Proč mě přestalo bavit nakupování oblečení

Ačkoliv se obchodní řetězce dušují, že se zaměřují na ochranu přírody, šetrnost a udržitelnost, nic není vzdálenější realitě. Nekvalitní oblečení stěží přežije dva roky, nemá styl, ale zato je z mizerných materiálů.

JAK JSEM RÁDA CHODILA NAKUPOVAT OBLEČENÍ

Ačkoliv mám ráda módu (jsem vyučená švadlena, absolventka několika kurzů v oboru stylingu v Asociaci vizážistů a stylistů, znám historii oblékání a sleduji módu přibližně třicet let svého života) poslední roky mě nakupování absolutně nebaví. Padá na mě smutek, zoufalství, jsem zklamaná a možná i tak trochu depresivní.

Dlouho jsem netušila, co se se mnou děje. Co se v mém životě tak zásadně změnilo, že mě přestalo bavit chodit po obchodech a nakupovat oblečení?

Přitom si ještě pamatuji, jak jsem s chutí a vášní procházela obchody s oblečením (např. Orsay, H&M, C&A nebo Camaieu či Reserved), prohlížela stojany a doslova nevěděla, které kousky si koupit dřív! Musela jsem se hodně ovládat a kupovat jen to nejnutnější, protože se mi líbilo a také mi padlo téměř všechno. Oblečení bylo v letech 2004 až 2012 kvalitní střihem, vypracováním, bylo ušité z dobrých materiálů a také mi sedělo. Nemusela jsem jako švadlena provádět doma žádné krejčovské úpravy. Jednoduše jsem si oblečení zakoupila, doma vyprala, vyžehlila a pak už s radostí nosila. Ale zdá se, že ty časy jsou pryč…

Že se jednalo o kvalitní kusy oblečení, dokazuje také výběr dobrého materiálu. Společenské šaty, které jsem si pořídila v Orsay v roce 2006, mám dodnes. Jsou stále pěkné, barvy nevybledly, materiál (což je viskóza) nezměnil vlastnosti, a když je příležitost, tak tyto šaty s chutí nosím.

Bylo to období, kdy jsem v případě potřeby nějakého oblečení zašla do konkrétních obchodů a přinesla jsem to, co jsem potřebovala. To byla vážně radost! Nyní doufám, že nebudu narychlo potřebovat žádný kousek oblečení, protože bych si ho neměla kde koupit a ušít bych si ho za pár hodin nestihla!

Uplynulo deset a více let a já otvírám šatní skříň a prohlížím, co tam mám za oblečení na ramíncích. Jsou to buď staré kusy oblečení, které opatruji jako veliký poklad (protože až skončí jejich čas, nebudu je mít nejspíš čím nahradit), nebo oblečení nakoupené v second handech (sice starší, ale zachovalé, nadčasové oblečení ze zahraničí, které mi vynahrazuje to, co se běžně u nás koupit nedá). Je z kvalitních materiálů a výhodou je zlomek ceny. Co se mi také líbí, že to má šmrnc, zkrátka nápad. To se u nás v obchodech téměř nevidí.

JAK NAKUPUJI DNESKA?

Procházím obchod za obchodem, kam jsem kdysi chodila tak ráda nakupovat, např. Orsay, H&M, C&A nebo Camaieu (kamenné obchody skončily) či Reserved. Výsledek je pokaždé víceméně stejný. Odcházím domů buď s nepořízenou, anebo jsem si koupila nějaký doplněk či nepatrný kus oblečení, jako je třeba tričko.

Jaké je ale současné oblečení? Ačkoliv se všude hovoří o udržitelnosti módy, šetrnosti k životnímu prostředí a vykořisťování šiček v Kambodži v strašném pracovním prostředí, které za jeden kus ušitého oblečení v rekordním čase nedostanou ani celý dolar, ceny oblečení zůstávají stále víceméně stejné.

Nic není vzdálenějšího udržitelnosti a šetrnosti! Kvalita oblečení je naprosto hrozná! To, co jsem kdysi koupila ze 100 % bavlny (anebo ze 70 % bavlny a 30 % polyesteru), nyní v Orsay, H&M nebo C&A koupíte většinu oblečení ze 100 % polyesteru.

Proč na tom tak záleží? V zimě je vám v umělém polyesteru zima, a když se oteplí, tak se potíte. Protože polyester nesaje, tak oblečení a také vy samy smrdíte potem. A sebelepší deodorant či antiperspirant vám nepomůže, to vám zaručuji!

K tomu všemu je třeba přičíst, že oblečení je ušité z nekvalitních materiálů. Vypadá to, že řetězcům na životním prostředí nezáleží ani trochu. To, co mi dříve vydrželo např. pět nebo sedm let, mi nevydrží ani dva roky. Jako kdyby si obchody řekly – použijeme co nejhorší materiál, aspoň se k nám za rok zákazník zase vrátí a koupí si něco nového! Stejně nekvalitního. A tak pořád dokola.

Hezkým příkladem jsou úpletový svetřík a pyžamové kalhoty. Obojí jsem zakoupila v lednu roku 2022 a kousky jsou z H&M. Od koupě uběhly dva roky a oblečení je na vyhození. Svetřík je poset žmolky, ale hlavně materiál vypadá už na první pohled „unaveně“, jako kdyby měl za sebou přinejmenším pět let nošení. Vzhledem k tomu, že se jedná o svetřík, který nosím pouze na jaře (celkem jsem jej měla asi 20x) je tragédie, v jak špatném stavu je.

Jistě znáte pomocníka jménem „odžmolkovávač“. Tak ten používám v případě tohoto svetříku téměř po každém praní.

Totéž se dá říci o pyžamových kalhotách. Ty jsou ze 100 % bavlny. Ale jak je vidět na první pohled, bavlněné vlákno bylo tak tenké a nekvalitní, že se namáhavá místa jako jsou šňůrky na zavazování, nebo místo pod navlečenou gumou v pase, doslova sypou (třepí).

Co se týká šití, tak to co je viditelné na fotografii, je špatně nastavený šicí stroj. Došlo k chybě a šicí stroj začal nitě „cuchat“ na místě. Je to vada na výrobku. Správně by měla šička místo na pyžamu vypárat, nastavit nově šicí stroj a ušít znovu. Ale na to v kambodžských šicích fabrikách opravdu není čas!

V roce 2016 si zakoupila flanelové pyžamo v obchodě C&A a vydrželo mi do roku 2023, tedy celých sedm let. Bylo stále zachované, ale důvod, proč jsem se ho zbavila byl prostý, nechtěně jsem si ho během úklidu postříkala Savem a to mi vybělilo malé tečky na modrém kostkovaném pyžamu.

Dalším důvodem, proč mě už nebaví nakupovat je kvalita materiálů. Nádherným příkladem je moje nakupování lněného oblečení na léto v obchodech H&M nebo C&A. Jak se přiblíží léto, okamžitě „přesedlám“ na lněné kusy oblečení. Len je přírodní vlákno, které v teplých dnech má tu úžasnou vlastnost, že chladí. Tak se oblečení velmi příjemně nosí. Něco, jako kdybyste měli na sobě takovou malou soukromou „chladničku“.

Lněné kalhoty jsem si obvykle kupovala v H&M nebo C&A a vyšly mě tak na 1000 korun. Nyní jsou už mnohem dražší. Vydržely tak dva roky a pak jsem se musela podívat po nových.

Jednou jsem však narazila na krásné šaty ze lnu v second handu, který dovážel oblečení z Anglie. Šaty byly jednoduchého střihu, ale takové, které jsem v ČR nikdy neviděla! Ihned jsem je koupila. Vyšly mě na neuvěřitelných 129 Kč.

Doma jsem porovnala lněné kalhoty z H&M nebo C&A se šaty a zjistila jsem, že lněné vlákno na šatech je dvojnásobné tloušťky! Takže zatímco lněné šaty nosím už pátým rokem (a to nevím, jak dlouho je nosila první majitelka), kalhoty z H&M nebo C&A už dávno odešly do „věčných lovišť“. Další důvod, proč jsem přestala do H&M nebo C&A chodit a nakupovat tam. Připadala jsem si totiž podvedená!

Další důvod, proč se vracím z nákupů oblečení s prázdnou je ten,že český trh s oblečením nenabízí všechny barvy a podtóny, jako je běžné v zahraničí. Většina oblečení na pultech či šatních tyčí, je jednoduše pro ženy, které jsou podzimní typy.

Typickým příkladem takových žen jsou herečky Aňa Geislerová, Markéta Hrubešová či Vica Kerekeš. Podzimní typ žen (ale i mužů) má pleť a kůži se žluto-oranžovým podtónem. Takže vyniknou v krásných barvách ohně či barvách typických pro podzimní přírodu.

A teď se podržte! Jaký myslíte, že je typ převážná většina Čechů a Češek? Ne, opravdu to není podzimní typ. Ale většina našeho národa je klasický zimní typ, tedy se vyznačuje podtónem pleti, který je modro-fialový! Takže pro náš šatník se hodí jedině studené zimní barvy! Když to tedy shrnu, jako zimní typ mám velký problém cokoliv sehnat. A ještě horší je, když mi prodavačky, které absolutně netuší, co je podtón pleti a jaký je rozdíl mezi studenou a teplou barvou (!!!) dokola tvrdí, že mi ta a ta barva dokonale sluší!

Posledním důvodem zklamání jsou vyloženě „odfláknuté“ detaily oblečení. Je tomu přibližně deset let, co začalo být „in“, když je zip viditelně všitý na vrch (líc) oblečení. Problém je v tom, že umění oděvařiny není všít zip navrch sukně či šatů, ale uměním je všít zip tak, že není na oblečení vidět. Tomu se říká skryté šití zipu. Tohle je jedna ze základních dovedností, které se se učí švadleny a krejčí na učňácích.

Tohle ale špatně placené šičky v Kambodži a jinde neuměly, tak se vedení nadnárodních oděvních řetězců rozhodlo, že budou šít zipy navrch oblečení. Je to mnohem snazší a není tolik vadných výrobků, které se nakonec musely vyhodit, anebo s obrovskou ztrátou času ručně párat a přešívat.

Dalším detailem je zakončení okrajů halenek, šatů, klasických kalhot, džínů či šortek. Před deseti roky bylo normální okraje „zaentlovat“ (obšít, aby se látka netřepila, nepárala) a následně jednou či dvakrát ohnout a zašít rovným stehem. Ovšem na to je třeba nejen čas, ale především nitě! Spousta nití!

A tak se přišlo s nápadem, jak ušetřit obojí! Nejdříve končily halenky, šaty, klasické kalhoty, džíny a šortky jen „entlem“ (aby se neparály). Pár let poté se přikročilo k radikálnějšímu řešení, už se okraje oblečení žádným postupem nezakončují, prostě se látka ustřihne (případně uřízne laserem, např. u umělé či eko kůže), oblečení se ušije a dál se nechá být.

Z úspory času a především utrácení za nitě se udělala móda! Vždyť orvané oblečení, kousky, které se na okrajích pářou a třepí na nitě, je tak moderní! Tak „in“! Není nic snazšího, než vymýt mozek dětem, dospívajícím a mladým, kteří o módě nic netuší.

Mnoho lidí, kteří se nevyznají v oděvařině na to skočilo! Netuší, že se jedná o nedokončený výrobek. Kvalitní oblečení má vždycky kvalitně zakončené okraje a rozhodně se nepáře. Už jste někdy viděli například princeznu Kate v roztřepeném oblečení?!?

VELKÝ NÁVRAT MÓDY 80. A 90. LET XX. STOLETÍ

Jak špatné jsou střihy, o tom je škoda mluvit. Vzhledem k tomu, že je nyní „in“ móda 80. a 90. let XX. století (která mimochodem patří mezi to nejhorší, co vytvořili návrháři v dějinách módy), tak si člověk nic než „pytel“ nekoupí. Svetr ve tvaru stanu (i když si koupíte velikost XXS), obrovská trička připomínající spíš obrovské šaty, mikiny totéž. Kalhoty? Mrkváče s dírami všude kde se dá?

A hlavně všechny kalhoty musí být krátké! Pamětníci si jistě vzpomenou na našeho prvního polistopadového presidenta Václava Havla, který proslul při inauguraci do presidentského úřadu krátkými kalhoty od obleku.

Ano, vím, že to způsobil úbytek váhy po pobytu ve vězení, a když mu padaly kalhoty, tak si je utáhl páskem, aby mu nepadaly. Výsledek byl však stejný, kalhoty byly příliš vysoko, nohavice vypadaly krátké. Bylo to velké faux pas, kterého si všimla snad všechna média v tehdejší ČSSR i zahraničí. Tehdy se zkrátka v roce 1989 říkalo tomu, kdo nosil krátké nohavice kalhot: „Ty chodíš na Havla!“ nebo „Máš kalhoty jako Havel!“

Pokud by vás zajímalo, proč se mi nelíbí móda 80. a 90. let XX. století, tak je to jednoduché. Já už jsem tuhle módu nosila! Už jsem zažila oblečení, které vypadalo jako pytel! Krátké kalhoty, roztrhané džíny, ve kterých mi věčně na podzim, zimě a na jaře mrzla kolena! Kusy, které na mě nevzhledně visely. Obrovské neforemné svetry a ještě neforemnější bundy navrch. Opravdu jsem nezažila horší módu než tuto! Nelíbila se mi tehdy, ale dnes jsem už dospělá a mám na výběr. Dnes už to dobrovolně nosit nemusím. A také nebudu. Ale chápu, že ti, kdo to nezažili, si to musí zkusit na vlastní kůži. Možná mají dokonce jakýsi opojný pocit, že jsou „in“.

CO MI CHYBÍ V ŠATNÍKU NEJVÍCE?

A přitom by se mi hodilo hned několik věcí do mého šatníku! Ráda bych si koupila nadčasový dámský kostým z tvídu na zimu (takový, jaký nosila třeba známá módní návrhářka Hana Podolská celý život), jednoduché dlouhé černé šaty do společnosti, klasické malé černé šaty (které přivedla na svět módní návrhářka Coco Chanel), vlněné kalhoty pro zimní období, jednoduchou bavlněnou halenku, která nebude tak krátká, že budu mít opět holá záda, kdykoliv zvednu ruku, nebo udělám dřep (bez volánů, třpytek, prostřihů a dalších ozdob, které budí dojem, že nositel pochází z cirkusácké rodiny)… Našlo by se toho hodně, co mi chybí. A nejedná se o „extra buřty“, ale o základní kusy dámského šatníku, které by měla mít doma každá žena.

A nezůstává jen u oblečení. Totéž se týká i kvalitních bot, které by se mi hodily k elegantnímu oblečení do společnosti. Mnoho čtenářů o mně ví, že jsem křesťanka. Budete mi věřit, že se před každým nákupem modlím, aby mi B-h požehnal a přivedl mě k obchodu, kde si konečně koupím boty, které mi padnou a které sháním posledních pět let?!

I to je velký problém. Na svoji výšku 173 cm vážím asi 55 kg. Je přirozené, že když je člověk štíhlý, má také úzkou nohu. Když jdu nakupovat boty (a je jedno jaké), téměř žádné mi nesedí. Všechny boty jsou tak široké, že z nich vypadávám. Takový problém jsem ale od svého dětství až do roku 2014 neměla. Poslední roky slýchávám stále totéž: „Jste moc hubená! Navíc se předpokládá, že žena, která je vysoká jako vy, bude mít sto kilo a tudíž i širokou nohu! Je nám líto! Zkuste štěstí jinde!“

Zjistila jsem, že se poslední roky vracím domů zklamaná, zoufalá a smutná. Jsem unavená, peníze jsem neutratila a přitom nemám to, co potřebuji. Nevím, zda se s tímhle potýká více žen v naší zemi. To by mě vážně zajímalo! Z toho tedy plyne moje frustrace.

KAŽDÝ ČECH A ČEŠKA NOSÍ OUTDOOROVÉ OBLEČENÍ!

Ruku v ruce s tím, jak mizí na českém trhu kvalitní dámské elegantní oblečení, rozrůstají se obchody s outdoorovým oblečením a botami jako houby po dešti.

Nedávno jsem četla rozhovor se slovenskou herečkou s maďarskými kořeny Vicou Kerekes. Skvěle popsala, jak pozná v České republice, ale i v zahraničí Češky a Čechy. Je to jednoduché – podle outdoorového oblečení!

Interview si můžete přečíst zde: https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/vica-kerekes-herecka-outdoor-obleceni-styl-moda-vyborna-show.A240409_103919_lidicky_sub

Není to určitě jen subjektivní pocit této známé herečky. Stačí se podívat ve všech městech a obcích naší krásné země, co my, jako Češi a Češky, nosíme. Sportovní bundu, tepláky, legíny, džegíny, tregíny a další -gíny (v lepším případě džíny), sportovní boty a k tomu samozřejmě nesmí chybět sportovní batoh na zádech!

Nechci nikoho kritizovat, možná že se spousta lidí cítí v takovém oblečení dobře. Pokud se jedná o profesionální sportovce, jako je třeba rychlobruslařka Martina Sáblíková, tak se to dá pochopit. Ostatně jsem v jednom rozhovoru s ní dočetla, že večerní šaty a vysoké podpatky nejsou nic pro ni. Zkrátka a jednoduše se v nich necítí dobře.

Ale když celý národ Čechů, tedy deset miliónů lidí, chodí pouze ve sportovním oblečení, je něco špatně. V současné době to vypadá tak, že všichni Češi a Češky (až na výjimky, např. politiky, byznysmeny, cizince, umělce atd.) pospíchají právě do posilovny nebo do fitka. Ostatně ten dvacetilitrový či třicetilitrový batoh na zádech, sportovní taška přes rameno zn. Nike či Adidas, někdy dokonce i krosna, tomu odpovídají.

CO JE TEDY ŠPATNĚ?

Domnívám, že Češi dali přednost pohodlnosti a lenosti, než aby se zajímali o to, co a při jaké příležitosti si vzít na sebe. Někteří rezignovali. Ostatní možná ani netuší, že existuje kromě sportovního oblečení i mnoho jiných druhů oděvů.

Pokud byste patřili k lidem, kteří netuší, o čem píši, ZDE JE ZÁKLADNÍ PŘEHLED OBLEČENÍ PODLE ÚČELU POUŽITÍ:

1. Spodní oděv (osobní prádlo – např. košile, spodky, kalhotky)
2. Denní spodní a tvarovací oděv (bokovky, podprsenky, korzety)
3. Noční oděv (na spaní)
4. Vrchní oděv vycházkový (kalhoty, šaty, sukně, halenky, vesty)
5. Společenský oděv (smoking a frak pro gentlemany, večerní toaleta pro dámy)
6. Sportovní oděv (lyžařský, turistický, gymnastický)¨
7. Obřadní oděv (soudní, promoční)
8. Domácí oděv (župan, domácí oblek, šaty, haleny)
9. Pracovní oděv (overal, pracovní pláště)
10. Ochranný oděv (žáruvzdorný, zdravotnický atd.).

Pokud bychom se soustředili na to, co je v současné době aktuální, tak převážná většina Čechů chodí sportovně oblečena po celý den a večer, a to jak do zaměstnání, tak ve volném čase. Dále si určitě obléknou spodní oděv (“naostro“ chodí jen výjimky) a večer přijde na řadu noční oděv, anebo taky ne.

Pokud se tedy rozhlédnu po sortimentu oblečení v obchodech, vlastně se ani nemohu divit, že je obrovský problém sehnat kvalitní černé šaty nebo dámský kostým. Ruku na srdce – kdo by to dnes nosil, že? Když si téměř celý národ vystačí s outdoorovým oblečením? A tak se domnívám, že když si dneska někdo pořídí obchod se sportovním oblečením, určitě si vydělá nemalé jmění!

Problém ale je, co mají dělat ti, kteří vystudovali oděvařinu? Co s těmi, kteří se v módě a oblékání opravdu vyznají jako například já? Nebudu zapírat, že při pohledu na české ulice, metro, autobusy, zastávky, obchodní centra, ale i společenské události, netrpím! Trpím jako zvíře!

Vzpomínám si na svoji nedávnou zkušenost. Za kazatelnou se objevil pastor a kázal. Přišel na nedělní Bohoslužbu v zimním měsíci, kdy byla teplota kolem nuly, oblečený do džínových kraťasů, pohorek a silných pletených vlněných ponožek. Na sobě měl košili a tlustý vlněný svetr s norskými motivy.

Když jsem se se zděšeným rozhlížela, jak budou reagovat lidé kolem mě, nikdo se nad tím nepozastavoval. Když jsem se zajímala, zda je toto v oné církvi normální, bylo mi objasněno, že tento pastor nenosí celý rok nic jiného! Toto je oblečení, které patří do volného času a v každém případě se hodí na túru do hor.

Ale na kazatelnu, kde káže před celým sálem lidí během nedělní Bohoslužby, se to opravdu nehodí! Tomu se říká faux pas. Do společnosti, zvláště na Bohoslužbu (jejímž smyslem je uctít Boha a vzdát mu slávu a úctu), bychom si měli vzít ne to co na výšlap na Sněžku, ale hodil by se určitě oblek. Pro kazatele, faráře či pastora určitě. Tím, co si oblékneme, totiž prokazujeme úctu dané společenské události a také lidem, kteří tam přijdou a v neposlední řadě také Bohu, kvůli kterému se celá akce koná. Svým oblečením dáváme najevo, že si lidí vážíme víc, než sami sebe.

MŮJ NÁVRAT K ODĚVAŘINĚ A ŠITÍ

A tak se smiřuji s tím, že jedinou cestou je pro mě návrat k oděvařině. To, co mi nenabízí trh módy, si budu muset ušít sama. Otvírám své učebnice odívání z let mých studií a znovu se postupně vracím k šití. Letos mám v plánu si ušít dvě sukně, troje šaty a až nastanou sychravé podzimní dny, doufám, že se budu moci bez obav pustit do tvídového kostýmu.

Aby toho nebylo málo, začala jsem také háčkovat a plést. Až začnou dlouhé letní večery, pustím se do pletení svetru.

Bude s tím práce, s tím počítám, ale šití mi vždycky přinášelo radost a zároveň to byl pro mě čas odpočinku. To, co mě potěší, je, že si ušiji oblečení na míru, takže mi bude dokonale sedět. Bude to originální kus, který na celém světě nikdo jiný nosit nebude. Cenově to vyjde levněji, než kdybych si něco takového koupila v drahém butiku či v zahraničí. A hlavně mi dané oblečení vydrží pět až sedm let, jak jsem na to byla zvyklá. Konečně se tedy ručně propracuji k udržitelnosti, když mi ji nejsou schopné nabídnout současné obchody. Přestanu obcházet obchod za obchodem a doufat v nemožné – že si něco konečně koupím. Zkrátka a jednoduše si to ušiji.

Krásné jarní dny, dobrý vkus a trochu té elegance vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Zdroje:

Kalábová, Marie; Zdeňková, Hana. Odívání, I. díl, Pro střední školy (zejména rodinné), Základní rozdělení oděvů, citace na str. 15. Nakladatelství Fortuna. 1992. Praha. 95 stran. Dotisk prvního vydání. ISBN 80-7168-024-9

Článek iDNES.cz. „Čechy poznám podle outdoorové módy. Nosí ji bohužel i ženy, říká Kerekes.“ 10. dubna 2024. sub. Najdete zde: Zdroj:

Čechy poznám podle outdoorové módy. Nosí ji bohužel i ženy, říká Kerekes