Jak se mi splnil sen aneb intuice, část druhá

Vědci tvrdí, že člověk zdaleka nevyužívá veškerou kapacitu svého mozku. Někteří dokonce odvážně udávají nevyužitost až osmdesátiprocentní. A zjistili už, co jsou sny, kde se berou a proč?  

Projíždím v autě místem zúžení, navíc pod viaduktem, za který není vidět. Místem, kde skoro nikdy nic nejezdí, nebo si aspoň nepamatuju, že bych tam kdy míjela vozidlo. Když v tom mi bleskne hlavou:" Co když proti něco pojede?" Ve zlomku sekundy na to můj mozek:" Ale prosim tě, co by tu jelo, blbost, pusť to z hlavy." Když tu se najednou zpoza viaduktu objeví auto. Leknutím dupnu na brzdu. Nic se nestalo... ovšem kdybych přibrzdila hned, jak mě to napadlo, ušetřila bych si nervy.

Můj kamarád dost často pracuje na statku a k tomu si bere půllitr s pivem. Jednou povídá: "Hele, já už normálně ten záblesk testuju. Vezmu pivo, někam ho postavim, když v tom mě napadne: ´tam ho nedávej, rozbije se´. Ale můj mozek oponuje:´a proč by zrovna tam se mělo rozbít?´ No, tak ho nechám, kde je a za chvíli se třeba odněkud uvolní cihla a spadne přímo na můj půllitr. Já už se tim bavim. Čekám, co se stane a ono se dycky něco stane, haha."

Já si zase jednou sundám sluneční brýle a položím na sedačku auta. Hlavou mi prolítne:" tam je nedávej, někdo si na ně sedne." "Ále, kdo by si na ně sedal, dyt si odskočím jen na pár vteřin, navíc jsou dobře vidět", nesouhlasí mozek. Načež přiběhne malá neteř, která se doteď honila venku se psem a nevím, proč, skočí mám do auta. Přímo na ty brýle a rozsedne je.

Hodně jsem přemýšlela, proč se ten vnitřní hlas často angažuje při nepodstatných věcech, a došla k závěru, že se objeví jen, pokud jsme v klidu. A to při nedůležitých věcech jsme, že... Hlavním nepřítelem intuice je totiž stres a strach. Když nám na něčem příliš záleží, býváme v křeči, bojíme se, naše nitro mlčí nebo je zmatené, nevíme, co si myslet a zoufale hledáme nějaké znamení, nápovědu, která však nepřichází. Nedokážeme vnímat věci ve své podstatě a tok informací je zablokovaný. Proto bývá tak těžké poslouchat v náročných situacích intuici - obvykle se bojíme, děsí nás udělat chybu a spolehnout se na něco, co si v tu chvíli nedokážeme rozumově odůvodnit. Nehodláme riskovat, když nám na výsledku tak strašně záleží!

Trpím například fobií z létání a před každým startem si hledám "zaručená znamení", která říkají, že letět nemám. Namátkou třeba větší počet postižených lidí na letišti nebo můj sen o nehodě pár dní před odletem. Abych uvedla věci na pravou míru - i přes všechna tato znamení jsem nakonec vždycky odletěla, netuším, jestli jsem přece jen dokázala odlišit pravou intuici od myšlenkových pochodů pramenících z mojí fobie nebo prostě jen nechtěla řešit komplikace se zrušením letenky, neplánované setrvání v dovolenkové destinaci či manželův hněv. Jisté je, že jsem zatím všechny své cesty přežila.

Onen sen o pádu letadla by mohl vypadat hodně reálně, ovšem takhle zpětně vidím, že byl jen jasnou ukázkou logické činnosti mozku, jelikož jsem už notnou dobu před odletem pořád přemítala o nehodách a usilovně se na zmíněné věci soustředila. Takže by bylo spíš divné, kdyby se mi o nich nic nezdálo.

Znamení, která opravdu nesou význam a mají nás na něco upozornit, totiž přicházejí, když je nečekáme, nesoustředíme se na daný problém, nemyslíme na něj a jak už jsem zmínila - jsme v klidu. Pro porovnání uvedu další svůj sen, který fakt netuším, odkud se vzal, nicméně přesně předpověděl realitu. Když byla moje nejlepší kamarádka těhotná, oficiální termín porodu jí stanovili na 4. září. Samozřejmě, těhotenství jsem s ní docela prožívala, řešily jsme všechno možné, jak se porod blížil, přišlo na přetřes i kdy TO bude. Ovšem nic, na co bych se přehnaně soustředila. No a cca měsíc před oním termínem jsem měla sen, kdy mi od kámošky přišla zpráva, že rodí. Já se koukla na mobil a na displeji svítilo datum 31. srpna. Po probuzení si říkám, že takhle přesný sen bych nečekala a hlavně by byl gól, kdyby ten den fakt porodila. Jenže jaká je pravděpodobnost, že se trefím? směju se v duchu. Avšak nedá mi to a rozhodnu se svůj sen otestovat. Na více místech rozhlásím, že kámoška určitě bude rodit posledního srpna, abych měla svědky, že jsem dlouho předem avizovala "správné" datum. Jak to dopadlo? 1. září ráno mi kamarádka píše, že už jsou tři. "No dobrý, sekla sem se jen o den", směju se a říkám si, že i tak byl sen celkem přesnej. Ale pak mě ještě něco napadne. "Prosím tě, kdy se miminko narodilo? ptám se pro jistotu. "Včera večer v půl devátý", zní odpověď. Dobře!!! Takže fakt 31. srpna!

S jinou kámoškou se mi přihodilo něco podobnýho. Taky čekala miminko, ovšem tehdy jsme se spolu nevídaly ani nebyly moc v kontaktu, takže jsme její těhotenství skoro neřešily. Ale věděla jsem, že by měla rodit na konci července. Někdy od půlky měsíce jsem na ni najednou začala často myslet. "Jestlipak už porodila?" napadne mě. "Ale ne, na to je ještě moc brzo", mávnu nakonec rukou, ale stejně si nemůžu pomoct a pořád se mi tlačí do hlavy myšlenka na ni. Tak jí tedy 22. píšu, jak se má a jak to vypadá s mrňousem. Nic. Pár dní na to mi přijde zpráva:" Ty máš snad nějakej šestej smysl nebo co, toho 22. jsem zrovna rodila."

A nakonec jedna situace s tátou. Mám ho samozřejmě ráda, ale nepyšníme se extra blízkým vztahem, nic moc osobního s ním neřeším a často se jím nezabývám. Jednou, byla neděle, napsal zprávu, jak se mám, co dělám a takové neutrální věci. Odpovím a na oplátku se ptám, co on. "Dobrý, za hodinu jdeme do kina na Zátopka, musim se jít připravit..." Ha, Zátopka, toho bych taky chtěla vidět, říkám si, ale pak celý večer myslím na tátu. Až mě to zarazí. Cítím jakousi divnou lítost, úzkost, jenže nechápu, proč. Napadne mě, jestli není třeba smutnej, jestli se něco neděje. Ale co by se dělo? Normálně psal, jako vždycky, je v pohodě, šel do kina... přesvědčuju sama sebe, ale stejně na něj myslím i v pondělí a v úterý a říkám si, jestli je mu dobře. Už si připadám trochu jako magor a nechápu, co mě to zrovna teď popadlo. Jenže! Ve středu od něj přijde zpráva, že leží v nemocnici po operaci slepáku a na sál se dostal za minutu dvanáct. Střevo prý bylo silně zanícený, už v neděli po kině se necítil vůbec dobře, trpěl celý pondělí, přitom byl u doktora, ale ten nic nepoznal a poslal ho domů. Až jeho kamaráda, taky doktora, napadlo, že by to mohl být slepák a zavelel (z úterý na středu v noci):" Rychle, ať tě žena odveze do nemocnice, na nic nečekejte." Tak jeli... a bylo to to nejlepší, co mohli udělat. Naštěstí všechno dobře dopadlo. A já pochopila důvod svých úzkostí a myšlenek na něj...

Ještě pro srovnání - x-krát jsem se o rodiče bála. Když třeba jel táta na služebku nebo mamka - průvodkyně - vyrazila v zimě se skupinou na exkurzi do jiného města. Trnula jsem strachy, představovala si, co hrozného se mohlo stát a úzkostí nemohla ani dýchat. Když se dlouho nevraceli, kolikrát jsem propadla panice. Naštěstí se nikdy nic nestalo.

Ovšem to není to samé, jako zmíněná vnuknutí. Neříkám, že se nemůže nic stát, když se člověk šíleně vědomě bojí něčeho konkrétního, ale znamení k němu přicházet nebudou.

Jak už jsem řekla, varování se objevují nečekaně, když se zdánlivě nic neděje a my myslíme na něco jiného. Většinou už je poznám, i na základě toho, že mozek reaguje obvykle stejným způsobem:" Ale neblázni, to se nestane, nic se neděje, nemysli na to." Po předchozích zkušenostech už zpozorním a snažím se přijít oné myšlence na kloub, jelikož věřím, že má smysl a objevila se z nějakého důvodu. Takže ač hlava radí mávnout nad vším rukou,já naopak zbystřím a snažím se věc řešit. Protože i kdyby nakrásně šlo jen o planý poplach, nemůžu nic ztratit.