Tu kamarádku jste neztratila díky sociálním sítím, ale díky tomu, co vy jste jí napsala. Kdybyste jí to samé napsala v dopise a poslala poštou, tak by výsledek byl stejný, jenom o týden později.

Řekl bych, že autorka ten vliv sociálních sítí myslela jinak, určitě ne jako formu doručení zprávy.

Něco pokazit nevyžádaným neosobním způsobem, rychle najít jiného viníka, vyblinkat to veřejně jako vlastní obhajobu doloženou obskurním videem z youtube ... páni, úžasná autorská licence :)

Btw....korelace versus kauzalita. Jen dávám k zamyšlení ... nemůže čirou náhodou chování na sociálních sítích kopírovat ve své podstatě dávnou vztahovou realitu, jen jednodušším způsobem? Kupříkladu každé druhé manželství v ČR se rozvádělo dávno před rozmachem sociálních sítí ... a nezdá se, že by se to po jejich rozmachu nějak výrazně změnilo :)

Milá paní Hano Rebeko,

ženské vztahy jsou hodně o konkurenci. A jestli je něco neodpustitelné, jsou to nevyžádané dobré rady.

Musela jsem v životě nechat odejít několik kamarádek, které jsem znala od mládí, když se naše pohledy na svět změnily. Je to přirozené. Přátelé přicházejí a odcházejí a jen někteří s námi zůstanou do stáří. Někdy má smysl lepit trhliny, ale někdy je to zbytečné. Záleží na tom, zda je vztah vyvážený, zda jedna na druhou z jakéhokoli nesmyslného důvodu nežárlí, zda se konflikt netýká životně důležité oblasti.

Já z principu nikdy kamarádky nekritizuji, pokud s tím nezačnou ony. Mám jednu od šesti let. Když nasadí kritický tón, zasyčím - a ona dá pokoj. Fakt je, že trvalo, než jsme se to obě naučily. A tak to mám i s jinými kamarádkami. Snažím se být loajální a totéž očekávám od nich.

Držte se, budou jiní přátelé.

Nevím, jak moc je příběh paní MB níže pravdivý, či zda je to jen jedovatá smyšlenka - neberte ho vážně.

PS: Někdy konflikt i po čase vychladne.

Chápu ty pocity. Taky mi ze života zmizela žena, o které jsem si myslela, že je kamarádka. O pár let mladší než já, ze stejného kraje, i když v tu chvíli jsme žily každá jinde. Psaly jsme si e-maily ze začátku denně. Prožívala jsem těžké chvíle, manželská krize, finanční problémy, hledali jsme jiný byt, dorazil nás doktor, který nám při prohlídce dcery sdělil, že výhledově máme počítat s invalidním vozíkem. S některými věcmi se člověk nerad svěřuje, ale s ní, rozvedenou křesťankou to šlo tak nějak samo.

Je spisovatelka. Občas se mě zeptala, jestli to, co vyprávím, může použít do své další knihy. To mi nevadilo, naopak jsem jí mohla hodně napsat o autismu a jiných poruchách. Pochopit sebe samu. Tedy nemyslím si, že je autistka, ale když s nimi člověk žije, nebo si o tom čte, pochopí něco i sám o sobě. Každý člověk má 2-3 autistické rysy povahy.

Celé přátelství začalo skřípat na rozdílném pohledu na to, co je to vlastně Boží požehnání. Ona tvrdila, že Bůh nám dává jen dobré věci, že když se nám v životě děje něco špatného, je to vždycky Boží trest za naše hříchy. Já tvrdím, že nemáme nejmenší tušení, co je pro nás dobré. Hospodin je přece náš Otec a když dovolí něco, co se nám nelíbí, není to trest, ale láska. Já jako matka děti vychovávám i pomocí zákazů a rozkazů, které se jim nemusí líbit. Já neberu dceřiny problémy jako trest Boží, ona je pro nás opravdu dar.

Přestala mi psát. Já napsala ještě asi 4 e-maily a jedinou reakcí byla strohá odpověď, že už jsme si všechno napsaly a teď už si nemáme co říct. Zranilo mě to. Měla jsem pocit, že mě jen využila pro svou knihu.

Uběhlo pár let. Ty krize a těžkosti, kterými jsme procházeli nás jen posílily a posunuly jinam. Pořád si myslím, že i ty naše propadáky byly dobré, z chyb jsme se poučili. Jsem si naprosto jistá, že až jednou zpětně uvidím svůj život, že to těžké období bylo taky obdobím největšího požehnání.

Samozřejmě už se dávno nezlobím. Občas se za ni modlím a přeju jí, aby byla šťastná. Moc ráda bych jí vyprávěla, že syn šel studovat úplně něco jiného, než jsme se myslely, že jsme teď nejen v jiném bytě, ale i v jiném městě. Že dcera dodnes čte knížku, kterou jí poslala k Vánocům.

......

Moc ráda bych Ti, Rebeko, řekla, že je mi líto, když čtu, že se nemáš dobře. Omlouvám se, že si občas z toho dělám srandu. Naše dveře jsou Ti pořád otevřené, stav se na kafe.

M.

Ona Vám řekla, že o té chybě, kterou jste popsala, ví. Ona o ni ví, jenom neví, jak ji změnit, jak z ní vyklouznout, aby ji už nedělala. A na to jste ji návod určitě nedala. Ten neexistuje, ten je pouze v ní. Jednou mi psycholožka řekla něco v tomto smyslu: Chcete radu co máte dělat a můj názor je: rozvedˇte se. Ale to vy neuděláte, protože se snažíte manželství zachránit a jiná řešení vás nenapadají.

Exupéry řekl něco v tomto smyslu: Není důležitý cíl, ale důležitá je cesta.

A Vaše kamarádka se ještě na cestu změny nevydala.

Já se pomocí ghostingu zbavila dvou kamarádek, sociální sítě za to nemohly,ale obě měly pocit, že jsou nejchytřejší na světě, neustále řešili druhé, poučovaly a také se cítily jak chudinky, že byl proti nim spiknutý celý svět. Nevím proč se na mě tyto typy lepí, ale po čtyřicítce si pečlivě vybírám komu obětuju svůj čas a ano, vypařit se beze slova vysvětlení někomu ze života je zbabělé, ale nemám potřebu někomu říkat jaký je. A vzhledem k tomu, že ani jedna neměla jinou kamarádku, tak to o něčem vypovídá.

Vím, že někdo není ochotný slyšet, že není dokonalý. Stejně si myslím, že je lepší to říct na rovinu. I kdyby to bylo jen dost tvrdé "Už se s tebou nechci stýkat." Když píšete e-maily nebo voláte a z druhé strany je jen ticho, je to podle mě horší.

Nevim, jak vazne a osobni bylo to tema, ale asi dost, pokud nastala takova reakce.

Jsou veci, ktere se dopisem, SMSkou a ani telefonatem, proste neresi. Nevidite zpetnou vazbu, nevidite, jak to clovek bere, nemuzete dovysvetlit, reagovat.

U kafe byste mohla nejak korigovat situaci ci vlastni slova a videt, jak to bere.

Kamaradku vam to asi nevrati, ale alespon vite, ceho se vyvarovat, abyste v budoucnu neztratila dalsi.

Koukněte se na blogy 2-3 roky zpět. Autorka se tam o kamarádkách víc rozepisuje

Já se domnívám, že to, že vy díky sociálním sítím ztratíte kamarádku, je jen nepatrné zrnko prachu v těch stovkách tun písku změn, které sociální sítě přinášejí.

Lidé spolu přestávají komunikovat, ani na malé vesnici nezná už soused souseda, lidé přestávají číst knihy atd.

Někdy v červnu minulého roku jsem byl na návštěvě u lidí, kteří nyní žijí v tom bytě v malém městě, kde jsem vyrostl. Jedno z oken vede na dětské hřiště. V danou chvíli tam nebylo při krásném jarním počasí ani jedno dítě, což když jsem já byl školou povinný, bývalo pouze za velmi špatného počasí, avšak jinak tam vždy pár dětí bylo. A kdyby snad někdo chtěl říci, že to mohl být zcela náhodný okamžik a že jindy tam děti bývají, tak by ta domněnka vázla na tom, že tam, kde bylo pískoviště, menší fotbalové hřiště a menší běžecká atletická dráha, byla metr vysoká tráva, a kdybych si nepamatoval, jak tao tam vypadalo, vůbec bych to z dnešní podoby nemohl vydedukovat. Dokonce to začíná zarůstat i planě rostoucími keři.

Asociální sítě jsou mor dneška. Neteče při nich krev ze sliznic, neumírá se na vnitřní krvácení, ale jsou stejně nebezpečné.

Stejně jako všechno, vám nesmí to přerůst přes hlavu. Já jsem díky nim v kontaktu s lidmi, který bych nejspíš už ani neviděla.

Njn, tolerance či jiný pohled na věc nejdou s náboženstvím moc dohromady.

Když někdo chce radit, musí vědět jak a zejména, musí vědět jak netlačit na pilu. Jinak i se i docela inteligentní lidé mohou zaseknout, pokud to jde proti jejich víře či znalostem. U tématu jídla či vína to obvykle skončí smírně, ale u osobních věcí se to může vzít, no, osobně.