Pamatujete si, co jste dělali 11. září 2001?

Dnes je to přesně sedm let od teroristických útoků Al-Káidy na strategické objekty Spojených Států. Cílem bylo napadnout svobodu, demokracii a oslabit USA. I když jsem byla tehdy v České republice, na 11. září 2001 nikdy nezapomenu. Proto se chci s Vámi podělit o 24 hodin mého života - co jsem tehdy dělala, kdy a kde jsem uslyšela první zprávy o útoku na věže World Trade Center, mé pocity, myšlenky a strach...

Nedávno jsem někde četla, že každý Američan ví, co přesně dělal dne 22. 11. 1963. V ten den byl spáchán atentát na amerického prezidenta Johna F. Kennedyho v texaském Dallasu. Amerika považovala J. F. K. za jednoho z největších prezidentů ve své historii.

Občas se setkávám s lidmi, kteří neznají dějiny České republiky ani USA. Ale domnívám se, že je nutností pro každého z nás, abychom věděli, co se v klíčových okamžicích světových dějin odehrálo. Dějiny jsou totiž součástí naší identity. Je to část našeho já, která přesahuje pouhé vidění světa jedním úhlem pohledu a obohacuje nás o poznání lidí z nejrůznějších částí světa a doby.

Dnes to je přesně sedm let, kdy teroristé z Al-Káidy zaútočili čtyřmi unesenými letadly na strategické cíle Spojených Států. Dvě letadla nasměrovali na dvě budovy World Trade Centra v centru New Yorku. Třetím letadlem zaútočili na Pentagon, který je sídlem Ministerstva obrany USA ve Washingtonu. Čtvrté letadlo směřovalo také na Washington a cílem měl být podle spekulací Bílý dům nebo americký Kapitol. Letadlo se však zřítilo v neobydlené oblasti Pensylvánie, když cestující ovládli letadlo po souboji s teroristy.

A co jsem vlastně dělala 11. září 2001 já?

Měla jsem měsíc po svatbě. Krátce jsme bydleli ve svém prvním pronajatém bytě v Hradci Králové. Můj manžel Adam Benjamin pracoval jako grafik v soukromé firmě. Já jsem nedávno ukončila školu a hledala jsem si zaměstnání. Zatím se mi moc nedařilo a tak jsem si vychutnávala novou roli v životě, byla jsem právě „žena v domácnosti“.

Ráno jsme se probudili do krásného, slunného, zářijového dne. I když jsem nemusela brzy vstávat kvůli zaměstnání, přesto jsem se probouzela se Adamem. Připravila jsem manželovi snídani a svačinku sebou do práce. Manžel mě před odchodem políbil a řekl mi, že se těší, až se vrátí večer domů.

Po jeho odchodu jsem zůstala doma sama. S chutí jsem skočila v pyžamku do obrovské postele a vychutnávala si zvláštní poklid v celém domě. Chvíli jsem si četla. Pak jsem jako obvykle vstala, převlékla se, nasnídala se a šla jsem si koupit noviny s inzeráty. Taky jsem vzala kolo a jela jsem se podívat na Úřad práce, zda tam neobjevím něco zajímavého, nějakou speciální pracovní nabídku právě pro mě.

Po poledni jsem se vrátila domů a jako obvykle jsem uvařila oběd. Dorazila jsem déle a když jsem si pustila zpravodajství na ČRo1–Radiožurnálu, zaslechla jsem jen nějaké zmínky o obětech. V duchu jsem si pomyslela: „Zase se někde zřítilo letadlo…“ Rádio jsem vypnula a věnovala jsem se praní, žehlení a úklidu.

Odpoledne jsem se vydala nakoupit nějaké drobnosti do obchodního centra na Moravském předměstí. Měla jsem to kousek a tak jsem šla pěšky po Benešově třídě podél obchůdků. V jednom obchodě s elektronikou jsem ve výkladní skříni na obrazovce televize zahlédla, jak nějaké letadlo narazilo do nějakého mrakodrapu. Napadlo mě: „Takový drastický seriály by opravdu neměli dávat odpoledne! Lidi už taky nevědí, co by si vymysleli!“

Když jsem byla v obchodním centru, šla jsem kolem oddělení s elektrospotřebiči. Na veliké plazmě jsem zahlédla ten samý záběr jako předtím v obchodě za výlohou! Stála jsem před plazmou docela blízko a stále jsem se fascinovaně dívala na záběry hořících newyorských Dvojčat. Zvuk byl celkem nahlas. Asi záměrně. Stála jsem tam asi 10 minut, nemohla jsem se pohnout a mozek mi to stále nebral…

Chtěla jsem se někoho zeptat na to, co vidím a ujistit se, že to není pravda, že je to jen nějaký blbý žert nebo trik, ale byla jsem tam sama. Bylo asi okolo půl čtvrté odpoledne a lidi teprve začínali chodit ze zaměstnání domů.

Nakoupila jsem, zaplatila a odcházela jsem domů jako v transu. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, co jsem viděla. Už se mi ani nechtělo s nikým mluvit, byla jsem dezorientovaná a chtělo se mi plakat. Spěchala jsem rychle domů a doufala jsem, že manžel přijde dnes o trošku dřív, měl večer ještě nějaké jednání.

Tehdy jsme s Adamem neměli ani pevnou linku ani mobil, takže jsem na něj čekala. Také jsme doma neměli televizi, záměrně. Jediné, co mi zbývalo, byl starý tranzistorák od táty, který jsem měla v kuchyni na lince. Zpravodajství na ČRo1 jsem toho dne už nevypnula. Byla jsem stále v šoku a nemohla jsem přijmout za reálné počty o obětech, podrobnosti o útocích, teroristech, Al-Kájdě… Měla jsem strach.

Také jsem slyšela krátký projev prezidenta George W. Bushe, který vyzýval věřící k modlitbám za Spojené Státy. Jsem věřící a tak jsem se modlila. Ostatně v takové situaci jsem stejně nemohla dělat nic, co jsem si ráno naplánovala. Modlila jsem se, plakala za nevinné oběti a jejich rodiny, poslouchala nové informace.

Okolo 23. hodiny přišel můj manžel Adam domů. Padli jsme si do náruče a já jsem plakala a prosila jsem ho, aby mi řekl, že se mi to jen zdá. Řekl, že by mi rád řekl něco jiného, ale že je to pravda a my všichni se budeme muset s 11. zářím vyrovnat, modlit se a začít bojovat. A svět už nikdy nebude takový jako dřív...

Pamatujete si, co jste dělali 11. září 2001, Vy?

http://cs.wikipedia.org/wiki/Teroristick%C3%A9_%C3%BAtoky_11._z%C3%A1%C5%99%C3%AD_2001