"Nepřizpůsobivý" nebo "Nepřizpůsobený"?

Ponechme stranou rasový podtext slova nepřizpůsobivý či nepřizpůsobený a zaměřme se pouze na skutečný význam slov, používaných jako eufemismus pro někoho, kdo většinové společnosti vadí.

Zatímco výraz "nepřizpůsobivý" v sobě obsahuje určitou míru definitivnosti a neměnnosti tohoto stavu či označení, druhý výraz "nepřizpůsobený" skrývá určitou naději, že je možné daný stav změnit. Zatímco do roku 1998 se v zákonných normách používal převážně termín "nepřizpůsobivý", po tomto roce se výraz systematicky nahrazoval slovem "nepřizpůsobený". Hlavním důvodem pro tuto na první pohled nenápadnou změnu bylo nezařazovat a nenálepkovat dané osoby jednou provždy, ale označit je dočasným symbolem s cílem dosáhnout jejich přizpůsobení.

K úplnosti je třeba doplnit výraz "nepřizpůsobitelní", který je již ze samé podstaty soudem definitivním a samotné sdělení beznadějné definitivnosti je ve výrazu obsaženo.

Jaká je tedy popisovaná skupina populace? Je jen "nepřizpůsobená", "nepřizpůsobivá" nebo dokonce "nepřizpůsobitelná". Má skutečný charakter této skupiny, ať ten či onen, vliv na optimální způsob řešení? Zcela jistě ano. Pokud by byla skupina těchto obyvatel skutečně nepřizpůsobená, pak úsilí vedoucí k dosažení přizpůsobenosti nemusí být vynaloženo zbytečně. Poněkud obtížnější to zřejmě bude s dosažením cíle, pokud by tito lidé byli ve skutečnosti nepřizpůsobiví a už vůbec by se jakákoliv snaha míjela účinkem, pokud by se reálný stav věcí dal popsat slovem "nepřizpůsobitelní".

Zamysleme se ještě nad tím, co vlastně proces přizpůsobení obnáší. Pokud pojmeme situaci jako existenci určité skupiny obyvatel ve většinové společnosti, která nadužívá pravidla nastavená touto většinovou společností nebo spoléhá na benevolenci při postihování nežádoucího jednání, pak přizpůsobování znamená převýchovu či změnu chování této menšiny tak, aby vyhovovalo společnosti většinové.

Jak se význam tohoto procesu změní, pokud se bude nepřizpůsobivá nebo nepřizpůsobená část populace zvětšovat a ta většinová zmenšovat až do stavu, kdy se menšinovou populací stane ta dosud většinová? Bude pak tato nová většina nazývat původní většinu nepřizpůsobenou jejich nové většinové společnosti? Bude dosud většinová společnost vychovávána k respektování pravidel té nové většinové? Jak by se asi člen té původní většinové společnosti cítil v situaci, kdyby byl novou většinovou společností přizpůsobován?

Proces přizpůsobení není možné vnímat jednostranně. Za hlavní příčinu obtížné řešitelnosti konfliktu mezi většinovou a menšinovou populací vidím to, že je na ni takto jednostranně nahlíženo, že většinová společnost tu menšinově nepřizpůsobenou vůbec vnímá jako nepřizpůsobenou a stanovuje si ambici ji přizpůsobit jakýmikoliv dostupnými prostředky.

Ze zákona by mělo zmizet nejen slovo nepřizpůsobivý, ale i nepřizpůsobený. Je to naprosto nesprávné označení osob, které vyznávají odlišný životní styl, navíc je to označení svádějí k chybnému přístupu k řešení soužití s touto skupinou.

Jedná se totiž o skupinu, která není ani nepřizpůsobitelná, ani nepřizpůsobivá, ani nepřizpůsobená, ale naopak, v rámci svého životního stylu a žebříčku hodnot je dokonale přizpůsobená prostředí, ve kterém žije.

Pokud na řešení soužití s touto skupinou budeme nahlížet tímto způsobem, tedy uznáme výjimečnou schopnost jejich adaptability na prostředí, které jí vytvoří většinová společnost svými právními předpisy a sociálními standardy, pak nebude třeba vymýšlet složité procesy, jak tuto skupinu vychovat a přizpůsobit, ale řešením je nastavit takové právní normy a sociální standardy pro celou společnost takové, aby naplňovaly představy většinové společnosti o přijatelném chování i v situaci, že tato menšinová společnost využije pravidel maximálně ve svůj prospěch. Samozřejmostí by mělo být rovné vymáhání dodržování těchto pravidel. A díky prokázané schopnosti této skupiny přizpůsobit se novému prostředí by se konečně mohlo dosáhnout znatelného pokroku, aniž bychom museli tuto skupinu ponižujícím způsobem násilně přizpůsobovat. Určitou cestu naznačil zesnulý ombudsman pan Otakar Motejl, když zmínil potřebu přijmout kromě Listiny základních práv a svobod i její protějšek, Listinu základních povinností.