa!

Hodíme po sobě s kámoškou rozpačitý pohled, když tu před ní někdo stojí - takovej poďobanej týpek s předkusem a chmýřím na bradě (Tonda, jak se jí představí a jehož posléze překřtíme na Tondu - Opici) a žádá o tanec. Úplně hroznej není, brala bych ho v týhle mizérii.

Když už se smiřuju s tím, že si fakt půjdu sednout, najednou se přede mnou zjeví ON. Ztuhnu a mám dojem, že odpadnu. „Smím prosit"? uslyším a chtě nechtě mu podám ruku... nemám na vybranou. Sice jsem na jednu stranu ráda, že pro mě někdo přišel, ale proč, do prčic, zrovna tenhle šílenej „zjev"? Strnule zírám do tmavých očí zapadlých v ještě tmavších kruzích a nadočnicových obloucích, přičemž jeho obří uši představují už jen třešničku na dortu. Snažím se uklidnit tím, že přece se s ním nechystám na rande, ale jen na jeden tanec. Třeba bude aspoň sympatickej... no, není... smůla na druhou. 

Za první sérii tanců, která mohla trvat maximálně dvacet minut, mě Zdeněk Ušoun stihne podrobit tak intenzivnímu výslechu, že by se za něj nemusel stydět ani sám poručík Columbo. A navíc mu šíleně smrdí z pusy. Fakt hrozný. Ještě jak mi dýchá do obličeje z dvaceti centimetrů, furt se na mě lepí a něco mele, mám dojem, že vyletím z kůže. Aspoň, že rukavice si vzal, fuj, ještě ke všemu sahat na jeho zpocený pracky. 

V druhý sérii, na kterou si pro mě samozřejmě zase přijde (což není žádný problém, když pro ostatní kluky jsem vzduch) ještě přitvrdí. Nevinný dotazy typu, kam chodím do školy, co ráda dělám a jaký filmy se mi líbí, nahradí těžší kalibr: „Kam se chodíš bavit? Kde bydlíš? Máš kluka?" No... kdybych tehdy uměla odpovědět: „A co je ti do toho?" byla bych opravdu šťastný člověk. Jenže já se zmohla jen na vyhýbavé a neurčité odpovědi a pak ještě řeknu popravdě, že nikoho nemám.

Bohužel příliš pozdě začínám chápat, že ten blb se nechce spokojit jen s pár tanci. A pak mi ještě začne vrtat hlavou, jak je možný, že se vůbec nesoustředí na výuku a kroky (místo toho mi vykecává díru do hlavy) a přesto dělá hned všechno správně. Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. „Já jsem chodil do tanečních už loni, víš? Takže všechno umím..." významná odmlka. „A letos jsem tu jen proto, abych si našel holku", mrkne na mě zpod svýho nadočnicovýho oblouku. A do prdele! poleje mě studenej pot a asi na chvíli přestanu dýchat. To si jako vyhlíd mě? A takhle nepokrytě to hned vybalí? Bože! Co se děje, kam jsem to vlezla? Navíc ten smrad z jeho držky mi totálně zatemňuje mozek a znemožňuje normální uvažování. Hodím zoufalý pohled po kámošce, jenže ta zabrána do evidentně zábavný konverzace s Tondou Opicí si mě vůbec nevšimne. 

Sakra, jak se ho zbavit? horečně přemýšlím, když tu mě vrátí do reality další otázka: „Co děláš dneska večer?" Tak je to jasný - evidentně předpokládá, že už si našel holku, ale to se hošánku šeredně pleteš. "Tancuju", odseknu. "Ale já myslel potom", nenechá se rozhodit. „Potom? Přijede táta a odveze mě domů." A máš utrum, debile. „Tak mu napiš, že jezdit nemusí, někam zajdeme a já tě pak doprovodim." COŽE? na pár vteřin zůstanu civět a nevím, co říct. „To nejde", přejdu do defenzivy: „On by se hrozně zlobil". Jedno z mých slabých míst je neschopnost naplno a bez servítek odmítnout někoho, kdo se mi nelíbí ani pokud je mi skrz naskrz protivnej. Vždycky se stejně nějak vžiju do toho, že mu to bude líto a je mi tak nanic, že radši zvolím chování mrtvýho brouka a nebo pomalý a nepřímý ústup. Většinou to vychází a dotyčný pochopí, že nemám zájem. Jenže temhle je buď vylízanej až na půdu a nebo totálně splachovací. „Ale prosim tě, zase tak hrozný to nebude, ne", zkouší dál. „Jo, bude", odseknu. Série naštěstí skončila. 

Třetí sérii už se pokusím vzít do vlastních rukou, i když bohužel stále jen pasivně, jelikož mistr opět vyhlašuje pánskou volenku. K čertu s ním. Schválně si na parketu stoupnu co nejdál, aby nějaký (jakýkoliv) jiný kluk dostal možnost (a co nejvíc času) pro mě přijít. Pevně doufám, že aspoň jeden Ušouna předběhne, jenže bohužel, situace se ukáže být stejně tristní jako v předchozích sériích - všichni se tváří, že tam nejsem. Pro kámošku si dojde Tonda Opice a pro mě? No jistě, volným, vycházkovým, klidným krokem suverénně Zdeněk. Takže další dvacetiminutovka výslechu, kdy mám dojem, že se každou chvíli pobleju z jeho dechu a ze všech těch keců. Prosím, ať už je konec! Že já jsem se sem lezla, začínám skoro litovat. 

O přestávce se zašiju na záchod, což je jediný místo, kde mě nevyhmátne. Ovšem vyhmátne mě kámoška. „Prosím tě, co se děje?" Všechno jí ve stručnosti vylíčím. „A jéje", protáhne obličej. „Neboj, já pak s tebou půjdu k autu, to ho určitě odradí. Stejně se chci zbavit toho svýho, jako jo, je s nim docela sranda, ale nelíbí se mi... zval mě do kina", protočí oči. „Ale ten tvůj je aspoň normální!" zvýším hlas. „A to docela jo, nebýt Pavla, asi bych i šla..." 

Nakonec se dočkám! Už jsem úplně zoufalá a skoro rezignovaná, když tu najednou ve čtvrté (a zároveň poslední) sérii mistr zahlásí dámskou volenku. Půjdu pro KOHOKOLIV, jen když to nebude ten Ušoun! Takže jo, prostě se postavím před prvního, kterej se namane.... namanul se týpek, co vypadá jak řezník (aspoň já si takhle odmalička představuju řezníka), vysokej je jako já (takže 160 centimetrů) a děsně se potí. Ale nee, nemá rukavice. Fuuu, čert to vem... jindy bych to nesla těžce, ale teď už jsem tak vyčerpaná, že nechám řezníka, ať se na mě vesele potí a já můžu odpočívat. Chudák se snaží o konverzaci, ale když nereaguju, za chvíli to vzdá.

Konečně je po všem. Uchýlím se opět na toalety, abych se převlíkla. Náladu mám o něco lepší, po poslední sérii jsem Ušouna nikde neviděla, takže předpokládám, že když jsem šla pro jinýho, naštval se a vypadnul. "Nerada ti to říkám", povídá kámoška, když se přijde taky převlíknout. „Ale myslím, že na tebe čeká". „Neee", chce se mi mlátit hlavou o zeď. „A jen ať čeká, nevylezu, dokud ho to nepřestane bavit." Naivní. 

Nakonec nás z „předsálí" záchodů vypoklonkuje mistr se slovy: „Aaa, dámy si zase potřebují sdělit něco důležitého... no, můžete to dořešit venku, tady zavíráme a odcházíme", vyprovází nás bodrým, veselým hlasem, je to vlastně sympaťák, ale já ho v tu chvíli nenávidím. Co budu dělat? „Třeba už odešel", snaží se mě trochu povzbudit kámoška, což se jí moc nepovede, jelikož já už vím, co jen ten debil zač. A samozřejmě! Hned za prvním rohem na mě vykouknou známý nadočnicový oblouky plus jeden děsivej úsměv. „Čekám tu na tebe, ty na sebe ráda necháš čekat, viď? pronese vědoucím hlasem a přifaří si to k nám. Kámoška je mu evidentně fuk. „Ne, to vůbec, nemusel jsi čekat..." „Mně to nevadí..." Ale mně jo, ty hňupe, chce se mi křičet, pak ho nabrat kolenem mezi nohy a odkráčet středem. Nevadí mu jak moje kámoška, tak ani potenciální otec na parkovišti, celou cestu kráčí přilepenej za mnou. „Jaký máš čislo?" „Bot?" odseknu. „Ne, mobilu", vypadá, že můj sarkasmus nepochopil. A nebo je fakt totálně splachovací. 

„Hele, táta", ukážu na naše auto a očekávám, že se ten blbec konečně zdekuje. Ani omylem! Jde za mnou jak pejsek a když táta vyleze z auta, povídá jakoby nic: „Dobrý večer" a pak se ještě obrátí na mě se slovy: „Tak dáš mi to číslo?" Já srab se nezmůžu na kouzelné slovičko „ne", ovšem pak mě napadne spásná myšlenka - nadiktuju mu ho, ale poslední dvojčíslí prohodím. Ještě než si stačím pogratulovat, jak jsem na něj vyzrála, milej Zdeněček naťuká číslo, pak přiloží telefon k uchu a zahlásí: „Prý volané číslo neexistuje" a zapíchne do mě pohled. To snad ne!!! On mě musí hned prozvánět. Chci se propadnout do země, proti mé vůli je mi trapně a taky mám vztek, že mě tak doběhl. Trapas by měl být samozřejmě na jeho straně, když je tak odporně vlezlej, ale bohužel se slyším, jak říkám: „Ukaž, to je divný, jak sis ho napsal? Hele, tady to máš opačně, na konci je 25 a ne 52." „Ale tak jsi to říkala." „Vážně? To jsem se musela splíst.“ A chtě nechtě mu dám správný čislo. 

Čímž si na další týden zpečetím svůj osud. Následuje totiž série prozvánění, pípání esemesek a toho nejhoršího - volání. Pro někoho, kdo nenávidí volání obecně, plus teď k tomu ještě volajícího, přichází notná dávka stresu. Nereaguju na nic. Si myslíš, ty magore, že když jsem ti pod nátlakem dala svoje číslo, vyhrál jsi? Tůdle... Jeho zprávy vypadají nějak takhle: „Ahoj krásko, jak se máš?“ Neodpovídám. Další: „Co děláš?“ Stále neodpovídám. Za chvíli: „Jak se máš, Alenko?“ Já nic. Druhý den – deset nepřijatých hovorů. Říkám si, že fakt není normální a na další lekci se mi absolutně nechce. Pak si ale řeknu, že přece pro mě po tý týdenní stoprocentní ignoraci nemůže přijít....

No... může. Ale o tom až za chvíli. Ještě předtím se stane vyznamná věc. Jedeme se Světlanou do tanečních a přistoupí její známej Milan, co tam s náma chodí taky. Slovo dalo slovo a já se rozpovídám o svým trápení se Zdeňkem. „.... za jeden den klidně dvacet nepřijatejch hovorů“, svěřuju se. „Furt se na mě lepí, zoufalec jeden debilní... on si přišel najít do tanečních holku? Hm.... to tam bude chodit hodně dlouho.“ „Myslíš toho černovlasýho, vyzáblýho, co s tebou tancoval?“ „Ty sis ho všim?“ podivím se. „No jistě“, zatváří se důležitě a pak pronese s patřičným důrazem: „A já jsem ho o víkendu viděl...“ Významná odmlka. „Hm...“ reaguju bez zájmu. „Vypadal DOOOOOST zvláštně“, nevzdává se. Už mi začíná být protivnej, nicméně můj zájem přece jen vzbudil. „Jak vypadal?“ otočím se k němu. „Přišel do jedný hospody v nacistický uniformě“, prohlásí triumfálně. „Ty bláho! Takže fašoun, haha, navíc se to rýmuje s Ušounem!“ hned se toho chytnu. „To si piš“, pokýve Milan hlavou a mně se sevře žaludek jen při pomyšlení, že tam na mě zase čeká.

Jestli se dočkal a jak to vlastně celé dopadlo, se dozvíte v dalším článku...