Pro každého bezdomovce jeden byt

Ekonomická mizérie s sebou obyčejně nese i sociální otřesy. Nemyslíme teď jen ony „standardní“, byť smutné, věci jako nárůst míry nezaměstnanosti nebo počtu exekucí. Myslím změny společenského klimatu. Radikalizaci společnosti, větší odpor vůči národnostním menšinám, přistěhovalcům, anebo odpověď vlád v podobě větší regulace a silnějšího omezování lidských svobod. Když k takové změně společenského klimatu už jednou dojde, mívá delšího trvání. Není to otázka dnů nebo týdnů, ale let, nebo i desetiletí.

Krize, která začala v roce 2008, byla něčím zvláštní. Její plody cítíme dodnes a ještě si je užijeme. Místo toho, aby krize vyčistila vzduch a smazala do té doby nahromaděné nerovnováhy, ještě je prohloubila. Zvýšila zadlužení, zvýšila počet nemocných firem, zrychlila rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými. Ještě víc nafoukla cenové bubliny na finančních trzích. Tak „normální“ hospodářská krize nevypadá. Tak spíš vypadá základ pro krizi novou. A to všechno je pro velkou část společnosti motiv k nepokojům.

Už krátce po začátku krize vzrostl počet varovných signálů. Přibližně v roce 2011 je již nešlo víc ignorovat. Už v roce 2011 hořela Anglie. Hořelo Německo. Ve Finsku posílila strana „Praví Finové“. Bulharskými městy otřásaly mohutné protiromské nepokoje. V Norsku šílený střelec prý kvůli přistěhovalcům postřílel desítky lidí. V Řecku už tehdy vznikalo pnutí a nálady namířené proti západní Evropě. Něco se začínalo dít. Dnes, v roce 2015, je to ještě silnější. Jakkoliv se může zdát, že radikalizace Evropy je důsledkem zvýšené imigrace, je to jenom polovina pravdy. Tou druhou je právě evropská ekonomická mizérie. Takže tu proti sobě stojí dva extrémní jevy.

A teď si do tohoto rámce zasaďme konkrétní české reálie: Přistěhovalci nejsou pro Česko ani zdaleka tak zásadním tématem, jako jsou pro Německo, Belgii, Nizozemsko či Británii. Jenomže nás se radikalizace nálad týká zrovna tak jako západní Evropy. S tím rozdílem, že když u nás máme menší podíl přistěhovalců, radikální nálady se mnohem víc obracejí proti národnostním menšinám a proti všem, kdo jsou „v něčem jiní“. Tedy třeba proti bezdomovcům. Zdá se, že otázka bezdomovců (alternativně Romů) bude Čechy zajímat čím dál víc. Bohužel stát v tomto bodě sehrává spíš negativní roli. Místo aby hrany obrušoval, naopak je přiostřuje. A nejsmutnější na tom je, že to myslí podle všeho dobře.

Mám na mysli plán ministerstva práce a sociálních věcí, jak chránit Česko před bezdomovectvím. V roce 2017 by měl začít platit nový zákon o sociálním bydlení, podle kterého by obce a kraje měly pořizovat takzvané sociální obecní byty. A ty by měly být „přidělovány“ bezdomovcům. Těch by podle odhadů ministerstva mělo být až 40 tisíc. Cílem má být bezdomovectví zcela vymýtit. Což je ovšem, s prominutím, pěkná hloupost.

Na zákonu lze ocenit snahu někomu pomoci. Bohužel to je asi tak všechno, co se ocenit dál. Celá snaha je totiž poněkud nešikovná. Samozřejmě, že určitá část bezdomovců ztratila domov proto, že přišla o práci, onemocněla, rozpadla se jim rodina – zkrátka došlo u nich k nějaké jednorázové tragédii. Ale současně je tu obrovské procento bezdomovců, u kterých bezdomovectví můžeme označit víceméně za diagnózu: Kdyby vyhráli milion ve sportce, do týdne ho znovu nemají. Propijí ho, profetují, rozdají kamarádům. Dejte jim byt, dejte jim sociální dávky, a do měsíce byt rozeberou na třísky, aniž by zaplatili jediný nájem.

Jakkoliv je mi líto první i druhé skupiny, obecní byty patrně nejsou to pravé pro každého bezdomovce. Mnozí si jistě získaný byt dokážou udržet, jak ukazují i zkušenosti třeba z Rakouska; ale k tomu přeci není potřeba zřizovat byty nové. Bytů je už nyní v ČR přetlak. Jde o to, že zákon, který by automaticky, bez selekce, nabídnul byt každému bezdomovci bez ohledu na to, jakým způsobem o svůj domov přišel, by byl naprosto jednoznačným morálním hazardem. Lidé by se pak začali chovat mnohem méně odpovědně, než kdyby tato pojistka neexistovala. Nebylo by nic jednoduššího, než svůj byt prohrát u automatů, protože „obec mi přeci musí dát byt nový“. Problémem není pomoc jednomu konkrétnímu člověku; hazardem je plošnost pomoci, to, že se každý může na nový byt spolehnout, a proto může zodpovědnost hodit za hlavu.

A pak je tu ještě druhý pohled. Totiž pohled ze strany těch, kdo byt mají. Představte si, že si vezmete hypotéku, koupíte si vysněný byt a teď ho horko těžko splácíte. A najednou ve vašem přímém sousedství stát zřídí obecní byt pro bezdomovce, se kterým jste nepočítali. Vsadím se, že jakkoliv to není něco, s čím by se většina lidí chlubila, přesto bude významné procento lidí, které to naštve. Prostě si okolí svého vysněného bytu představovali jinak: Ne jako místo, kde si podávají ruce zástupci úřadů snažící se vymoci dlužné nájemné. Protože co si budeme povídat, z bezdomovců, kteří dostali byt, se logicky rekrutuje vyšší podíl neplatičů, než je dejme tomu průměr. Jinými slovy: xenofobní nálady, které jsou už tak dost zjitřené, ještě víc zjitříme tím, že zatlačíme na povinnou integraci. Takže obecní sociální nakonec bude ještě kontraproduktivní.