Nestydím se za Zemana

Řeknu vám dva zdánlivě nesouvisející příběhy. Zkuste chvilku přemýšlet, co mají společného…

Příběh jedna: Stalo se jakýmsi nedopatřením, že můj drahý manžílek narozený v paneláku se dal na včelaření. S představou, že nikdy nekoupí ani jediné žihadlo. I pořídil si včelařský oblek, kuklu, a vydal se poprvé ke včelám. Ovšem jaksi pozapomněl, že má na nohou sandály. Následné Pikorovo nadskakování pozorované obezřetně z dáli mne ujistilo, že předpoklad o žihadlech byl chybný. To záživné však mělo teprve přijít. Pikorovy prostocviky coby důsledek sandálů vedly k několika prudkým předklonům, jejich důsledkem zase byl neklamný zvuk trhající se látky na zadku. Následné kletby jsou již nereprodukovatelné. Nicméně mě nejvíc zaujalo následné tvrzení: „Oni dělají ty obleky strašně malé, ony se normálně trhají!“ Tak tedy budiž řečeno, že já to vidím trochu jinak. Řekněme, že můj drahý manžel se pokusil do zcela normálního obleku velikosti M nacpat pupek velikosti XL.

Příběh dva: Taky to znáte. Kolega / partner / partnerka dorazí pozdě na schůzku. A vysvětlí to slovy: „Ujel mi autobus!“ Mno… i tohle bych viděla trochu jinak. Ne že „ujel autobus“, ale spíš „nestihl jsem autobus doběhnout“, alternativně „přišel jsem na zastávku moc pozdě“.

Už to máte, co mají tyhle dva příběhy společného? Lidé se náramně rádi vydávají za oběti. Za nic nemohou, nejsou odpovědní za své činy, jsou obětí okolností a zlých lidí kolem.

V posledních dnech několikrát denně slýchám, že prezident Zeman je hulvát a že se za něj musíme stydět před zahraničím, kde nám dělá ostudu. Vlastně mezi řádky to tak trochu zní, že jsme rukojmí a oběti toho hrozného chování. A víte co? Já se za něj nestydím. Proč?

Někteří představitelé státu – našlo by se jich víc – mají poněkud prostoduché chování a slovník. Osobně to v některých případech považuji spíš za známku pokročilejšího věku, alternativně postižení v důsledku dlouhodobé konzumace návykových látek. Jinými slovy nejsem si tak docela jista, zda si úplně všichni z nich uvědomují důsledky svého jednání. Zda místo „opovrženíhodné“ není jejich chování spíš „soucit vzbuzující“.

Každopádně představte si, že máte doma velmi starou babičku po několika mrtvicích, která, než si vzpomene na vaše jméno, vyjmenuje dvacet jiných příbuzných, neví, kde bydlí, ale současně jí v důsledku jejího zdravotního stavu činí velké potěšení chrlit ze sebe vulgarity. Budete se za babičku stydět? Budete se obávat, že vám před sousedy udělá ostudu? Patrně ne, protože vy nejste babička a nejste za její chování odpovědní. Její pitoreskní chování neříká o vás vůbec nic. A i kdyby byl soused natolik natvrdlý, že by z babiččina chování usoudil, že vy sami jste pěkné kvítko, tak co? Co je vám po sousedovu názoru…?

Je skoro až směšné, jak dnes kdekdo řeší, „co tomu řeknou v zahraničí“ (kde mnohdy si ani nejsou jisti, zda Česká republika je v Evropě či v Africe). Jsme – či měli bychom být – svéprávné bytosti, kterým by mělo záležet především na tom, abychom se chovali tak, že sami na sebe budeme hrdí. Je mi jedno, co si cizinci myslí o prezidentovi, protože jednám tak, že se nestydím sama před sebou. Co mi ale NENÍ jedno, je to, že hulvátství a arogance se valí na mé děti z médií a stává se pro ně normou. A v tu chvíli už nehraje roli, zda jde o hulvátství v důsledku charakterových vlastností či třeba stařecké demence.

Kdepak, za kuriózně se chovající představitele státu se sice nestydím, namísto toho ale zažívám jiný pocit, svým způsobem ještě mnohem horší. Totiž frustraci, že mé děti se už odmala učí, že chovat se jako pitomec je normální. Obrana je jediná. Musím dětem vysvětlit, že takové věci jako politiky, politiku a stát nemohou brát vážně. Že je to všechno jen velká šaškárna. Že musí spoléhat vždy jen sami na sebe.