Škola základ života

"Jak jsi se dostala k tomu, že jsi učitelka?" "Nooo... to já nevím, náhodou prostě." "Aha a co jsi chtěla být jako malá? Učitelka?" "Ne, to určitě ne", zasměju se... Ovšem pak si vzpomenu, jak jsme si s bráchou hráli na školu...

Nejdřív mě napadne, jak se někdo může tak blbě ptát - prý jestli jsem jako malá chtěla být učitelka! Pche! Když mu říkám, že jsem se k tomu dostala úplnou náhodou. Ale... Zatápu v mysli dávnou minulostí a vidím sebe a svoji oblíbenou hračku - malou, černou tabulku, která věrně napodobuje velkou, černou, školní tabuli, jak se marně snažím o tři roky mladšího bráchu naučit abecedu. Píšu mu křídou písmenka a strašně, ale opravdu strašně mě rozčiluje, že ho to nebaví, pořád někam odbíhá, nesoustředí se a zkrátka, celou moji výuku bojkotuje. A co víc - vůbec učivo nechápe. A přitom mě tak bavilo hrát si na školu! Ehm... a taky si matně vybavuju, že když se mě nějaký dospělý zeptal, co bych jednou chtěla být, odpověděla jsem, že učitelka. No, zase tolik jsem nad tím nepřemýšlela, plácla jsem, co mě první napadlo, ovšem pravda je, že mi tohle povolání vždycky připadalo celkem atraktivní. 

A tak se tedy splnil můj "dětský sen" a já stojím před dveřmi kabinetu paní zástupkyně jako nová učitelka základní školy a čekám, až se mě ujme. Prý mě odvede do kabinetu... řekne co a jak... ukáže učebny... Už jde, ta paní zástupkyně. No, nelíbí se mi. Přesně takhle vypadaly zlé paní zástupkyně, když jsem chodila na základku já. Krátké vlasy, brýle, strohý kostým, přísný, zkoumavý pohled. Asi zde působím v květovaných šatech a lodičkách poněkud nepatřičně. Jdu za ní dlouhou chodbou. A když říkám dlouhou, tak myslím fakt dlouhou, protože za chvíli už nevím, kde jsem se tu vzala. "Je to tady docela velké, jsme dvě spojené školy dohromady, vy sídlíte až na konci druhé budovy", vysvětluje paní zástupkyně. Aha, tak to je super. Jsem zvědavá, jak se zítra dostanu do kabinetu. 

"Tak, tady je váš kabinet, odložíte si věci a půjdeme rovnou do třídy, kde za chvíli učíte." Odložit věci? Jaké věci? Vždyť nic nemám. Venku je teplo, kabát jsem nechala doma... Snad nemyslí...? "Kabelku", houkne na mě. Nechápavě koukám. "No, tu kabelku si tady nechte, nebudete ji potřebovat. Tady vám ji nikdo nevezme, nebojte." "Ale já tam mám... pití!" "To nebudete potřebovat. Žáci NESMÍ v hodině pít a vy jim nepůjdete špatných příkladem." Cože?! Slyším dobře? Vždyť i za nás se smělo při hodině pít! I když teď nevím... na gymplu určitě. Ale na základce? Možná, když jsme se zeptali... "Nesmí pít?" opakuji užasle. "Ne, musí se dovolit." Aha, tak aspoň to. Vlastně super vymyšlené - už vidím, jak se mě tři čtvrtě třídy bude celou hodinu desetkrát opakovaně ptát, jestli se smí napít. Ale teda není zvykem, aby se učitel, který celou hodinu hodně mluví, nesměl napít. To si totiž pamatuju docela dobře - naše třídní si na základce nosila do hodiny každou chvíli hrníček s čajem. Trpěla totiž na hlasivky....

No, dopadne to tak, že si "naoko" odložím kabelku s jasným úmyslem propašovat ji do hodiny, až zlá paní zástupkyně odpochoduje kilometr dlouhou chodbou na svoji první budovu a dá mi pokoj. Ovšem teď to ještě nebude. Zrak zapíchne do mých nohou. "Na naší škole se učitelé TAKÉ přezouvají." Aha, no to jsem si mohla myslet. Zase na druhou stranu tohle pravidlo mi připadá méně nesmyslné, než pravidlo s pitím. A nikdo neříká, že musím nosit nějaké hnusné pantofle, které zaručeně zabijí jakékoliv oblečení. Ano, donesu si čisté, hezké lodičky. Snad mě teď ovšem nevyzuje do fuseklí, jako tenkrát na základce...! Ne, dnes tedy ne. Jdeme do třídy. Tam mi místnost plná řvoucích osmáků přijde skoro jako vysvobození. Zlá paní zástupkyně se odebere na první budovu. Oddechnu si.