Dluhy a svoboda

Médii proběhla nenápadná zpráva o tom, že zadlužení domácností stouplo za poslední rok o dalších 68 mld. Kč na celkových 1066 mld. Kč. Znamená to, že průměrný dluh na jednu osobu včetně kojenců a důchodců (jen zadlužení u bank) překročil hranici 100 tis. korun. Společně se státním dluhem připadá na jednu osobu téměř čtvrt miliónu korun dluhu! Co to vlastně dluh je a co činí lidé, kteří se zadlužují? Kdy je zadlužení vůbec smysluplné?

Zadlužením se člověk stává závislým na věřiteli, zejména v situaci, kdy není schopen bez újmy dluh okamžitě vrátit. Člověk prodává svou svobodu. Někdo prodá svou svobodu za nový dům, někdo za auto, jiný za dovolenou či dárky pod stromeček. Před 20 lety volali lidé na náměstích: "Svobodu, svobodu!", ale jak se zdá, lehce nabyl, lehce pozbyl. Lidé se stále více a více dostávají do spárů dravých finančních skupin, které prodávají sny a kupují si za to naši svobodu.

Úplně stejný proces se odehrává na národní úrovni, kdy se stát zadlužuje ve jménu celospolečenských cílů, často stejně nedůležitých jako zadlužení lidí kvůli krásnějšímu autu, dovolené či novému mobilu. I stát prodává naši svobodu. Je to o to horší, že se tomu můžeme jen velmi chabě bránit, protože ať vybereme ve volbách jakoukoliv reprezentaci, zadlužování probíhá tempem nevídaným.

Finanční skupiny začínají ovládat nejen životy zadlužených jednotlivců, ale i zadlužených států.  Státy včetně ČR se stávají vazaly finančníků a nezbývá jim nic jiného než často konat v jejich zájmu a proti zájmu lidí (důkazem budiž připravovaná důchodová a daňová reforma). Strategie finančních institucí je velmi chytrá, protože ať bude mít finanční potíže ona nebo stát, největší zátěž dopadne vždy na stát a jeho obyvatelstvo. Copak jsme nebyli svědky toho, že pod záminkou vidiny děsivého dopadu krachu finančních institucí na občany své země nalil stát do finančního sektoru další a další stovky miliard? Které si ovšem musel půjčit u jiných finančních institucí? Ano, takto vypadá ztráta svobody díky zadlužení na úrovni států. Podívejme se do Řecka, kdy národní vláda ztrácí kontrolu nad děním ve své zemi a je jí diktován postup nadnárodními institucemi. Díky zadlužení ztrácí Řecko svou svobodu a je možná méně svobodnější, než bylo Československo v táboře RVHP.

Kdy je tedy vhodné a účelné se zadlužit? Tehdy, pokud jsme schopni vypůjčenou částku zhodnotit efektivněji než jak nabíhají úroky z dluhů a pokud v případě nouze jsme schopni půjčku okamžitě uhradit z postradatelných aktiv. Tj. z majetku, který nepotřebujeme, který není klíčový pro další stabilitu financí. A opět to platí jak pro domácí, tak státní finance.

Problémem dluhu člověka není, pokud si půjčí milión na nový dům a přitom si ponechá starší byt ve vyšší hodnotě než je půjčka, protože v případě nesnází může byt prodat a půjčku uhradit. Dokonce nemusí být ani problém, pokud půjčka přesahuje hodnotu ponechaného postradatelného bytu, ale zato je pořád výrazně nižší než hodnota nového domu, pokud je člověk srozuměn s tím, že v případě nutnosti může prodat nově pořízený dům i se ztrátou a vrátit se do méně kvalitního bytu.

Problém nastává tehdy, pokud nemá možnost půjčku okamžitě splatit, aniž by to ohrozilo jeho živobytí. Takže ano, půjčovat si lze, ale za podmínky, že proti dluhu máme postradatelná aktiva (slovo postradatelná je klíčové). A jak jsme se mohli přesvědčit, díky exekutorům, poplatkům, úrokům, penále, náhradě nákladů řízení apod. to ani kolikrát nemusí stačit, protože z malé půjčky se velmi rychle může stát mnohem větší břemeno. Takže je to pouze nutná, ale ne postačující podmínka pro půjčování.

Totéž platí u státních financí. Co je ale velmi opomíjenou skutečností při hodnocení státního dluhu, jsou právě ona aktiva stojící proti dluhům.

Pro stabilitu státních financí není tolik důležitá absolutní výše dluhu či jeho poměr k HDP, ale zejména bilance s postradatelnými aktivy. Politici se předhánějí v tom, kdo kolik státního dluhu zavinil, ale velmi málo nebo téměř vůbec se nehovoří a nepíše o tom, jak se jednotlivé vlády podílely na poklesu státních aktiv, na prodeji či rozdávání státního majetku.

Pokud bychom na věc nahlíželi z perspektivy bilance dluhu a státních postradatelných aktiv, ukázalo by se, že problém zadlužování ČR je ještě horší, než se nám ho snaží ukázat jak levicoví, tak pravicoví politici. Souběžně se zvyšujícím se státním dluhem totiž docházelo k drancování aktiv České republiky, k divokým i řízeným privatizacím, z nichž vznikly obrovské majetky novodobých kapitánů české ekonomiky. Z pohledu bilance aktiv a pasiv se ČR dostala do značně krizové situace, protože v podstatě už nemá postradatelná aktiva na krytí dluhu. Dramatičnost tohoto okamžiku si mnozí uvědomí v okamžiku, kdy dojde na privatizaci nepostradatelných aktiv, tj. státních lesů, prodej zbytku ČEZu, drah a dalších klíčových státem vlastněných aktiv. Až lidi nebudou moct chodit do lesa na borůvky a houby, až monopoly dodavatelů energií budou dále ždímat lidi bez výnosu pro státní rozpočet, až zřídne jedna z nejhustších železničních sítí v Evropě.

Je potřeba být velmi ve střehu, protože tato vláda už začíná laškovat s dalšími privatizacemi, které už aktiva ČR téměř vynulují a zbude pouze státní dluh. Nositelem těchto myšlenek na další privatizaci je zejména ministr financí Kalousek.

Jedna moudrost říká, že je třeba se poučovat z vlastních chyb, ale já považuji za lepší se poučit z chyb někoho jiného. Podívejme se na Slovensko, díky důchodové reformě už docházejí aktiva, která by Slováci mohli prodat. Podívejme se do Řecka, díky tamní situaci lobbisté finančních skupin doporučují prostřednictvím evropských institucí prodat zbytek řecké infrastruktury. Chceme také takto dopadnout?

Chceme se takto snadno vzdát nabyté svobody? Chceme být vlastněni finančními skupinami? Nebylo tak těžké svobodu získat jako bude ohromně náročné ji uhájit. Nejen pro sebe, ale i pro budoucí generace. Přestaňme se zadlužovat a zbavovat aktiv.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------