Jak jsem se vyrovnala se závistí

Kdo tvrdí, že nezávidí, ten lže, a závidí ještě víc. Závidím taky a některým lidem některý věci fakt hodně. Občas i kamarádům, za což se stydím. Ale je to lidské a záleží hlavně na tom, jak se svou žárlivostí naložíme.

Hodně lidí vidí problém v objektu, jemuž závidí - taky jsem si něčím takovým prošla. 

Když mi bylo asi třináct, uvědomila jsem si, jak strašně žárlím na svou, do té doby nejlepší, kámošku. Užíralo mě, že má prsa a na mě se prodavačka se spodním prádlem jen shovívavě usmála a prohlásila na celou prodejnu: "Na to si budeš muset ještě počkat" (myšleno podprsenku). Tak strašně ráda bych jí bývala na místě rozkopala xicht, jak poníženě jsem se cítila! 

Kámošky prsa samozřejmě představovaly jen špičku ledovce - prostě celkově působila vyspěle, překypovala sebevědomí a s klukama to uměla. Nabyla jsem dojmu, že dostane, koho chce, a nemusí se trápit neopětovanou láskou jako já, která vypadala dětsky, zatímco ona žensky...

Pamatuju si, jak jsme se spolu vypravily na maturák (bylo nám patnáct), kde jsem se stala svědkem toho, jak se jí žhavým způsobem (doslova, stála zády ke krbu) snažil sbalit chlápek cca kolem třiceti. Přestože ho odmítla, nemohla vypadat víc sexy. Zalykala jsem se závistí. 

Ale nedala jsem nic najevo... tedy aspoň věřím, že jsem svoje rozpoložení dokázala skrýt. Styděla jsem se a byla moc hrdá na to, abych se přiznala. Nesnášela jsem svoje nízký sebevědomí a nechtěla se před ní shodit. Spousta lidí škodí těm, kterým závidí, já to neudělala. Proč? Chci věřit, že kvůli svým morálním zásadám, ale možná jen ze strachu nebo falešné hrdosti a snad proto, že už tehdy jsem tušila, že bych si stejně nepomohla. Závist je totiž jen a jen můj problém a ne toho, komu závidím. Jo, asi jsem to fakt věděla už tenkrát, jenže i přes své "vědění" jsem nezvládla udělat nic lepšího, než se s kámoškou postupně přestat stýkat. 

Nedokázala jsem jí škodit, nedokázala jsem se s tím vyrovnat, ale ani se s ní nebyla schopná dál bavit. Takže postupně, pomalu, jsem naše schůzky omezovala, nacházela si výmluvy proč se nemůžeme vidět, až nakonec jsme se opravdu scházet přestaly. Chvíli jsem měla klid, ovšem pak mi bolestně došlo, že zmizely maximálně moje komplexy přímo spojené s ní, ale ne komplexy jako takové. Takže se vlastně vůbec nic nevyřešilo ani nezměnilo. 

Pochopila jsem, že musím pracovat na SVÉM sebevědomí a ne eliminovat sebevědomí ostatních. Ovšem pochopit neznamená hned umět. Trvalo mi pěkně dlouho, než jsem překročila svůj stín. Do té doby jsem se prostě nekamarádila s holkama, kterým jsem záviděla, plus se navíc takovým snažila vyhýbat a nepustit si je k tělu. A pokud to nešlo, sama pro sebe jsem si na nich našla vždycky něco hodně negativního, abych zdánlivě závidět nemusela. Jenže podvědomě mě to žralo, takže jsem x-let sama sobě něco nalhávala a spokojená stejně nebyla. 

Po čase jsem ucítila, že se potřebuju pohnout dál. Ono totiž neubližovat druhým je fajn, ovšem neškodit sám sobě už přestavuje vyšší dívčí, a užíráním se závistí jsem sama sobě dozajista škodila. 

Jenže jak z toho ven? Určitě ne stylem lidí, kteří když závidí, naplňují známé přísloví "Na jazyku med a v srdci jed", což znamená, že se sice donutí vás otevřeně ocenit nebo pochválit, ale žárlivost z nich doslova kape. To je mi z duše protivný. Obvykle totiž poznám, že se přetvařují a hrají komedii (ať už pro okolí nebo pro sebe) a tak mi z jejich komplimentu vstávají všechny vlasy a toužím se uklidit někam daleko. Navíc ještě většinou ono zmíněné "týrání" doplňují slovy typu:" Alenko, ty jsi tak strašně krásná/šikovná, tak moc moc moc ti to přeju!"... a pohledem vraždí (v lepším případě, v tom horším mě hned za prvním rohem pomluví nebo podrazí).

Donedávna jsem nezvládala někoho, komu závidím, pochválit nebo ocenit, právě proto, že bych se musela přetvařovat. Nelezlo mi to prostě z huby. Ok, u cizích nebo povrchních známých jsem nic moc neřešila, předpokládám, že zrovna na moje ocenění nečekali, jenže třeba u kámošek nebo jiných blízkých lidí mi to překáželo - máš je ráda a zmůžeš se jen na ignoraci jejich úspěchů...

Například moje kámoška Lucka krásně maluje, svoje díla prezentuje i na sociálních sítích a ostatním se líbí - dokonce si je kupují nebo objednávají na zakázku. Taky jsem dřív hodně malovala, lidi moje obrázky obdivovali a říkali, že mám talent. Ovšem nezmohla jsem se na to, co ona, takže jsem samozřejmě začala šíleně závidět a veškerý její úspěch ignorovala. Nebyla jsem schopná ničeho víc, než jí občas něco lajknout, aby to nebylo tak blbý, ovšem osobně jsem se tématu malování vyhýbala a děsila se, že mi o něm bude vyprávět. Občas sice něco prohodila, ale jen okrajově, přestože jsem viděla, jakou má radost... Asi poznala moje rozpaky...a já se cítila fakt blbě.

Dobře tedy, musím něco udělat. A tak sednu a začnu přemýšlet, přičemž se snažím být k sobě co nejvíc upřímná. Protože být upřímný k ostatním je super, ovšem být upřímný sám k sobě je nutnost. "Dobrý, závidíš, jak krásně maluje a má úspěch. Proč?" "Protože mi pak připadá, že neumím tak hezky malovat a nic jsem nedokázala." "Aha a o co víc bys byla úspěšná a o co líp bys malovala, kdyby ona nemalovala a neměla úspěch?" Zamyslím se... "No... vlastně o nic." A pak mi to došlo. Můj případný ne/úspěch absolutně NIJAK nesouvisí s jejím ne/úspěchem. Akorát mi nastavila zrcadlo a ukázala, čeho se dá dosáhnout. Možnosti mám v podstatě stejný, takže záleží jen a jen na mně, jak je využiju, a pokud nevyužiju, není to její vina.

"Dobře a proč se bojíš pochválit její obrazy?" "Protože mám dojem, že bych tím vlastně uznala, že já malovat neumím... nebo minimálně hůř." "A co by se stalo, kdyby opravdu malovala líp?" "Já nevím... asi nic... a vlastně si myslím, že má větší talent než já." "Tak vidíš... Když budeš kamarádit s ošklivýma holkama, automaticky zkrásníš? Asi ne, že? Budeš vypadat furt stejně. A když naopak nějaké hezké oceníš, sama tím nezošklivíš. Ani neuznáváš, že vypadáš špatně. Jasně, může ti teoreticky udělat radost, že když ty nemáš úspěch, nemá ho ani kámoška, což ale reálně pořád znamená, že TY ho nemáš. Takže se nikam neposouváš a setrváváš jen v závistivý pasivitě závislá na tom, co dělá a čeho dosahuje tvoje okolí."

Takže co dál? 

Jasně, můžu se nechat svou žárlivostí motivovat v dobrém slova smyslu - pokusit se dokázat (a nebo i překonat) to, co kámoška. Takové řešení už je o dost lepší, než někomu škodit nebo jeho úspěch ignorovat, ovšem otázkou zůstává, jestli mě to udělá spokojenou. Pokud uspět v malování představuje něco, co sama opravdu chci a kámoška je jen element, který mě nakopne, pak to vypadá jako správná cesta. Jenže jestli mě žene jen ego a soutěživost, touha něco si dokázat - třeba že jsem nadanější, schopnější... štěstí mi to nepřinese. Zvláštní, ještě donedávna jsem věřila, že nejlepší, jak se vyrovnat se závistí, je aktivně na sobě pracovat, abych neměla co závidět. Jenže teď si říkám, že tím se akorát v tý svý žárlivosti udržuju zahrabaná a bojuju s větrnými mlýny. Vždycky totiž přijde někdo, kdo bude v něčem lepší a já se zas a znova vrhnu do bitvy, ale proč? 

Vždycky se musím zastavit a zjistit, co JÁ doopravdy chci, co mě u/dělá šťastnou. Z kámošky i jejích děl čiší, jak má malování ráda, baví ji, naplňuje... a úspěch už je druhotná záležitost, která vyplynula jako logický důsledek toho všeho. 

Těmito úvahami jsem se nakonec uklidnila a uvolnila a ne, že bych zázračně přestala závidět, ale už jsem byla schopná pochválit bez užírání se. Naplno jsem ocenila její práci a ona měla radost. Kamarádky díla jsem začala sdílet dál a jedno si koupila, protože se mi doopravdy líbilo. Ze začátku jsem se bála, že se při tomhle všem budu cítit špatně, ovšem opak byl pravdou. Sice jsem samozřejmě v duchu oplakala všechny svoje nenamalované a neoceněné obrazy, ale na druhou stranu se mi ulevilo. Získala jsem svobodu, protože už jsem se nebála jejího úspěchu - ten můj ona potenciálně vůbec neohrožuje.

Ráda bych zdůraznila, že jsem se vzdala myšlenky přestat žárlit. Domnívám se totiž, že to nejde a jak jsem řekla výše, jsme lidi a závist k nám patří. Vidím ji jako emoci, kolikrát spíš jen instinkt, impuls, který nás bodne do srdce a nejsem schopni se mu ubránit. Tak se nebraňme... Přiznejme si, že žárlíme, prožijme si všechno naplno, dovolme si cítit, co cítíme a pak to nechme zase odejít. Zjistila jsem, že v lidech, jež vystupují jako ti nejctnostnější, koluje to nejhorší. Protože logicky špatný věci, který si nepřiznáme, zadupeme a zamkneme někam hluboko, nepřestanou existovat jen proto, že jsme se tak rozhodli. Naopak žijí si svým životem a my nemáme šanci se s nimi naučit pracovat a ovládnout je. 

Ano, práce se závistí je běh na dlouhou trať a možná i na celý život. Nikdy nebudeme mít hotovo, ale můžeme se aspoň snažit. Je to důležité hlavně pro nás samotné - abychom nežili jako zahořklí, zakomplexovaní chudáci, kteří ze svých neúspěchů obviňují ostatní. Co si budeme, není to jednoduchý. Situaci s malující kámoškou jsem dá se říct zvládla, jenže přijdou další a další, na který nebudu připravená a zaskočí mě. A třeba je nezvládnu... nebo ne hned a budu muset pokaždý začínat od znova.

Ale jak se říká, snaha se cení...